Historie slovenských degustačních soutěží pod patronátem První pivní extraligy mají skoro stejnou tradici jako ty české. Ležáky našich slovenských bratrů totiž hodnotíme už deset let!

Soutěž o Nejlepší slovenský ležák nás za dobu své existence zavedla nejdřív opakovaně do Rožňavy, a pak už se stěhujeme: Košice, Banská Bystrica, Bratislava, Martin a letos do Trnavy. Historicky nejlépe z těchto bojů vyšli Zlatý Bažant a Urpiner.

Finále slovenských ležáků v čase: rok, vítěz, místo konání

Letošní Trnavská mise byla do posledního okamžiku velkým tajemstvím. Odjedeme, či nikoliv?! Slovenská republika totiž připravila v rámci boje proti koronaviru opatření, v jehož důsledku se měla Česká republika ocitnout v červené zóně. Že to bratia udělají, jsme věděli, otázkou bylo k jakému datu. Ještě večer před plánovaným odjezdem nebylo vůbec nic jasné. SMSky a emaily mezi členy PPE zahlcovaly pražské routery.

Jedeme! Napsal vítězně náš prezident Láďa. Slováci nás zařadili na červený blacklist až od pátku 18. září, a to je až za 3 dny, kdy už budeme zpět, neboť se vracíme ve čtvrtek. V úterý ráno jsme se tedy sešli na Hlavním nádraží v Praze a nastoupili do mezinárodního rychlíku směr Bratislava. Jako vždy jsme se i tentokrát dohodli, že i tato cesta vlakem bude cíl. Hadži měl cooler s ledem, Bejček vzal několik kanystrů piva a Jaromír, tradičně, usmažil řízky. Cesta do Bratislavy tak uběhla ve velmi milém duchu, neboť při konzumaci nejsou roušky povinné. V Brně jsme na pár minut zastavili. Po té, kdy se mu Trump vyhnul se svým letadlem známou parabolickou lstí, je teď zastávka povinná pro všechny spoje. V Bratislavě pak honem přestup na rychlík směr Trnava.

Dějištěm jedenáctého ročníku soutěže o Nejlepší slovenský ležák se stal pivovar Sessler v Trnavě. Nachází se v historických prostorách bývalých Sesslerových sladoven. Jozef Sessler je založil v roce 1873. Novodobá historie se začala psát 25. září 2008, kdy byl pivovar uveden do provozu. My jsme si po příjezdu zašli dějiště obhlídnout, něco málo přechutnat z místního pivního repertoáru a pochopitelně také zakousnout lokální speciality. Následný večírek na pokoji v penzionu Oáza pak klidnil majitel se slovy: „Chalani zo Slovnaftu vstávajů skoro, tak keby stě ích nehali spať!“ Od toho okamžiku byl klid.

Druhý den jsme se kolem poledne vypravili do pivovaru. Jednak na prohlídku pivovaru a sladovny (humnová sladovna a hlavně pražírna nás vysloveně nadchly) a pochopitelně také zkontrolovat vzorky, které dovezl posel Laca Kovácse z Rožnavy. Původně měl Laco – stejně jako Peter Bobo Bognár – zasednout v degustačním panelu na straně slovenské realizační kliky. Koronavirus však oponou trhnul a oba zůstali v domácí karanténě. Chlapci, držte se!

Rozkvět slovenských pivovarů se v posledních letech týká především těch craftových. Minipivovary zde stále ještě rostou jako houby po dešti. Želbohu, na hřišti velkých kluků je stav i nadále žalostný. Kritériím pro účast v soutěži o Nejlepší slovenský ležák totiž odpovídá stále jen 10 titulů. Slovenskou pivní scénu si zkrátka nesmíme idealizovat. Hlavně ohledně šíře nabídky.

