Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Náraz na socialistu
Publikováno 20.05.2019 v kategorii: Ozvěna
Devatenáctého dubna napsal pan Jakl přesný článek o škodlivosti minimální mzdy (a vůbec těch vynálezech zaručených mezd a kdoví čeho ještě). No a panu Koudovi z toho málem prdla žilka. Vizme tedy nejprve jeho „výpotek“ (abych užil jeho slovníku):

Ladislav Jakl přišel ve svém komentáři se zvláštní směsicí už dávno odvrhnuté asociální demagogie při svém výkladu, proč je zaručená (a minimální) mzda vlastně škodlivá pro zaměstnance.

Bezesporu mu nikdo nebude vyvracet skutečnost, že mzda je cenou práce. Ale jeho teze, že „jakákoli cena na trhu vzniká vztahem nabídky a poptávky a je výsledkem dobrovolného a vzájemně výhodného kontraktu kupujícího a prodávajícího“, už skřípe (Jakl: Zaručená mzda je past na zaměstnance i brzda ekonomiky).

Za celou dobu — Ladislav Jakl vymezuje „150 let, kdy prý socialisté šíří mýtus, že v tomto kontraktu je jedna strana (zaměstnavatel) zvýhodněna, a proto je nevýhodu zaměstnance nutno kompenzovat státní mocí, popřípadě nátlakovým cenovým kartelem na trhu práce (odbory)“, není známo, že by zaměstnavatelé přistoupili (až na pár vzácných výjimek) k zvyšování mezd bez určitého nátlaku a snižovali si tak svůj zisk. Nakonec si lze vzít za příklad i platově „nejúspěšnější“ maloboleslavské automobilky, kde každoročně vyjednávání o nárůstu mezd doprovází stávková pohotovost místních odborů.

A nyní nelze mluvit jen a pouze o „neokonzervativní monetaristickou pravicí“ prosazovanou triviální myšlenku „poptávka-nabídka“. Rádi by viděli práci a mzdy jako individuální dohodu a odmítají jejich společenský dopad a charakter. A právě v tom spočívá podstata problému.

Jedinec na trhu práce je vždy v nerovném postavení proti zaměstnavateli. Zatímco zaměstnavatel si může vybírat své zaměstnance — třeba i v zahraniční — žadatel o práci nemá téměř na výběr, protože práce zajišťuje jeho existenci. A přitom má svá omezení místem bydliště, rodinou, dopravou atd. Tuto zásadní nerovnost pan Jakl ignoruje, stejně jako růst počtu „chudých“pracujících.

Pan Jakl by měl zaznamenat, že se podniky nehroutí pod tlakem zvyšování mezd, jakkoli něco při nedostatku pracovníků a hlavně jejich fluktuaci musely přidat. Supermarkety přidaly 2 až 4 tisíce korun měsíčně k neudržitelným mzdám, a přesto mají roční zisky ve stamilionech a běžně přes miliardu korun ročně.

Právě demagogické teze monetaristů typu pana Jakla (či spíše z dílny Vláclava Klause st., popřípadě Miroslava Kalouska) vedly k tomu, že se jejich vlády bránily zvyšování minimálních mezd, které by zaručily možnost volby člověka žít nikoliv na úkor sociálních dávek (odtud také pramení ona charakteristika „důstojné“ nebo „spravedlivé“ mzdy, která se tak panu Jaklovi nelíbí).

A ano, minimální mzdy zase tlačí na zvyšování průměrných platů. To vše bylo uměle brzděno. Ladislav Jakl se radši ani nezmiňuje o kdysi oblíbené výmluvě zastánců korporativního kapitalismu — že růst platů závisí na produktivitě, a že se přitom v České republice dávno produktivita práce odtrhla od reálných mezd, které na ni nestačí dechem. Výsledkem je pak srovnání českých příjmů a německých, které ve výsledku a v podobě kupní síly, dopadají na ty české katastrofálně.

