Jak se v médiích diskreditují nepohodlní lidé a jak režimu nejvíce vadí rodina a společenství, se diskutovalo v další části Vlasteneckého setkání, které proběhlo na zámku Příčovy u Sedlčan. Flagrantní porušování komunikace, byť jde o trestný čin a porušení Ústavy, nikoho, zvláště ne Piráty, nezajímá – snad jen, kupodivu, komunisty. Je doba nastolování agendy, kdy média na něčí popud najednou vytáhnou nějakou kauzu nebo problém – a my se jen můžeme zeptat: Proč právě nyní? Avšak doba se začíná měnit a elity kopou, možná v posledním tažení, zběsile kolem sebe.

V diskusi týkající se cenzury a médií promluvili Petr Žantovský, Ladislav Jakl a Stanislav Novotný k několika stovkám přítomných, které neodradil ani chvílemi intenzivní déšť.

Krysaři pískají, média jdou…

„Neexistuje žádná mediální elita,“ opřel se do nově nastoleného tématu Petr Žantovský. „Existují globální zájmy – geopolitické, průmyslové, obchodní. Prostě, jsou to jen lidé, kteří se zmocnili mediálních tlampačů a platí jim tak štědře, že jim dělají propagandu. Říkejme pravda tomu, co je skutečným obrazem skutečnosti. A to je to, co by měla vyrábět média. Média by neměla vyrábět náhradní skutečnost. Média mají zobrazovat skutečnost, která je, a to i s rizikem, že nikdy nedosáhnou stoprocentního obsažení té skutečnosti a stoprocentního pochopení. Pravda je velmi složitý cíl, k níž je mnohdy cesta důležitější než cíl. Globální médiasedě tuto cestu nemají, ony jdou jinou cestou. Oni jdou cestou, kdo platí, ten píská. A podle toho, když mi platí hodně, tancuji hodně. Když mi neplatí, tancuji proti němu. To je triviální trojčlenka, která tady platila v padesátých letech,“ konstatoval mediální odborník. „Tehdy se tomu říkalo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Dnes tomu není jinak. Jenom jsou přesměrována znaménka – tady je kladno, tady je záporno. Tady je pravda a láska, a tady lež a nenávist. V černobílé filozofii si média hoví, protože novináři nejsou schopni překročit rubikon černobílého vidění, protože na to většinou nemají ani vzděláním, ani schopnostmi, ani odpovědností, a především etikou.“

Totalitní totáč

„K pochodům LGBT bychom se mohli přihlásit, ovšem pokud ta písmena znamenají Liberty, Guns, Beer a Trump,“ zaglosoval za smíchu přítomných Ladislav Jakl a pokračoval: „Existuje zprofanované, velmi často nadužívané, a tedy inflaci podléhající slovo ve veřejné debatě, a to je totalita, totalitární režim, totalitní systém, nebo tak hezky po mateřsku totáč. Nevím, jestli vždy domýšlíme, co je obsahem pojmu a proč vznikl. Proč jsme si třeba nevystačili s pojmem diktatura? Vždyť to je diktatura. Asi proto, že bylo třeba říci, že jde o určitý druh diktatury. A jaký je to druh? Od slova totální čili celý, úplný. Myslím, že papež Jan Pavel II. měl pontifikální heslo vůči Panně Marii Celý tvůj. Totální znamená celý, úplný. Co je tím myšleno? Tím spojením totalitní režim. Že je to takový typ diktatury, který si na rozdíl od těch předešlých nevystačí s tím, že drží všechny mocenské a ekonomické nástroje. To mu nestačí, má větší ambice. A to prosáknout do společnosti, do našich životů, do mezilidských vztahů, do rodin, do intimity. Ony totalitní režimy v minulosti, ve dvacátém století, tuto ambici měly. Ale ten první na to neměl dost času, ten druhý na to neměl dost sil. Naše intimita, privátno do značné míry jsme si dokázali uchovat. Nynější režim jde v tomto jednoznačně dál a daleko více splňuje definici totalitního režimu,“ uvedl ve svém příspěvku Jakl.