Složení komise ze strany PPE bylo následovné: Jakl, Stehlíček, Hrkal, Kabrna, Piskoř a Buriánek. Za slovenskou část komise degustovali slečna Dagmara Klasová a její bratr Petr Klas. Nyní už ale k výsledkům. Na samém konci, jak je patrno z tabulky, zůstala drtivá většina sortimentu pivovaru Steiger z Vyhní. Tam se od roku 2007 vaří také Stein (dělené 9. a 10. místo), který byl původně bratislavským pivovarem. Založen byl v roce 1873 a už od začátku se řadil mezi největší a byl schopen konkurovat vídeňským i budapešťským pivovarům. V roce 1878 získal zlatou medaili na výstavě v Paříži! Tato sláva však již dávno vyhasla. Většina členů degustační komise si u všech vzorků z Vyhní učinila poznámku „myšina v chuti i vůni“, což jednoznačně svědčí o technologických nedostatcích při výrobě.

Šesté místo obsadil v současné době asi největší slovenský pivovar co do objemu výroby. Od roku 2007 je Šariš součástí pivovarnické společnosti Pivovary Topvar, která vznikla sloučením společností Pivovar Šariš, a. s. a Topvar, a. s. Původně ji vlastnil jihoafrický SABMiller, ale v roce 2017 pivovar koupila japonská společnost Asahi. Tehdy i s plzeňským Prazdrojem.

Na postupových místech, tedy pětici těch titulů, které se utkají o vítěze ve federálním superfinále, otevírají na čtvrtém a pátém místě Topvar a Banskobystrický Urpiner s 36 body. Třetí místo obsadil Zlatý Bažant vyráběný podle varného listu z roku 1973, kterému o bod odskočil klasický Zlatý Bažant.

Pivo Corgoň je z Nitry, kde se původně vyrábělo. Kořeny značky sahají ale až do roku 1896, čímž se řadí k nejstarším slovenským pivům. Podle odborníků to bylo jedno z nejlepších piv v monarchii. Po politických změnách v bývalém Československu byl nitranský pivovar zprivatizován a v roce 1992 přejmenován na Pivovar Karsai. V roce 1997 kapitálově vstoupil do nitranského pivovaru celosvětový koncern Heineken. Nitranské pivo se dříve prodávalo pod různými názvy jako Rekord, Exquisit, Nitriansky ležiak, Nitrianské svetlé, Nitriansky špeciál, ale pod značkou Corgoň se pivo prodává až od roku 1988. V roce 2014 se stal Nejlepším slovenským ležákem a tuto zlatou medaili letos získal znovu. Blahopřejeme!

Kompletní výsledky

Po takto úspěšné pracovní části dne jsme byli majitelem pivovaru a sladovny panem Klasem požádáni o degustaci místních piv, která měla přinést značné senzorické dojmy, které by prý rád sdělil svým sládkům. No, úkol zněl jasně. Všechny čtyři degustované vzorky pivovaru Sessler nesou jakési stigma místní sladovny. Ta prý velmi prosperuje a slad dodává například i pivovarnické skupině Heineken. Přítomnost sladovny je v chuti místních piv zosobněna velmi jasně identifikovatelnou vyšší sladovou chutí, která do jisté míry potlačuje hořkost chmele. Tento fakt, jak jsme se dozvěděli, byl záměrem původního sládka a tvůrce receptur, které se dnes již jen replikují. Zda je vysoká míra přítomnosti sladu v pivu na škodu, či nikoliv, nechť si posoudí místní management, ale jistá doporučení byla předána.

Buch! Přistály kachny! A lokše a kotel zelího! Fantastické! Největší ultimativní výkon předvedl pan Piskoř, kterému se do břicha vešly tři, a ještě byly schopny volně plavat!

Pak už to ale chtělo ženskou, která by rázně zavelela a vzala nás na procházku Trnavou. Začali jsme městskými hradbami, které svého času patřily k největšímu opevnění v Uhersku. Mají téměř pravidelný obdélníkový tvar s rozměry 800 x 700 metrů. Podél nich se od severu dostáváme k Bazilice svätého Mikuláša, kterému však nikdo neřekne jinak než Hrubý kostol. Za ním doprava kolem zajímavých hospod až na Trojičné námestie na kterém stojí Súsošie Najsvätejšej Trojice. Vlevo si všímáme naprosto odporné stavby Domu kultury z roku 1988 architekta Jozefa Danáka, kterému za tento způsob zástavby jižní části Trojičného námestia komunisti věnovali první místo v nějaké soutěži betonových staveb. 

