Státní média je třeba zrušit, nebo alespoň vymezit jejich úkoly

Myslel jsem si, že se po příjezdu na Vaši konferenci porozhlédnu, nadýchám atmosféry a ono ne, ono rovnou k pultíku.

Ale nebudu plakat, nebudu si stěžovat, protože ti, kdo mě znají, dopředu vědí, co budu říkat. Já totiž říkám pořád totéž už mnoho let. Jeden nejmenovaný rockový zpěvák a bývalý předseda Rady Českého rozhlasu to kdysi nazval Jaklovým kočovným cirkusem. Narozdíl od něj si myslím, že refrén v písničce má svou roli, že není třeba vymýšlet refrény při každém představení jiné, protože jsou určitou osou směřování a určitou kotvou, a že tedy říkat dvacet let totéž není žádná velká ostuda, i když možná je to kvůli tomu, že jsem natvrdlý.

Velice děkuji za pozvání pořadatelům této konference. Myslím si, že povídat si na toto téma explicitně stojí za to, i když vždy po těch povídáních mají všichni pocit, že slyšeli to, co slyšeli už kolikrát, a že se nikam nedobrali. Přesto si myslím, že debatovat o smyslu tzv. veřejnoprávních médií stojí za to, protože žijeme v situaci, kdy realita, která nás obklopuje, není výsledkem nějakého procesu, nějakých úvah, nebo dokonce nějaké shody a z této shody plynoucích organizačních či institucionálních opatření. Realita, kterou žijeme, je realitou zbytkovou, historicky podmíněnou, zděděnou a my teprve dodatečně přemýšlíme o tom, jak ji vysvětlit, okecat, opentlit, zdůvodnit, legitimizovat.

Tato konference, jak jsem pochopil z pozvánky, se jmenuje Veřejnoprávní média v novém desetiletí – čas na privatizaci? Protože jsem člověk, který respektuje dané úkoly, respektuji i toto zadání a pokusím se s ním nějak srovnat. Máme v názvu konference tři řádky: veřejnoprávní média, v novém desetiletí a čas na privatizaci. A hned se trochu odchýlím od zadání a vyberu si jako začátek ten druhý řádek – v novém desetiletí.

Modernisté mezi námi nám pořád říkají, jak se svět prudce vyvíjí, jak se mění, jak je třeba reagovat na otázky nové doby. Ve skutečnosti, v principu se nemění vůbec nic, proto je možné říkat pořád totéž. V realitě, o kterou nám dnes jde, nová desetiletí přinesla v zásadě jen kvantitativní změny. Těmi například myslím digitalizaci rozhlasového a televizního vysílání či satelitizaci televizního vysílání a tím pádem větší technickou kapacitu kmitočtového spektra přenášet rozhlasový a televizní signál. To je v podstatě jediná změna, se kterou je třeba se vyrovnávat, ale nemusejí se s ní vyrovnávat lidé jako jsem já, kteří od začátku zpochybňují potřebu existence České televize a Českého rozhlasu. Musí se s ní vyrovnávat ti, kteří – protože nevěděli, jak zdůvodnit existenci těchto zvláštních, nenormálních a podivných institucí a kteří měli vysvětlit, proč nemáme podobné instituce mezi knižními vydavateli, mezi vydavateli novin nebo časopisů – nám říkali, že různé marginální subkulturní cílové skupiny a podskupiny by v té omezené nabídce, dané omezeností technických parametrů, nenašli svou potřebu a že právě kvůli péči o tyto skupiny musí existovat státem provozovaná média. Tento argument – který byl jediný a zoufalý při obhajobě existence instituce, která je jedním z pořadatelů, které děkuji za pozvání a která podle mne nikdy neměla existovat: České televize – tento argument novými technickými možnostmi eroduje, slábne, stává se ještě bezpředmětnějším, než byl před 20 lety. Ale – jak říkám- je to změna parametrická, kvantitativní, nikoli kvalitativní. Tak to byl řádek „nové desetiletí“. A teď se podívám na další dva řádky – „veřejnoprávní média“ a „čas na privatizaci“?

