Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Ladislav Jakl odpovídá na otázku týdeníku Reportér, kdo by měl být příštím prezidentem republiky
Publikováno 14.04.2016 v kategorii: Publikované články

Nemám rád permanentní kampaně. Do prezidentských voleb zbývají ještě skoro dva roky, to trvalé třeštění kolem nich má jen vytvořit klamný dojem, že současný prezident je jen tak provizorní.

Nebyl jsem přítelem přímé volby prezidenta a předem jsem varoval, že jakýkoli přímo zvolený prezident se s pocitem jinak odvozeného mandátu nutně bude vůči ostatním ústavním institucím chovat méně kooperativně. Divím se, že se tomu dnes někdo diví.

Ale dobrá, když od vás dostávám tuto otázku, zkusím splnit domácí úkol. Prezident republiky nemá být jen silnou osobností. Je to podmínka nutná, ale nikoli dostačující. Silnou proto, aby ctila svůj mandát od voličů a odolala různým tlakům zájmových skupin i kamarádíčkování s papalášskou internacionálou. Tomu kamarádíčkování podlehne kdekdo, kdekomu jsou příjemné familiérismy a tykání si s papaláši všech zemí, kteří se spojili proti vlastním voličům.

Jenže taková síla osobnosti může plynout třeba jen ze zbytnělého sebevědomí. Proto sama nestačí. Spolehnutí je jen na takového otce vlasti (přičemž je dobré, aby otec vlasti byl také sám otcem, to člověka změní, to naučí oddanosti), jehož postoje vyrůstají z – a teď vím, že se mnozí ošklíbnou z téhle fráze – hlubokého hodnotového zázemí.

Já budu za prezidenta chtít toho, pro nějž je tímto zázemím zaprvé nedotknutelnost svobody jednotlivce, nedotknutelnost žádnými libě se tvářícími kolektivistickými dobry. To je vodítko ve věcech státu. Ve věcech individuální motivace a osobnostní integrity je to zadruhé svědomí, o kterém víme, že je nám kýmsi půjčeno, aby nás vedlo, pokud bychom pletli nohama.

Při minulých volbách jsem málem kandidoval i já. Někteří kandidáti (třeba Schwarzenberg, Sobotka či Dienstbier) žádné podpisy nepotřebovali (stačila jim podpora politiků), ostatní museli ještě před samotnou kandidaturou utrácet peníze a energii na podpisy. Strana, která mi kandidaturu tehdy nabídla, ale ke sbírání neměla dost sil a vůle a mí přátelé sami 50 tisíc podpisů nedali. Což mě jistě zachránilo před tím, abych zcela ztratil svůj soukromý nezávislý život.

Mezitím jsem se stal prezidentem První pivní extraligy, čímž jsou mé prezidentské ambice konečně ukojeny. A jestli vlast zavolá? Navrhnu Michala Semína.

Vyšlo zkráceně v čísle Reportéra ze dne 11. dubna 2016
Webdesign: Kabris|NET