Rozdělení není toxické

„To proto, že se nespokojuje s držením faktických nástrojů moci a držení hospodářské moci, ale že se snaží prostoupit až úplně na kůži každého z nás a obrat jej o jeho vlastní intimitu, soukromí, identitu, o mezilidské vztahy. A o to, co dělá společnost společností – o její strukturu.  Mluví se o tom, že je společnost rozdělena. Na tom není nic zlého. Společnost je přirozeně rozdělena na mnoha tématech, protože každý má jinou osobní zkušenost, jiné prožitky a jiné zájmy. Ale to neznamená, abychom si nemohli uvědomit, že jsou také témata, které nás nerozdělují, ale spojují. A v rámci těchto témat je dobré se sejít, komunikovat, i přitom, že si své názory v mnoha jiných tématech ponecháme,“ pokračoval dále Ladislav Jakl.

Podle Jakla nemůžeme ovlivnit to, co k nám přichází prostřednictvím globálních médií. „Můžeme ale ovlivnit způsob vnímání. Každou vteřinu bychom si měli uvědomovat, když něco čteme, vidíme, proč nám to říkají, proč zrovna toto a proč zrovna teď. Protože nic z toho není samozřejmé, i když se to tak tváří. Bez této pozornosti vůči velkému globálnímu mediálnímu světu bychom podléhali několika nebezpečím. Jedno je určitý typ panikářské psychózy. Když vidíte v televizi, že v Austrálii, Kanadě či Brazílii hoří les, tak už nám neřeknou, že před sto, dvaceti, padesáti lety vždycky alespoň na pěti místech planety hořel les. My to ale nyní vidíme v přímém přenosu. Přestože naše zkušenost je pořád stejná, tak najednou podléháme pocitu, že v těchto věcech je konec světa, a tudíž nám někdo může vnutit pocit viny, ze kterého se máme vykoupit,“ pokračoval Ladislav Jakl.

Agenda – to není jen tak aneb komu to slouží

„Další nebezpečí, kterému  bychom měli čelit, je praktika, o které byly napsány stohy knih, a to je praxe nastolování témat. My si často myslíme, že těch pár témat, kterými žijí média, jsou nějaká samozřejmá hlavní témata. To vůbec není pravda! Nemuselo by tam být ani jedno! To, že jsou mlčky přijata celým mediálním světem, je specifikem, jak se s médii pracuje, leností, jak se přebírají agenturní zprávy. Je strašně snadné v několika světových redakcích, když si pět lidí sedne a řekne: teď se bude mluvit o sexuálních skandálech v církvi. Protože máme takovou náladu a chceme, aby se o tom hovořilo v souvislosti s pontifikátem konzervativního papeže Benedikta XVI. A tak média rozpoutají téma, které mohlo být před rokem, před pěti lety, za dvacet let. Najednou všichni říkají: Jjak to, že se papež neomluvil? Dnes, včera, za týden. Když my jsme si nyní vymysleli, že se o tom teď bude mluvit. Mediální svět je často obětí nastolování takovýchto témat a nikdy nejsou náhodná a vždy mají nějaký cíl,“ pokračoval bývalý vysoký představitel kanceláře Hradu za Václava Klause.

„Každé národní společenství je postaveno na tom, že má své společné příběhy, vnímání, cítění nebo třeba i humor. A najednou nám v druhém, třetím plánu skrz to bezduché otrocké přejímání toho, čím žijí světová média, k nám přichází jiné vidění světa a vyvlastňuje to, co nás dělá naším společenstvím. A tím nás vlastně úplně rozpouští,“ konstatoval dále Jakl.

