Minulý týden proběhla v komorním prostředí Pivovaru Hluboká v Hluboké nad Vltavou zajímavá beseda. Pozvání starosty města Tomáše Jirsy přijal ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause Ladislav Jakl. Téma besedy, otázka Přežije Západ naši generaci?, bylo více než aktuální. Samozřejmě se před začátkem povídání našla chvilka pro seznámení hosta a prezidenta spolku První Pivní Extraliga v jedné osobě s provozem pivovaru.

Prvním a nezbytným krokem k zodpovězení otázky v nadpisu byla definice Západu. Západ, to je náš věk, naše civilizace. A je chyba ztotožňovat civilizaci či kulturu se zrovna panujícím aktuálním režimem. Západ byl Západem i tam, kde zrovna vládl Hitler nebo kam zrovna sahalo panství komunismu. Východ je Východem i v Severní, i v Jižní Koreji, i v Japonsku, i v Číně. Civilizace jsou definovány vztahem k individualitě. Ta západní, anticko-křesťanská principy římského práva, rodinou, desaterem. Tyto věci jsou uloženy hlouběji a přežijí lecjaké režimy. Ale nyní probíhající změny jsou právě více společenské než politické, jdou ke kořenům naší kultury a mají ambice je změnit, odříznout se od nich. Pak už byla odpověď nasnadě – „že nepřežije“.

A ze tří důvodů (pomineme-li spornost, jestli dnešní Západ je ještě tím západem z minulých staletí). Změny jsou dnes kvalitativní, nevratné a ničící samotný intimní soukromý svět každého z nás. Za druhé se zrychlují. Akcelerace společenských změn se bláznivě urychluje. Ne během dekád, ale už dnů. A za třetí: i v dobách hudrajících mrzutých dědků o tom, jak dřív bylo líp, byly starosti o „pokrok“ důvodné, změny ale představovaly dříve děje spíše přirozené, spontánní. Dnes jsou aktivně řízené institucemi, společnosti vnucovány, aniž by k nim sama dozrála.

Současný způsob veřejného života umožňuje vnášení zásadních prvků zvenčí, mimo mandát, mimo mechanismy demokracie. Žijeme v době po demokracii! Existují struktury nad demokracií, nad státem, instituce na státě nezávislé. Mezivládní a mimovládní, avšak nadané moci vynucovat si určité chování lidí. A dále justice. Odvíjí se podle pravidel svého vlastního soukolí, odtržena od práva, které je minimem morálky a výsledkem společenské shody. Soud je nad právo a klade precedenty mimo rámec zákonů. Rozhoduje o adopci homosexuály, ale společnost k tomu ještě nedospěla. Rozhodovací pravomoc je mimo zmocnění veřejnosti.

Mechanismy mimo dosah a kontrolu lidí jsou pařeništěm nových kolektivistických ničivých ideologií. Mechanismy na úrovni mezinárodní integrace – pilíři nové ideologie jsou zbytnělé socialistické regulace lidského chování. A to:

1. Socialistický útok na svobodu smlouvy. Smlouva už není základem soukromého práva, její parametry nejsou oboustranně dobrovolné, ale vnucené mocí.

2. Klimatický alarmismus – nové náboženství, které přebíjí racionální argumenty a umožňuje obírat lidi o svobodu a peníze.

3. Multikulturalismus. Pro mnoho lidí na soužití kultur není nic špatného. Může nás i obohatit. To ale není multikulturalismus. Multikulturalismem je cílevědomé bourání vlastní kultury, aby nepřekážela jiným. Třeba když britská ministryně vydá interní příkaz „žádné přání k Vánocům“, abychom neuráželi muslimy. Nebo když švédská ministryně vnitra prohlásí, že za stoupající znásilnění švédských dívek mohou ony samy svou módou? To je nenávist k sobě sama, oikofobie.

4. Útok na rodinu. Rodinné právo převzal „bolševik“ ze 60. a 70. let 19. století, a to, co se děje dnes, si nedovolily, až na výjimku let 1917 až 1921 v sovětském Rusku, ani totalitární režimy. Až teď je snaha, dostat se lidem na kobylku, okupovat nejen jejich vztah k moci, ke státu, k institucím, ale i vztah jednoho s druhým, včetně rodinných.

Nesvoboda k nám nespadla z mraků. Ani v dobách nejkrutějších režimů. Kolektivistické anomálie si vždy lidé objednali sami. Věřili, že je důležitější jakési dobro než svoboda. Proto je naděje na svobodnější časy velmi malá.

Ale má smysl fungovat, existovat, hájit, co je asi správné. I když se to zrovna nedaří na politické scéně. Můžeme se snažit některé procesy zpomalit. Neopájet se blahobytem jako Římané na vrcholu své slávy.

Vyhlídky dobré nejsou, nejsou samozřejmé. Větší naděje než v politice ale aktuálně je, aby se lidé vrátili k sobě, jako za „bolševika“, aby pěstovali vztahy mezi sebou a ten prostor si nenechali ukrást.

Resumé

Lidé byli pozorní a milí. Někteří chtěli, aby Ladislav Jakl víc mluvil o aktuální politice, ale to se mu moc nechtělo. Celkově vyzněla tato velmi zdařilá akce mírně optimisticky.

Tak hlavně to nevzdávat!

Zdroj