Myslím, že ten, kdo vymyslel sousloví „veřejnoprávní média“, zaslouží Nobelovu cenu. Je v něm ukryto tolik základních rysů Orwelovi novořeči, že už se víc do těch pár písmenek snad nevejde. Ano, víme, co to je veřejné právo, a víme, co to je soukromé právo. Víme, že hlavním nástrojem soukromého práva je smlouva, víme, že hlavním nástrojem práva veřejného je instituce a zákon. V tomto smyslu nepochybně existuje protipólovost soukromoprávního a veřejnoprávního a v tomto smyslu je samozřejmě veřejnoprávní stát sám a veškeré státní instituce.

To nám ale básník nechtěl říct, když vymýšlel tento termín, dnes inovovaný na média veřejné služby. Co jsou tedy ostatní služby? Je pečení chleba na prodej, nikoli pro vlastní potřebu,  také veřejnou službou? Nebo snad soukromou? Básník tím chtěl říct něco jiného, básník tím chtěl zastřít odvozenost těchto médií od státu. Tudíž je třeba demaskovat sousloví veřejnoprávní média jako média prostě státní.

Když něco vypadá jako kachna, chodí to jako kachna, má to zobák jako kachna, kdáká jako kachna, tak to asi bude kachna. Když nějakou instituci zřídí zákonem stát, tak to bude asi instituce státní. Když stát nějaké instituci přidělí zákonem majetek, tak to asi bude instituce státní. Když stát zákonem mimo proces licenčního řízení té instituci přidělí kmitočty, tak to asi bude instituce státní. Když stát této instituci zařídí přísun veřejných peněz, svého typu výnosů z daní, pak to asi bude instituce státní. A koneckonců, když stát nějaké instituci do vínku dá nějaké úkoly, které má ona instituce plnit, a stát se tak stává zadavatelem a tvůrcem celého smyslu bytí té instituce, tak to asi bude instituce státní.

Dobře vím, že už v paragrafu 1 odstavce 3 Zákona o České televizi je věta, na kterou se odvolávají moji oponenti už dvacet let – tam je napsáno, že stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu. To je docela vtipná věta. Takže v naší zemi máme dva suverény: Českou republiku a Českou televizi. Ještě, že jsou obě české, že. Všichni cítíme, že ta věta nemá žádný obsah, že kdyby Česká televize byla v průšvihu a stát definoval svůj zájem na financování této instituce, tak jí prostě pomůže, tak nějakou tu miliardu přihraje. A určitě to udělá. Takže odpovídat či neodpovídat za závazky je čistokrevná eufemistická klička. A že by se Česká televize tímto zákonem vzdala všech závazků vůči státu, který ji zřídil, to opravdu nemohl myslet vážně ani autor této věty. Ale říkám si, je to dobře, až prohrajeme nějakou válku a budeme platit reparace, tak Česká televize bude moci říct: mě do toho netahejte, tvé závazky, Česká republiko, jsou nám ukradené.

Chtěl bych na tomto místě říct jednu malou poznámku, kterou těch dvacet let neříkám úplně často ale pro jistotu ji dnes řeknu, a vůbec ne kvůli tomu, že jedním z pořadatelů této konference je Česká televize. Ano, jsem přesvědčen o tom, že státní instituce, zabývající se šířením rozhlasového a televizního vysílání nikdy neměly existovat, nemají existovat a svět by byl krásnější bez nich. V tomto mém názoru se ale vůbec nezrcadlí – a bohužel někdy ty debaty k takovému výkladu trochu tendují – nějaký můj názor na konkrétní fungování té instituce, na práci lidí, kteří jsou tam zaměstnáni, na její vedení či radu. Názor mám v této věci dvacet let systémový, bez ohledu na to, jak tyto instituce fungují. Jsem přesvědčen o tom, že v těchto institucích pracuje hodně lidí kvalitně a dělá dobře svojí práci. Jsem přesvědčen, že stát nemá vařit pivo ale Budvar kvůli tomu nebojkotuji. Jsem přesvědčen, že města nemají vařit pivo ale taky vyrábět auta nebo cokoli podobného, a přesto nebojkotuji strakonický Nektar, který je vlastněn městem, a nebojkotoval jsem Primátora, než ho Náchod prodal.