Vlastní prožitek – nadosmrti zážitek

„Měli bychom se věnovat také našemu domácímu životu, opravdovému, reálnému, faktickému. Je to kvůli tomu, že se drasticky mění poměr mezi tím, co víme na základě zprostředkované zkušenosti a na základě vlastní zkušenosti. Kdysi co si člověk sám nezměřil, neodpozoroval, to nevěděl. Dnes si neodpozoruje a nezměří nic, a věří všemu, co si někde přečte. A tím pádem se stává snadnou obětí nových mýtů, nových paradigmat a příběhů, nového vidění světa a hodnotových vzorců, přestože to vůbec neodpovídá jeho vlastní osobní, vžité zkušenosti.“

V závěru svého vystoupení Jak uvedl: „Všímejme si nejen to, jestli někde v Americe uvízlo koníkovi kopyto v kanále, což je větší událost pro světová média než to, že se někde utopí čtyři tisíce Pákistánců. Starejme se a vyžadujme to, co se stalo v sousední vesnici, čím se tam žije. Co je zajímavého u sousedů, jaké my máme prožitky a vlastní problémy. Když se o toto starat nebudeme, tak nám  vymění naši osobní zkušenost a naše životy za nějaké cizí.“

Diktující diktátoři

Dalším přednášejícím byl bývalý vysoký policista, nyní mediální odborník  Stanislav Novotný. „V naší civilizaci jsme se postupně posunuli k plutokracii. To znamená, že hrstka oligarchů má pocit, že může zprivatizovat celý svět, celé státy a dělat si prakticky cokoliv. Zhůvěřilý, zparchantělý bankovní systém, o který se opírá celá naše slavná proamerická civilizace. Systém, kde se pohybuje cirka desetkrát více peněz, než v něm skutečně je, a to má již charakter velkého organizovaného zločinu. To všechno řídí hrstka lidí, a to nejsou žádné konspirace, a tito lidé si nárokují vlastnictví na půlku světa a chtěli by více. A to je třeba ideologicky zdůvodňovat. A právě média mají přesvědčit zbytek světa, že oni jsou na straně pravdy a praktičnosti, a jak říkal kdysi pan Rockefeller v roce 2004, lze zařídit úplně všechno,“ konstatoval Novotný.

„CNN byla pro nás v osmdesátých letech téměř zázrak. V okamžiku, kdy se dominance nad světem zmocnily Spojené státy, tak se média velmi proměnila. Začala v daleko větší míře šířit ideologie, které rozbíjejí rodiny, národy, jakékoliv společenství, které chce vytvářet pevné vztahy k místu a lidem, protože atomizovaní lidí se jim více hodí „do krámu“ – mohou více otročit na práci, mohou klidně i zmizet, pokud jsou nepotřební. Diktátorské vztahy jsou tu opravdu globální. Média vytvářejí prostor, aby se sem naprosto nesmyslně vloudili jacísi aktivisté a plácali tady svoje nesmysly, nebo aby se tu pořádaly jakési Prague Pride, na které se sjedou lidé, kteří ani netrpí nějakou zvláštní sexuální úchylkou, ale je to pro ně jen nekonečný byznys a svoboda. To, že upadají do jiných otroctví, je jiná věc,“ uvedl před početnými diváky Novotný.

Nejdřív jukli do našeho soukromí, teď jej již plně sledují

„My jsme nejdříve internet vítali, než se ovšem začalo dít, že monopolní nadnárodní struktury jej začaly ovládat a začaly se nám daleko více plést do života. Google, YouTube, Facebook mají pocit, že si mohou dovolit cokoliv na území jakéhokoliv státu a proti jakýmkoliv občanům,“ uvedl tvrdě Novotný. „Zde je třeba upozornit naše politiky. Vloudily se sem a ovládají náš politický systém. Napadají náš ústavní prostor pro komunikaci. Pokud třeba Google vydělává na našich lidech čtyři až šest miliard ročně, protože má sídlo v Irsku, tak u nás zaplatí pár milionů a směje se nám do očí, jak filtruje informace ve své struktuře. Jakým způsobem dává přednost tomu, co ideologicky potřebuje dát dopředu. To samé Facebook, který si najímá udavače, kteří udávají lidi, kteří podle nich mají nějaký škodlivý názor, ačkoliv není v rozporu s naším trestním právem, které je jediný limit, jenž mohou brát vážně. To je tak nebezpečné, že je třeba konat.“