To už jsme ale před trnavskou radnicí, budovou z přelomu 14. a 15. století. Zajímavostí, která však nikoho nepřekvapí je skutečnost, že se před Radnicí nachází velmi sympatická restaurace Radničná piváreň, která nabízí Tankový Pilsner Urquell​! České pivo je na Slovensku velmi žádané, jak jsme se měli dozvědět v noci na benzínce. Dáša nás ale žene dál. Nikdo si nedovolí odporovat, neboť její výklad o historických souvislostech a trnavských zajímavostech je vskutku interesantní. Míjíme další restaurace, maje v nohách již třetí kilometr! Procházíme kolem hashtagu #TRNAVA, kde si mnozí z nás dělají selfie. Nikoliv Láďa s Jaromírem. Oba jako mlsní psi vyhlížejí nejbližší osvěžovnu. Hadži jim sekunduje, řka: „Pojďte, zdrhneme jim na pivo.“

Lokal Pub Trnava nás vítá instalatérským výčepem v průjezdu. Jdeme po schodech dolů, přímo ke zdroji. Na osmipípě mají dnes naražena jen tři piva. U Ábela, Beskydy a Frambor. Mezi vypitými sudy jsou ale vidět Nachmelená opice a další. Tady to prý žije, tak třeba jindy. Odcházíme. Další zastávkou je nádherná zahrádka Akademia Beer & Bistro. Nekuřácká zahrádka! Nabízí zde rovněž tankový Prazdroj. Ochutnáváme jej. Jeho chuť je nevalná, je zkrátka starý. Ptám se, jestli je ta plzeň opravdu z tanku. „Áno je!“ odpoví mi sličná servírka. „A kolik ho tam ještě máte?!“ byla spíše řečnická otázka… Odcházíme a opouštíme opevnění centrálního města. Překračujeme řeku Trnávku pramenící v Malých Karpatech a kolem dopravní průmyslovky se dostáváme do Saigonu.

Restaurace Saigon Tiger nabízí kompletní portfolio Pivovaru Sessler, což není náhoda. Provozovatelem je totiž Peter Klas, syn majitele a dnešní zástupce slovenského týmu v degustační komisi. Přítomen není, a tak nás jeho sestra Dáša seznamuje se zajímavým příběhem místního piva Saigon Tiger 10%. Zdejší štamgasti si přáli, aby jim sládek uvařil nějakou pitelnější a více chmelenou desítku na bázi historické receptury piva Trnavan. Tak se také stalo. Vzniklo úplně nové pivo pro restauraci Saigon. No jo, ale jak jej pojmenovat? Místní patriot a štamgast vyhrnul rukávy. Narodil se ve znamení lva a tak chtěl na ruku tetování lva. Tatér ale lva neuměl a tak mu vytetoval tygra. Název byl na místě Saigon Tiger.

Cestou na ubikace jsme se rozdělili na dva oddíly. Skupina, kterou lze pro přehled označit písmenem A, se přesouvala kolem benzinové stanice, která po uzavření restaurací žila. Mladí zde tančili a fajčili a pili a teď my do toho. Ten mladý hoch nedokázal pochopit, proč dobrovolně pijeme slovenská piva. Ozaj sa čudoval! Proč prý si to děláme?! Nejlepší piva pro místní omladinu jsou totiž ta česká. Další společný večírek na pokoji v Oáze. Slovnafťáci prý už odjeli, takže byl klid. Skupina B zatím zažila noční dobrodružství v ulicích starého města, ale její členové požádali o diskrétnost. Takže o těch vyražených dveřích na toaletě ani slovo.  

Druhý den byl plánován odjezd domů. Předcházel mu nákup sýrů od Jožko Farmárika v místním Tescu. Poté taxikom na hlavní nádraží za dvě padesát. Drobné nervy způsobil vlak, který měl zpoždění, ale ten z Budapešti přijel do Bratislavy naštěstí také pozdě. Stíháme, nasedáme, jedeme směr Praha a cestou pro připomínku konzumujeme vzorky ze Sessleru.

Milan Kabrna | PPE

◄123456►