Stát se nemá se zabývat rozhlasovým a televizním vysíláním. Neměl by to dělat především z toho důvodu, že se nikdy dostatečně nezabýval definicí veřejného dobra, veřejných statků a veřejných zájmů, které státní rozhlasové a televizní instituce mají plnit. Bez toho totiž – a to je moje hluboké světonázorové přesvědčení – stát nemůže dělat žádný institucionální či podobný krok. Stát totiž umí jedinou věc. Vždy, když ji řeknu, tak si polovina lidí myslí, že jsem hysterický a zbytečně přeideologizovaný, ale řeknu to, protože to říct musím. Stát umí jedinou věc: vyvíjet násilí. Umí vnucovat veřejnosti nějaká pravidla, o jejichž správnosti je přesvědčen, umí násilím vybrat peníze z občanům kapsy a když mu je nedají, tak je zavřít. Za to jim stát poskytuje podle kolektivní formou vytvořeného rozhodnutí nějaká dobra. Čímž nechci říct, že takovéto násilí nemá žádné opodstatnění. Chci říct, že to břemeno důkazní pro užití těchto mimonormálních mimopřirozených mechanismů, břemeno důkazní, proč je třeba užívat násilí, spočívá právě na státu. To on musí zdůvodňovat, proč takového instituce dělá, proč omezuje lidem svobodu, proč jim zasahuje do života a bere peníze. Musí říct: já to jinak dělat nemůžu, protože mám určitý veřejný zájem, který by jinak nebyl naplněn. Ten zájem mám jasně definován a proto i musím neustále vysvětlovat a obhajovat. Jen tehdy smím své metody použít.

Vím, že etatisté mezi námi si říkají, že když už ta instituce je, tak ať něco dělá. Když máme to ministerstvo, tak tam třeba budeme na chodbách pěstovat ředkvičky, proč ne. Na to já říkám, že ta instituce k takovému účelu nebyla vytvořena, není oprávněna to dělat a dělat to nesmí.

Ale vrátím se k té třetí řádce názvu této konference: „čas na privatizaci.“ Před chvílí jsem řekl, že veřejnoprávní média je eufemismus, který původně chtěl říct, že to není instituce řízená běžnými nástroji státní exekutivy, čili vládou nebo nějakým vládním orgánem, ale že tato státní instituce má speciální nástroje k vykonávání a provádění veřejného zájmu a dohlížení na něj. To ale mají ostatně i jiné státní instituce. Různá nárazníkování či opolštářování vztahu mezi konkrétní exekutivou, mocí výkonnou, aktuální politickou mocí a nějakým zájmem, ta mají i jiné instituce. Proto vznikl tento eufemismus, který chtěl říct, že to není vládní instituce, státní ale přesto je. Přesto se domnívám, že slovo privatizace není správné a domníval jsem se to vždy, i před dvaceti lety. Privatizovat můžete firmu, někdo si ji koupí a rozhodne se, co s ní bude dělat, ale není možné privatizovat instituci. Instituci je možno zrušit a řešit konsekvence z toho plynoucí. Například: co dělat s majetkem – asi prodat, co dělat s kmitočty – asi vypsat na ně licenční řízení, co dělat s veřejnými penězi do té doby na ně vybírané – asi je přestat vybírat, co dělat s lidmi, kteří tam pracují – podstatně jejich prostřednictvím zvýšit tlak na trhu práce. (Ostatně v novinářském řemesle by takový tlak byl velmi zapotřebí.) A tak nám zbývá ta poslední věc, u které cítíme, že nejde privatizovat, a to je, co s těmi uloženými úkoly, co s těmi funkcemi České televize a Českého rozhlasu.