Naše vláda má podle Novotného tuto situaci v rukou. Máme Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, Český telekomunikační úřad. „Nechci slyšet námitky toho druhy, že ty nadnárodní společnosti tady svobodně podnikají. Radiokomunikační prostor stejně jako vzdušný prostor je náš. A my bychom měli rozhodovat, kdo přeletí přes naše území, kdo na našem území bude řídit komunikaci občanů. Ani jedna z dosavadních vlád neměla odvahu se těmto nadnárodním firmám nějak reálně postavit. Jediná, která se tomu v Evropě postavila, byla polská premiérka Beata Szydlová, která si na konci své kariéry povolala představitele tří uvedených nadnárodních společností a žádala je, aby se nepletly do života Polákům. Byl bych rád, aby si naše vláda uvědomila, že toto je její odpovědnost. Je třeba mít člověka, který bude ostře vyjednávat, a pokud se to těmto společnostem nelíbí, ať přestanou na našem území působit. Oni si to mnohokrát rozmyslí, protože na nás samozřejmě vydělávají,“ uvedl Novotný.

Ach, ta (naše) média…

„Jakékoliv srocování, vytváření společenství, které si nemyslí to, co oni, je pro ně nebezpečné. Média vytváří kdekdo, kdo vstupuje na internet. Ale jestliže je vytvářejí neziskové organizace, nebo dokonce  ty, kterým říkám nájemné placené ziskovky, které jsou dotované ze zahraničí, nebo jsou placené státem ze státního rozpočtu, tak se tu vytváří paralelní politická struktura. Na našem území mají působit politické strany, jež jsou placeny ze státního rozpočtu, a pak tu náhle někdo platí něco, co nenese žádnou odpovědnost a není zvolen, nikým vybrán a hovoří do vrcholné politiky, pořádá agresivní demonstrace a navíc je ještě placen státem, popřípadě cizími zahraničními subjekty,“ popisoval situaci expolicista Novotný.

„Po listopadu jsme se dohodli, že kromě veřejnoprávních médií, a ta tedy vypadají, nebude zasahovat do žádných médií a nebude si vytvářet svá média a že si budou média konkurovat. Desítky miliard mizí v nájemně placených ziskovkách a my tu posloucháme kňourání při sestavování každého rozpočtu, že chybí peníze na to či ono, a takto důvěřivě se zachází s našimi penězi, vytvářejí se další média, která se staví protičesky, omezují svobodu slova a hrají si na politické strany.

Slovo černý je nepřípustné

Poté se do diskuse vložil docent Konvička: „Situace je opravdu vážná. Když byly sociální sítě relativně svobodné – a to nevím, jestli to nebyl záměr nejdříve nalákat a pak utáhnout, anebo jestli si ty korporace neuvědomovaly, jakou moc vlastně získávají. Svoboda se změnila neuvěřitelným způsobem. Já sám jsem na svém facebooku Konvička celých dvanáct dní v roce. Vždy mě zakáží, ale všichni známe lidi, kteří přišli o dlouho budované skupiny, o opravdovou práci a finanční vklady. A to je malé proti psychologickému momentu, kdy ředitel, lékař jsou peskováni nějakými zmetky, na které si nedosáhnete, kteří nemají jméno, a někde jsou. Jsou peskováni za slovník, výběr výrazu. Napíšete černý a máte to! Pokud napíšete tmavý, tak je to ok. Tady se křiví komunikace a jazyk, a tím pádem i společnost. To musí za každou cenu skončit, protože to je boj za svobodu slova jako před sto lety,“ uvedl tradičně bojovně nezlomný odpůrce nelegální migrace.

