PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší,“ říká Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za SPD. V rozhovoru upozorňuje, že žijeme ve fázi, kdy svobody začalo zase ubývat, a to nesnesitelně, a někteří si toho ani nevšimnou. Prohlásil, že Václav Havel chtěl pro všechny zařídit svět podle svých představ, neboť byl přesvědčen, že sám nejlíp ví, co je pro druhé dobré.

Sám jste zažil demonstrace v roce 1989. Jak o třicet let později vnímáte události po třiceti letech při oslavách konce minulého režimu?

Protože jsem se oněch demonstrací osobně zúčastnil, především té ze 17. listopadu 89, má pro mne každé toto výroční velmi osobní, soukromý, až intimní charakter. Za těch třicet let jsem nikdy nevynechal, každý rok chodívám s kytkou, svíčkou nebo vlaječkou jak na Národní, tak na Albertov. Mimochodem, na Albertově jsem rok co rok býval vždy skoro sám, napsal jsem o tom tehdy i dva blogy, až do chvíle, než napadlo prezidenta Zemana udělat na tomto místě setkání středoevropských prezidentů. Teprve v tu chvíli se probudili dnešní opoždění revolucionáři, včetně tehdejších komunistů a svazáckých funkcionářů, a začali křičet, že jim prezident brání vykonat na Albertově náhlou potřebu uctění piety, zrovna na tomto dříve opomíjeném místě.

Ale zpět. Chodíval jsem na tato místa ve všech svých oficiálních i neoficiálních rolích ne z potřeby se ukázat, ale z potřeby dodržovat svůj osobní rituál. A jak šla léta, čím dál víc sílilo u některých chápání téhle tiché vzpomínky jako boje o kótu. Jak v nějaké bitvě. Ne že si lidé různých názorů udělají své akce jinde a na tomto místě se sejdou v klidu zbraní. Naopak, právě zde se rozhodli někteří extremisté agresivně vylučovat z piety kohokoli, kdo se jim nelíbí. Obsadili pietu na Národní, jako kdyby jim patřila, a sprostě a organizovaně útočili na ty, co s nimi nejsou v jedné partě. Je to hnusné, je to smutné a je to nepatřičné. V některých chvílích a při některých příležitostech bychom měli umět ztichnout a spíše přemýšlet o sobě.

Co vás tedy při oslavách překvapilo pozitivně? A co naopak negativně?

Vlastně mě to nepřekvapilo. Po vyhrocených momentech z minulých let jsem čekal, že kulaté výročí se stane karnevalem pravdy a lásky s vyceněnými zuby a s pěnou kolem huby. Musel jsem se trpce usmát, když jsem pak o kus dál viděl tramvaj, kde kouzlem nechtěného na jednom voze byla nalepena reklama na událost zvanou Listopad v ulicích a na druhém voze reklama na představení s názvem Pražské orgie.

„Jistěže jsem rád, že už nepanuje vláda jedné strany a že stát nevyrábí a neprodává vše od housky či sirek po auta a nábytek. To jsem si někdy v roce 1980 představoval jen velmi těžko. Ale v roce 1990 jsem si zas těžko představoval, jak lidi zase jednou budou fandit tomu, aby stát mohl kontrolovat a šikanovat, koho se mu zachce,“ řekl jste kdysi v rozhovoru pro server První zprávy. Vidíte tedy mezi rokem 1989 a 2019 určitou paralelu?

Takovými přirovnáními neplýtvejme. Rok 1989 byl jedním z největších přelomů 20. století. Neproduktivní a nesvobodný svět se sesypal a lidé začali stavět svět nový, byť v lecčem i na skoro zapomenutých základech. A stavěli ho, jak uměli. A s užitím svobody, která se jim k tomu otevřela. Ale po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší. A za potlesku ostatních jednou zkrouhnou svobodu jedné skupiny, příště zas jiné. Až ji zkrouhnou všem. A v této fázi nyní žijeme. Ve fázi, kdy svobody zase začalo nesnesitelně ubývat. Tedy jak pro koho nesnesitelně. Někteří lidé si toho ani nevšimnou, hlavně když stát zatopí těm druhým.

A čím to je, že se do podobného stavu dostáváme?

Žádná nesvoboda nespadne shůry. Lidé si ji sami objednávají tím, že neopatrně žádají více kontroly, více regulací, více omezení. Ne vždy jim dojde, že i na ně dojde.

Zmínil jste kdysi také, že diktátorské režimy v historii nezačínaly viditelným zlem, ale touhou lidí po štěstí a bezpečí. Když poznali, že jsou na špatné cestě, bylo už většinou pozdě. Domníváte se, že tak tomu bylo v Československu s komunismem?

No jistě, ale nejsme teď na hodině dějepisu. Spíše se pozorně dívejme, kdo dnes přichází s hesly, která se skoro nedají zpochybňovat, aniž by člověk vypadal jako zplozenec pekla. Před sedmdesáti lety také nebylo jednoduché stoupnout si a zvolat, že řečičky o sociální spravedlnosti jsou jen mihotavým světlem bludičky, vedoucím nás do bažin. Učme se spíše rozpoznat, která pokroková hesla současnosti jsou těmi bludičkami dneška.

