Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Smuteční proslov L. J. při rozloučení s Martinem Košíčkem, 12. 6. 2020, Velká obřadní síň, Olšanské hřbitovy
Publikováno 17.06.2020 v kategorii: Soukromí

Život není samozřejmost.
Milá Heleno, milá Heleno, milá Markéto, milí všichni.
Martine, kamaráde.


Martin by měl radost, kdyby viděl, jak jsme se tu všichni hezky sešli. To on měl rád, to uměl. Dávat lidi dohromady.

Před čtyřma lety jsme se loučili s jeho maminkou, s paní Evou. Za sebe, ale asi i za mnohé z vás mohu říct, že patřila mezi nejbáječnější baby, jaké jsem za celý svůj život poznal. Není možné, aby z ní Martin něco nedostal. I on byl velmi bystrý – jako ona, velmi vnímavý – jako ona, a velmi otevřený – jako ona. Otevřený všemu novému.  Jasně, dobře věděl, že je správné držet se toho, co se osvědčilo, ale nebál se zkoušet a zažívat zase něco nového.  Za poslední roky svého života se nebál objevit úplně nové světy. Objevil nové přátele, se kterýma ho nepojily žádné společné vzpomínky z mládí, přátele, které poznal až přes své dvě skvělé dcery a své zetě.

Objevil svět nových výstředních piv a nebál se proniknout do nové společnosti a nových světů. Ve věku, kdy mnozí naši přátelé zlenivěli, zahrabali se doma a zajímavou budoucnost žádnou nevidí, on klidně začal zase od nuly. V době, kdy jiní pohodlně seděli u televize, on vzal svou nohu na ramena, k tomu berle do rukou a trmácel se třeba přes celou Prahu mezi přátele, do nového pivovaru, na ochutnávku, na další akci. A vždy za něčím novým. Jednou se mu taková cesta přes celou Prahu za zajímavými pivy a zážitky protáhla až do Belgie. A vždy se snažil být tahounem, ne černým pasažérem, čekajícím, jak ho ostatní budou bavit. To on vymýšlel nové akce, nová témata, nosil nám svůj skvělý sulc a jiné dobroty, prostě dával nás dohromady.

I jeho dvě báječné dcery mají mnohé po něm, ale také v nás, kdo jsme ho měli příležitost ho poznat, něco po něm zůstává. Zůstává přesvědčení, že vždy má cenu se zvednout a jít za něčím novým, i když v cestě stojí různé trampoty a překážky. A taky vědomí, že nejcennější, co na tomhle světě máme, jsou lidé kolem nás.

Život není samozřejmostí. Je to příležitost. Díky, Martine, že i díky tobě jsme to pochopili zase o něco líp.
Webdesign: Kabris|NET