Marné čekání na oligarchu Bakalu

Pak opět pokračoval Novotný. „Před rokem a něco jsem byl v podvýboru pro svobodu slova a média Poslanecké sněmovny, kde jsou takoví lidé, jako je paní Gajdůšková nebo pan Bělobrádek či pan Rakušan – tak si dovedete představit, jak to tam vypadá – stěžovat si na do, že je masivně porušován paragraf 182 trestního zákona. To je paragraf, který se týká tajemství dopravovaných zpráv. Totiž touto činností, které prováděla Economia i další společnosti, byla naplněna skutková podstata trestného činu. Nemluvě o tom, že se tu jde proti Listině práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku. Tedy na nejvyšší úrovni byly porušeny zákony, já jsem to tam přednesl, Economia byla přítomna skrz nějaké nezajímavé zástupce – já bych tam rád viděl pana Bakalu. Protože on se jako vlastník vměšuje do našeho politického systému. Tam to zaznělo, za Asociaci nezávislých médií jsme zformulovali vzor trestního podání, které jsme rozeslali, kam jsme mohli,“ pochlubil se Novotný.

Vir za všechny prachy

A pak připomněl jednu nehezkou kauzu: „Stalo se totiž to, že se v této zemi objevila jakási narychlo slepená firma Excel a ta začala prodávat jakýsi program, kterým mělo být zabráněno napadání serverů. A stalo se to, že ti, kteří si to koupili, zjistili, že byla zadržována pošta, nechodila nebo padala do spamu, a to podle klíčových slov. A dokonce byla mazána. To je porušení zákona a někdo by za to měl nést zodpovědnost. Podvýbor slíbil, že se tím bude zabývat, zabývá se tím pořád, slibuje měsíce a měsíce, žádnou zprávu k tomu nevydali, čile si dopisují s Economií a. s., Piráti mně připadali, že spíše hájí zájmy Economie. Tedy strana, která si dala do programu, že bude bránit svobodu na internetu, tak se chovala naprosto nehorázným způsobem. To by se mělo řešit, a byl bych nejraději, kdyby to dostal nejlépe vrchní státní zástupce, který by to předal příslušnému vyšetřovateli české policie, protože materie to není jednoduchá a je třeba, aby to dělal kvalifikovaný právník, a těch má policie ve vyšetřovatelském týmu nedostatek. To jsem se snažil navrhovat na výboru, ale marně,“ posteskl si na závěr svého příspěvku Novotný.

Jakl to glosoval slovy: „Paradoxně, jen komunista se touto věcí zajímal…“

Cenzura je pořád v módě

Řeči se pak ujal Petr Žantovský: „Slovo cenzura je, když se znemožňuje říkat, ba šířit myšlenky, které jsou někomu nepohodlné nebo se někomu nelíbí. Ten někdo je zpravidla mocenská elita. Cenzura měla v historii spoustu podob. Od té nejběžnější, kdy se dopředu řeklo, co se nesmí. Takže to bylo vlastně poctivé. Bylo to seznamem zakázaných knih, které vydala církev v půlce šestnáctého století a platila až do konce roku 1966. To považuji za solidní a transparentní. Pak byl systém cenzury následné. V té prosluli zejména komunisté v sedmdesátých letech, protože až do roku 1968 fungovala ta předběžná. Co se nelíbilo nahoře, to se nedostalo do novin a televize,“ uvedl Žantovský.

Najednou se začalo hrát na autocenzuru; „…a ta následná spočívá v tom, že si něco myslíte, napíšete nebo řeknete v médiích a nesete plnou zodpovědnost za to, jak si to kdo vyloží. Když nějaký soudruh v příslušném úřadě si to vyložil špatně, tak jste měli problém. A to vás hnalo do autocenzury. Po roce 1989 začaly dvě relativně nové typy cenzury. Ta první je ekonomická, tedy teorie vyhladovění, a ta druhá je cenzura mlčením – co není, o čem se nemluví, tak není. Konec konců, je dobré, že Lidové noviny napsaly, že jsme zločinci. To znamená, že oni nepochopili cenzuru mlčením. Protože my jsme, existujeme. Jsme-li zločinci, tedy jsme. Takže opravdu jsme a buďme za to rádi,“ uvedl pro některé trochu nesrozumitelně Žantovský.