Socializace práce, na rozdíl od jednoduchých až primitivních tezí „mzda — nabídka — poptávka“, má samozřejmě dopad i na mzdy. Zvyšování minimální mzdy a platů obecně má — když už to pak Jakl chce mít čistě ekonomicky vysvětleno — také dopad na celkové hospodářství státu, a že spotřeba obyvatel má čtvrtinový až třetinový podíl na růstu HDP! Proto se ve zvyšování minimální mzdy angažuje stát (výlevy typu, že je prosazuje „horlivá zástupkyně levicových extremistů ve vládě Maláčová“ a podprahová jedovatost vůči odborům, jako „neziskovek“, jsou trapné).

Snad lze jen dodat, že strašení z „asociálního“ dopadu zvyšování minimální mzdy — kdy se podle pana Jakla tím „ničí pružnost pracovního trhu, ekonomika se stává zranitelnější v případě recese (která je možná za dveřmi) a mladí a nezkušení uchazeči o zaměstnání jsou vytlačování z trhu práce“ — je naprosto chaoticky zamotaný výpotek. Problém zaměstnávání „mladých a nezkušených uchazečů“ není spojen se zvyšováním minimální mzdy a mzdami jako takovými, ale ve spojení polistopadového školského či učnického školství s praxí a politikou podniků, které nechtějí riskovat nejistotou zavedenou praxi.

Zrušit minimální a zaručenou mzdu, jak to navrhuje Ladislav Jakl, je návrat do kapitalistické džungle 19. století. Ve vyspělých zemích, včetně Spojených států, by se mu ostatně vysmáli.

A představa, že budeme držet mzdy na dně pro případ ať už cyklických nebo uměle vytvořených ekonomických krizí — tu poslední zavinily právě zastánci těchto tezí v roce 2009 — banky, finanční spekulanti a ratingové společnosti falšováním svých ukazatelů pro své zisky — se snad ani nedá brát vážně. A pokud ano, pak je to nehoráznost.

Pozn. red.: To je přesně důvod, proč zde nedošlo k hluboké transformaci a z reálného socialismu jsme se dotransformovali jen k socialismu s lidskou tváří vzor ‘68 (nebo vz. €U). Protože v tržním hospodářství nic jako „sprrravedlivá“, či „důstojná“ mzda nemá opodstatnění. Práce je komodita a má se řídit stejnými principy, jako každá jiná — nedostatek ji zdražuje, nadbytek zlevňuje. Práce (či spíše chození do práce) sama o sobě není sociální dávkou, ani nárokem na nějakou životní úroveň.

Oni si všichni ti soudruzi myslí, že každý podnikatel má ve sklepě tiskárnu na peníze. Ráno natiskne a celý den je pak radostně rozdává.  Vůbec nedokážou pochopit variabilitu jednotlivých firem, místních podmínek, produkovaného tovaru, produktivity práce (tedy kapitálové vybavenosti firmy) a stovek a stovek faktorů, které na mzdy kromě nabídky a poptávky také působí.

Ale jádrem problému ve skutečnosti ani není ta minimální mzda, kterou levice tak často a ráda šermuje (ostatně, týká se jen nepatrného procenta zaměstnanců, kteří jsou na pokraji rentability a ty právě vytlačuje z trhu práce), ale právě Vládní nařízení o Zaručených mzdách, které se od minimální mzdy nějakými koeficienty odvíjejí a podle hrubého profesního dělení určují mzdové tabulky prakticky pro celý zaměstnanecký sektor, bez ohledu na ostatní faktory. Vůbec nebere v úvahu přínos (např.) soustružníka ve firmě A a ve firmě B, který se může diametrálně lišit, nejen tržní cenou produkovaného výrobku, tedy ziskem firmy, ale i produkční schopností různých soustruhů (či ručiček soudruhů). Prostě určí, že soustružník si odnese domů nejméně 20 tisíc a tečka. Zaměstnavatel totiž nemůže vyplácet libovolnou mzdu, kterou si někdo někde usmyslí. On musí především hospodařit, chovat se ekonomicky, protože jinak to podnikání může velmi rychle zabalit.

Ovšem to socialista nezná. Socialista rád rozdává, ovšem vždy z cizího. Ostatně — kdo bude určovat, co je „spravedlivé“ a „důstojné“? Jo aha, Centrální Mozek Lidstva — socialista někde v kanceláři Cenového a plánovacího úřadu. To je celý ten problém: celá Západní Evropa je tak extrémně sociální, až běda. (A podle toho také vypadá její konkurenceschopnost.)

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET