Veto prezidenta republiky je důležitý ústavní instrument. I když prezidentova pozice není v tomto ohledu příliš silná a poslanci jeho případné „veto“ mohou zvrátit většinou jediného hlasu, je to příležitost, jak do rozjetého legislativního mechanismu vnést úplně jiný pohled.
Bývalo zvykem, že prezidenti zákony příliš často Poslanecké sněmovně nevraceli, ale pokud to tak udělali, připojili zpravidla obsáhlé zdůvodnění, pro které by se poslanci nad předlohou měli ještě jednou zamyslet. Dělají to však? Podle všeho absolutně ne.
Příkladem budiž nedávný zákon o střetu zájmů, který mj. zapovídá členům vlády vlastnit velká média, a pokud tito vlastní další podnikatelské subjekty, pak i přijímat státní zakázky a dotace. Prezident Zeman zákon sněmovně vrátil s tím, že norma porušuje ústavní právo jednotlivce vlastnit. Mnozí bychom byli rádi, kdyby si Miloš Zeman vzpomněl na nutnost ochrany svobody jednotlivce i v jiných případech, ale třeba to zde myslel upřímně. Pak se ale mýlil, protože zákon nikomu nezapovídá cokoli vlastnit či ucházet se o státní zakázky a dotace. Zapovídá naopak „jen“ členství ve vládě těm, u kterých se předpokládá konflikt zájmů a z toho plynoucí ohrožení zájmu veřejného. A na členství ve vládě není žádný nárok, nárok není na žádnou pozici ve státní správě. Jinak by byly protiústavní všechny kvalifikační požadavky a nebo třeba lustrační zákon. Stát prostě pro jisté role ve státním mechanismu stanovuje jisté podmínky. Lze se přít, jestli jsou či nejsou správně nastaveny, ale jejich stanovení je legitimní a ničí práva neohrožuje, není lidským právem být třeba ministrem.
Prezidentovo veto bylo jasně přehlasováno. Na tom nic není. Pozoruhodné bylo spíš to, jak někteří politici už před hlasováním pronášeli věty typu: naši poslanci pro zákon hlasovali v předešlém případě a není důvod, aby nyní měnili názor. Není důvod? Právě, že je! Tím důvodem je nová legislativní situace: vrácení prezidentem a jeho argumenty. Ano, lze je rozcupovat jako plytké či neopodstatněné, ale předem je ignorovat znamená rezignovat na definovanou specifickou ústavní situaci, která dává šanci poslanců podívat se na předlohu jinak. Podobně by tak měli činit i tehdy, kdy jim s připomínkami nějakou předlohu vrátí Senát.
A jaká je praxe? Téměř každá schůze začíná hlasováním o zákonech, vrácených prezidentem republiky nebo Senátem. Obvykle to jde jak pomásle. Kde při prvním hlasování chybělo dvacet či třicet hlasů k absolutní většině, nyní poslanci disciplinovaně usednou do lavic a vše bezpečně odmávají. Argumenty ignorují a nejsem si jist, jestli jsou jim vůbec před hlasováním rozdány. Možná těch posledních 25 let měl prezidentské veto ve sněmovně vždy nahlas přečíst pověřenec prezidenta republiky.
Před několika dny vydal IVK knihu Prezidentská veta Václava Klause. Jde o 57 zákonů, které prezident vrátil za celých deset let svého funkčního období, včetně často velmi podrobného zdůvodnění. Není to čtení veselé. Zákony jsou to všechno buď zbytečné, nebo dokonce šikanující a lidem škodící. Budiž, někdo na ně může mít jiný názor. Je ale deprimující, že téměř všechna tato veta byla bez debaty přehlasována, aniž by kdokoli z hlasujících jakkoli vzal v úvahu argumenty, připojené k vetu. Prostě nastoupil hlasovací robot a jelo se dál. Pokud se našlo pár výjimek, byly to většinou zákony schválené na poslední chvíli, jejichž veta Poslanecká sněmovna ve svém končícím volebním období už nestihla zvrátit. (Výjimkou z výjimky byl případ z roku 2010, kdy nějakým zázrakem kdosi dosáhl toho, že se den před volbami sešla již rozpuštěná Poslanecká sněmovna, aby přehlasovala veto prezidenta Klause k zákonu o navýšení povinného limitu biosložek v palivech.)
Ano, v Poslanecké sněmovně to chodí tak, že každý klub má u dotyčného zákona svého zpravodaje, ten dá noty celému klubu a poslanci to bez dalšího podle jeho doporučení odhlasují. A u vrácených zákonů to platí téměř absolutně.
Ne, nežijeme v době trpící nedostatkem zákonů, příkazů, zákazů, reglementací, kvót, norem, limitů. Naopak. Bylo by jen dobře, kdyby parlament nebyl jen hlasovací mašinou, ale kdyby poslanci hlasovali s vědomím všech pro a proti. A třeba by pak těch zákonů, co nám zaplevelují život, bylo o něco méně.
Ladislav Jakl, 9. února 2017.