Když se měšcem (ne)sype…

„Ekonomickou cenzuru považuji za největší zlo,“ zdůraznil Žantovský. „Oni se kartelově dokáží dohodnout, že alternativní weby odsunou od reklamního koláče a zdrojů příjmu. Zkuste si zajít za opravdu bohatou společností, která vás plácá po ramenou. Třeba na Hradě 28. října ke mně přijde takový člověk a říká: ‚To jste to napsal dobře v těch Parlamentkách, já to každou sobotu čtu a je to výborné.‘ A já na něj: ‚Kolik jste tedy dal Parlamentním listům na provoz, kolik jste tam proinzeroval?‘ A ten chlápek najednou hned musí nutně někam odejít… Ty ekonomické elity se totiž bojí více než my a v tom je naše síla,“ uvedl za obveselení auditoria známý kritik a publicista.

O zastrašování aneb blbé fotky jsou promyšlené

V závěru pak ještě jednou promluvil Ladislav Jakl: „My žijeme ve svých životech od dětství v určité autocenzuře. Prostě ekonomicky uvažujeme, jestli se nám něco říci vyplatí, nebo nevyplatí. Jakou cenu za to zaplatíme? Někdo se velmi, velmi stará o to, aby ta cena, kterou platíme, že se vyjádříme, byla vysoká. Jak se to dělá? Například zastrašováním. A má to zvýšit předpokládanou cenu toho, co nahlas říkáme. Kdykoliv kdokoliv z nás při této úvaze couvne, tak nezmenšuje prostor jenom pro sebe, ale i pro ostatní,“ varoval bývalý spolupracovník Václava Klause. „Protože tím zahušťuje prostředí, ve kterém není možné si některé věci dovolit. A naopak, když necouvne a nebojí se, tak ten prostor zvětšuje i pro ostatní. Protože oni vědí, že to jde. Proto je velká zodpovědnost na každém z nás, do jaké míry autocenzuře podlehneme, či nikoliv.

Kolikrát se stane, kdy jsme schopni vyměnit zprostředkovanou zkušenost za vlastní. Místo toho, abychom věc posuzovali podle sebe a své zkušenosti, tak naskakujeme na stereotypy. A to vede k tomu, že když si přečtu v novinách něco o sobě, tak vidím, že lžou. Ale je zajímavé, když budou mluvit o někom jiném, máme každý z nás trochu tendenci, že něco z toho uvízne. To je záměr. Abychom se báli být pohromadě. Abychom se dokonce i báli být viděni spolu. Abychom se báli podat si ruku, být na jedné fotce na jednom chodníku. Přesně tato diskreditační válka proti nám existuje. Když už není vůbec žádný argument, tak se řekne – no ale on byl viděn s tamtím. A to úplně stačí k tomu, aby se lidé navzájem báli. Když podlehneme zprostředkované skutečnosti, pak úplně stačí si přečíst o někom pár trvale opakovaných adjektiv, vybrané blbé fotky, ovšem probrané velmi důmyslně a rafinovaně, volba titulků, a ten člověk mi za chvíli začne smrdět, i když jsem jej v životě neviděl. Věřme spíš své vlastní zkušenosti a také si ji trénujme,“ upozornil přítomné Jakl a podtrhl: „Názor na lidi kolem sebe si dělejme na základě vlastní zkušenosti, a ne té zprostředkované, protože tu má někdo v rukou a přeje si, abychom si něco mysleli.“

Pindy a chcípání

V závěru se pak Ladislav Jakl vyznal, že je spíše vnitřním založením skeptik „…a moc velké naděje do budoucnosti nevkládám. Ale skončím něčím optimistickým. Před deseti patnácti lety by nás nenapadlo bít se o svobodu slova. Ale že se dnes bojíme, tak je v tom paradoxně jistá naděje. Před těmi léty mainstream, když někoho z nás slyšel, tak si říkal – ať si pindá. A jen se pousmáli. Teď ne! A v tom vidím naději, když nějaký režim, diktatura cítila, že chcípe, tak začala zakazovat samizdaty a štvavé vysílačky,“ zakončil svůj příspěvek i celé odpoledne Vlasteneckého setkání za bouřlivých ovací Ladislav Jakl.

Zdroj