Když někdy na podzim v roce 90 se mnou dělalo nějaké rádio rozhovor o tom, co si myslím o vývoji státních či veřejných médií, tak jsem začal od definování veřejného zájmu a postupoval jsem jako u cibule, od slupky k jádru. Existuje nějaký zředěný soft okruh veřejného zájmu na tom, co by se v oblasti médií dít nemělo a co by naopak se dít raději mělo. Ten je možno řešit stanovením rámce pravidel, jaká platí i pro jiné obory lidské činnosti. I tam je ošetřen veřejný zájem stanovením pravidel, třeba u tištěných médií je to tiskový zákon. Někdo řekne, že touto formou není naplněn veškerý veřejný zájem, pak nastupuje podle té cibule další plášť. Ano, jestli chci postavit z Ostravy dálnici, třeba přes Opavu do Hradce Králové, tak jistě hned kvůli tomu nemusím zakládat národní podnik Ostravská dálnice. Ale vím, kudy ji chci postavit, jaké má mít parametry a kolik chci na to dát peněz. Vytvořím jistá pravidla pro veřejnou zakázku. V médiích něco podobného může fungovat úplně stejně. Někdo může zadat vysílání pro školy.

Mimochodem, to je malá perlička, když zanikala federální Československá televize jako důsledek řešení rozpadu federace, tak někdo zapomněl na jednu maličkost: ještě několik let platilo Ministerstvo školství České televizi 50 milionů korun ročně za vysílání pro školy, než někdo zjistil, že to ta televize má přece v zákoně uloženo a dostává na to peníze z výnosů z poplatků. Tak pak ony platby po několika letech někdo zrušil. Ale televize ty vyplacené už nevrátila. A vysílání pro školy stejně v tu dobu nedělala.

V debatě o veřejné zakázce na vysílání rozhlasových či televizních pořadů bych byl asi byl kritický. V takové diskuzi bych říkal, že není třeba naplňovat žádné takové údajné veřejné zájmy, stejně jako se nikdo nezabývá tím, jak naplnit veřejný zájem, co se týče struktury knižního trhu. Nikoho přece nenapadne navrhovat zřízení nějakého státního vydavatele, který by zajistil, aby procento poezie nekleslo příští rok pod 5 %. Namítli bychom,  že to je pitomost. Ale ta úvaha z etatistického hlediska je legitimní a pokud bych diskuzi tohoto typu prohrál, tak bych řekl ano, bylo rozhodnuto, že toto je definovaný veřejný zájem a je tady veřejná ochota platit na jeho uspokojování veřejnými financemi, nechť se to platí.

A poslední plášť či už jádro té cibule nastupuje až tehdy, kdy někdo prokáže, že stanovením obecných pravidel a ani formulací veřejné zakázky není vyřešeno vše, že tu máme zbytkové neplněné funkce. Pochybuji, že nějaké takové jsou, ale to je opět předmětem debaty mezi námi všemi. Někdo může říct, že jsou to věci týkající se nouzového informování veřejnosti, krizových situací nebo něco podobného, ale třeba vás napadnou i další funkce. Teprve tehdy lze přemýšlet o tom, že tyto zbytkové funkce jsou řešitelné pouze zřízením příslušné instituce. Jenže tyto úvahy – čili nejdřív říci co, za co, v jakém objemu a jak – jsme přeskočili z jednoduchého důvodu: my jsme státní média zdědili.

Kdyby například v oblasti mobilních telefonů byla situace podobná, jaká byla v úsvitu rozhlasového, později televizního vysílání, žádní soukromí provozovatelé těchto sítí by dnes neexistovali. Byl to stát, alespoň na evropském kontinentě, kdo z důvodů bezpečnostních, finančních i infrastrukturních začal provozovat rozhlasové a televizní vysílání. Pak milostivě a velmi nerad, když ony finanční, logistické, infrastrukturní důvody pominuly, vpustil na trh normální, běžný, svobodný, nezávislý spontánní trh. Udělal to s velkými rozpaky a velmi nerad a velmi tomu házel klacky pod nohy, v různé zemi různě. V tu chvíli už se nezabýval přehodnocením toho, proč má dál existovat státní televize, nepostupoval krok za krokem při zdůvodňování její existence. Ona už prostě byla, a tak bylo potřeba zapojit spousty různých vědátorů a mudrců, aby vymýšleli složitou terminologii a složitou teorii, která by zpětně zdůvodňovala, proč ta instituce vůbec má být. Ale všimněme si, že se nikdo nezabýval odzdola, od nuly, na zelené louce, debatou, máme-li mít takovou instituci na knižním trhu, časopiseckém trhu, novinovém, protože by nikdo neunesl to břemeno důkazů, kdežto při zděděné instituci ten pocit, že musím její existenci zdůvodňovat, není tak silný. Prostě už to nějak máme, tak ať to vysílá.