Policie zahájila stíhání tří politiků socialismu. Jsou jimi: Miloš Jakeš, generální tajemník tehdejší KSČ, tehdejší ministr vnitra Vratislav Vajnar a také bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal; a to kvůli střelbě na hranici proti lidem, kteří chtěli z totalitního Československa uprchnout. Všem je již přes devadesát let. Má takové stíhání význam? Jde i o vzkaz mladším generacím, že některé činy jsou nepromlčitelné?

To se mělo stát dávno. Nebyli na útěku, neskrývali se, chodili tu kolem nás. A náhle se spravedlnost probudila, až teď? Kdepak, o ty staré nepoučitelné dědoušky tu vůbec nejde. Spíše chce někdo vyhrát před zraky veřejnosti nějakou obdobu soutěže Miss. Soutěže o toho nejdůslednějšího a nejspravedlivějšího. Odměnou pro vítěze se stane, že mu bude svěřeno rozhodování i o nás všech ostatních.

A jak jsme na tom vztahu ke komunismu dnes? Vláda je tiše podporována KSČM. Řadíte se mezi ty, kdo tvrdí, že komunisté nás už ohrozit nemohou a současná KSČM nemá s KSČ nic společného, nebo mezi ty, pro něž je současný stav nepřijatelný?

Existence komunistů v Parlamentu mně vadí hlavně morálně a esteticky. Mě ale víc zajímají komunismy dneška. Ty, které se tak nejmenují, ty, které tak nevypadají, a ty, které jsou na vzestupu. Za první republiky jsme se báli obnovy rakouské monarchie, až přišel Hitler. Po druhé světové válce jsme se báli revanšistů, až přišli komunisti. I teď prý máme bojovat minulé války a v těch válkách, co se teprve rozhořívají, máme být ochotným předkrmem.

Co je vaším největším zklamáním a největší radostí v polistopadovém vývoji země?

Největší radostí je svoboda, největším zklamáním je její ubývání.

„Já bych Českou televizi zrušil. Žádné pozměněné financování nezaručí, že se opět nestane nástrojem v rukou nikým nekontrolovaných neprůhledných zájmů,“ řekl jste mi minule. Jste zároveň členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Je to svoboda tisku a slova, za níž se v listopadu 1989 také cinkalo klíči. Je váš návrh tedy obranou proti tomu, aby se nestala nesvobodnou televizí?

V té vaší otázce jsou spojeny dva problémy, které spolu moc nesouvisejí. Proti existenci státem zřízených televizí a rádií jsem už skoro třicet let a nijak to nesouvisí s tím, co tyhle instituce zrovna produkují. Prostě nejsem socialista, na svět koukám jako pravicový individualista, který si přeje co nejméně státních institucí a co nejmenší roli státu nejen v oblasti vysílání. Nepotřebujeme státem zřízené noviny, časopisy ani knižní nakladatelství. Tak proč máme mít erární televizi a rádio? Ohrožení svobody médií a svobody slova mají dnes jinou tvář. Všimněte si, jak málo se dnes mluví o pluralitě. Která jediná je přitom zárukou svobod politických, včetně svobody slova. Mluví se spíše o škodlivých obsazích. Bojuje se už zase se samizdaty a štvavými vysílačkami. To je neklamným znamením, že násilný proces monopolizace mediálního prostoru už začal a probíhá vylučováním nepohodlných postojů z veřejné debaty.

Novináři z České televize by s vámi jistě nesouhlasili. Novinářka Nora Fridrichová na Koncertu pro budoucnost řekla, že podle českých politiků mají novináři v České televizi pouze číst ze čtecího zařízení a nic moc si nemyslet. Souhlasíte s tím? Jak najít jasná pravidla mezi profesionalitou a osobním názorem novináře?

A co takový úředník ministerstva? Také může rozhodovat libovolně podle svých názorů? Nebo je vázán regulemi své instituce? To druhé, že? Česká televize je státní institucí. Má plnit úkoly, které jí svěřuje zákon a další předpisy. Jinak nemá nárok na peníze poplatníků ani na samu existenci.

A jak vy s odstupem času hodnotíte význam osobnosti Václava Havla – ať už v disidentské činnosti, nebo jako prezidenta?

Já nerad hodnotím lidi, spíše hodnotím jejich činy a ideje. S Havlem jsem se párkrát setkal a vždy v diskusi zastával postoje téměř úplně opačné. On nechtěl dát lidem svobodu s tím, ať si zařídí svět podle svého. On chtěl pro všechny zařídit svět podle svých představ, neboť byl přesvědčen, že sám nejlíp ví, co je pro druhé dobré.

A jak naopak Václava Klause, který byl za zásluhy nedávno oceněn prezidentem Milošem Zemanem? Je známo, že ideově se s Havlem v mnohém rozcházeli…

Neblbněte, Václav Klaus mě zaměstnává. Ale bez legrace: Václav Klaus lidem svobodu přeje a vidí, že jim ji zase někdo bere. Proto vede pořád nové a nové spory a polemiky, ne ty staré.

Zdroj