Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Rychtář s oblohou
Publikováno 13.04.2016 v kategorii: Pivo, Publikované články

Každoročně vyjíždíme osobně předat ocenění vítěznému pivovaru. Za rok 2015 se vítězem PPE stal ležák pivovaru Rychtář z Hlinska ze skupiny Lobkowicz. A podruhé po sobě jsme si tento slavnostní akt vylepšili dvoudenní oblohou z dalších regionálních pivovarů. A stálo to. Za to.

Poněkud oslabená výprava se sešla brzičko ráno na parkovišti ve Strašnicích, kde nás čekal speciální autokar se zkušeným a velmi sympatickým šoférem Denisem Piro. Sestava ve složení Petr Buri, Bejček, Hadži, Modrý Honza (to jsme ještě nevěděli, že bude celou cestu kukat) a Láďa měla k dispozici veškerý komfort, především v podobě ohromného množství svačin a nutné závlahy ze sklepů Pivní rozmanitosti.

První zastávkou byl pivovar v lesích Vysočiny ve Ždírci. Uvázali jsme oře před rančem, opatrně ho obešli a tam dvorek (v létě to musí být pěkná zahrádka) a pivovar s restaurací. Varny vypadaly jako dílo svépomocných šikovných horalů a byly hezky za sklem na očích. Uvnitř jsme ochutnali pěkný kousek. Byla to světlá třináctka. Daleko zajímavějším úkazem byla ale dvojice hodně vysokých čísel za barem, ale nesahej, třeba ani není plnoletá.

Do Hlinska jsme přikvačili s předstihem. Vrátný tam ale má vše na povel, takže za chvíli nás přišel uvítat provozní ředitel pivovaru Milan Morávek. V místní šalandě jsme popili, poklábosili a pak došlo na slávu a dekorování. Trochu u ní překážel ten houf novinářů, ale s tím už si umíme poradit. Rychtářovi ocenění moc přejeme a věříme, že se jeho pivo ani v příštích letech neztratí.

Následovala podrobná a obsažná prohlídka s dokonalým výkladem. Jsme ve dvanáctkovém kraji, s dvanáctkou se tu doslova mazlí. Chmelí se tu, a to se moc neví, převážně hlávkovým chmelem. Málokde je k vidění provoz propírání kvasnic, tady ano. A málokde vidíte ve funkci míchací baterii sladiny, kterou jsme si velmi rádi ochutnali ze speciálního žufánku.

V pivovaru čisto, pořádek a kázeň. O to rozvernější byla následná beseda a společný oběd.  Rozloučili jsme se s naším pozorným hostitelem a průvodcem a vyrazili do ještě východnějších končin.

Jsme v Poličce. Když tam člověk do Měšťanského pivovaru přijede vždy po pár letech, vyroste tam mezitím zase další investice, teď třeba nové nerez ležácké tanky. Jinak tam ale máte pocit, že se zastavil čas. Provázel nás sám majitel pan Karel Witz a obětavě s námi prolezl všechny sklepy i půdy. Nakonec jsme poseděli v jejich místnosti pro porady, kde ale chybělo piano, takže pan majitel nám nakonec nezahrál. Ochutnali jsme celou jejich velmi dobrou produkci a vyrazili. Cestou z brány jsme zkontrolovali, jestli tam pořád mají takový pořádek v sudech. Mají. Až moc, říkají někteří.. Jedeme dál.

Tam, na samé hranici Čech a Moravy, leží Svitavy. A tam, ve vilové čtvrti, pivovárek Na kopečku. Prostá restaurace se zahrádkou a ergonometricky dokonale vpasovaným pivovarem, jehož věhlas dávno dospěl do nejvybranějších pivních barů v zemi. Zařízením nás provedl milý podsládek Petr. Nám pak udělal dobře zejména místní velikonoční speciál a také místní IPA. Ale 90 minut určených pro tenhle útulný kout rychle uteklo a jede se dál.

A moc pěknou krajinou, tu by chtělo pořádně turisticky propagovat. A už jsme v Potštejně. Super luxusní pivovar v luxusně rekonstruovaném stavení na břehu potoka hned pod zámkem, i hrad na kopci je vidět.  Některým degustérům se stýskalo po jídle, chuděra barmanka doběhla domů do kurníku a udělala jaječnici.

Pili jsme samé lahůdky, i prohlídka zařízení byla působivá. Tajemně se oba šéfové (Jiří Andrš a sládek Jakub Sychra) tvářili, když jsme se ptali, odkud na to vzali. No, rozhodně byl pivovar kýmsi svěřen do těch pravých rukou. Clock určitě patří mezi rakety českého pivního nebe posledních dvou let.

Nějak si nepamatujeme jména obou barmanek, Kuka říká, že jedna byla Pusa a druhá Zlato, ale která byla první a která druhá, to už nevěděl. Na druhém břehu potoka nás do své náruče přijal penzion Trnka, kde jsme upadli do očekávaného komatu. Péťa v noci mumlal do polštáře „Terko, Ivanko“, tak kdoví, o čem se mu zdálo.

Po snídani trocha turistiky a jede se dál. Až do města F. L. Věka: Dobrušky. Pivovar Rampušák je klenot. Je to jednoduché, necháte si podnik z roku 1869 dvakrát vyhořet a pak ho skoro celý postavíte znovu fungl nový (varna z roku 1936 přežila). Tady se nám nejvíc líbila unikátní sladovna (stáli jste někdy na drátěných lískách a koukali dvě patra pod nohy?), skutečně historický šroťák jako technická památka a pak podzemní pivní město. Chodby a sály tak a tak. V nich nejen ležácké provozy, ale také šalanda, úplně reprezentační komnata a pak nekonečným schodištěm do pivovarské restaurace, odkud zjistíte, že pivovar leží úplně jinde, to jsme jeli metrem?

Dojmy jsme spláchli vynikajícím nefiltr ležákem a poděkovali panu majiteli Milanu Vedrovi za srdečnost a pozornost, se kterou se nás ujal. A jede se do poslední štace.

Mžany. Mercedes mezi pivovary. Než jsme tam dojeli, proběhla mírná dramata s čúrací zastávkou, ale to tu nebudu provětrávat. Raději k pivovaru Lindr. Pan majitel báječné firmy na chladící a výčepní techniku si prostě udělal radost. Ten pivovar je dokonalý, promyšlený do detailu. Má moderní šmrnc i respekt v původní stavební dispozici. K tomu výborná kuchyně, a když šípková růžová desítka rozhicuje vaši polovičku k milostnému třeštění, mají tu na půdě vedle skladu sladu i rozkošné hnízdečko lásky.

Cestou domů jsme se konečně dověděli, jak to je s tím Kukou a jestli ho má, ale protože jsme toho piva asi měli za dva dny málo, dali jsme si koncovku ve strašnické hospodě Ukaž párka. Nic jsme jim neukázali, jen popili, pojedli, zhodnotili, podtrhli a zdůraznili. Tak kam vyrazíme příště?

Láďa

1 ... 4 5 6 ... 8

Webdesign: Kabris|NET