A tak jsme měli po léta ve státním rádiu a televizi programy, které by k ospravedlňování jejich existence nikdy nestačily. Česká televize byla tou institucí, která u nás začala vysílat seriál Dallas, Česká televize byla tou institucí, která u nás od začátku roku 94 začala vysílat regulérní porno. A vydrželo jí to až do 4. 2. 94, protože tím chtěla vyrazit zbraň z ruky se svému novému konkurentovi, to už si málokdo pamatuje. Po celá léta jsme slyšeli takový kánon. Každý člověk, který chtěl vypadat kulturně, říkal: přece ta Dvojka, ten druhý program, to je smysl existence veřejnoprávní televize, tu musíme zachovat. Pak se mu s tužkou na papíře spočítalo, že 58 % programů té kulturní Dvojky je komerční sport. Pak Česká televize za hranicí zákonů a pravidel, která byla teprve zpětně dotvořena, vytvořila sportovní kanál a vytvořila zpravodajský kanál, na který vytěsnila své povinnosti, aby mohla dál provozovat program ČT 1 jako úplně normální komerční program, jenom trochu horší.

Když si vytisknete, a já jsem to zrovna včera udělal, program ČT 1 za poslední týden, tak si říkáte, tak kvůli této věci musí existovat státní instituce? Kvůli tomuto seriálu? Kvůli tomhle zábavnému pořadu? Teoretici vám ale řeknou, to my musíme výstelku kolem své základní služby udělat, aby nám lidé od programu neutekli. My je komercí přilákáme k televizi a pak jim dáme něco hodnotného. Takové pohrdání divákem, kdy si dramaturgové myslí, že divák je těstem, které budou mnout, nikdo zas tak vážně nebere. Je to jen právě jedna z metod zdůvodňování zájmově nesené existence státní televize.

Nebudu už mluvit dlouho, tak během hodiny skončím, a v té poslední hodině řeknu na závěr toto:  Nedělám si zvláštní iluze, že se někdo bude zpětně znovu zabývat definováním oné veřejné zakázky, onoho společenského zadání, kterou by měla mít každá instituce veřejného charakteru, protože jenom toto zadání legitimizuje její existenci. Nedělám si zvláštní iluze, že toto někdo bude přehodnocovat. Nedělám si ani nějaké zvláštní iluze, že jednou někoho napadne tyto instituce zrušit a pak s úlevou zjistí, že se svět nezboří, že kultura nezahyne, že informace nebudou zničeny, ale naopak budou podrobeny běžným, normálním, systémovým a kontrolním podmínkám.

Tyto iluze si nedělám, ale přesto tyto věci v této vyhraněné podobě, jak je říkám, říkat budu i nadále, protože doufám, že přispěji alespoň k tomu, abychom – když už ty instituce máme, a teď to říkám velmi defétisticky – se alespoň v rámci možností, které jsou, se co nejvíc snažili, aby tyto instituce pokud možno co nejméně dělaly věci, které dělat nemají, aby nedělaly byznys, aby nedělaly reklamu a sponzoring, aby nedělaly tu největší možnou komerci, aby se nechovaly ke zbytku mediálního světa jako ke svým konkurentům ale jako k materii, která je součástí reality, o níž mají referovat.

A snažme se také, aby tyto instituce dělaly to, co by podle našeho přesvědčení dělat měly. K tomu bychom se mohli podívat třeba na Zákon o České televizi a tam zjistíme, že výčet úkolů České televize je prostě pouze tematický, je tam uvedeno, co všechno by bylo možno vysílat a že tímto vysíláním se má sloužit k utužování, rozvíjení a prohlubování kdovíčeho všeho. Takové vymezení úkolů nám přece nemůže stačit, protože jinak se budeme bát ten knoflík zmačknout. Děkuji.