Dvojrozhovor autorů knihy Pivař a blondýna – Ladislava Jakla a Daniely Kovářové – o pivním nadšenci a učenlivé pivní začátečnici.

Ladislav Jakl:
Danielo, ty v těchto dnech vydáváš hned dvě knihy. Obě jsi psala ve spoluautorství, v obou případech s mužskými spoluautory. Jaké to je pracovat na knize s chlapem? Přece jen jde o jiný živel i jiný styl práce. Teď nemám na mysli jiný autorský styl psaní, tam by to tak nevadilo, spíš vůbec práci na kompozici knihy, na metodě vzniku díla.

Daniela Kovářová: Obě knihy jsou naprosto odlišné nejen tématem a provedením, ale i způsobem tvorby. U knihy „Jak přežít krizi v rodině“ jsem vymyslela koncept, napsala příběh a právní doporučení a Max Kašparů reagoval pohledem moudrého znalce lidských duší na rodinné komplikace. Kniha „Pivař a blondýna“ je naopak příkladem rovnocenné spolupráce, přičemž podoba knihy se rodila průběžně a dotvářela až do poslední tečky. Začali jsme psát docela jinou knihu. A jak to máš ty? Máš za sebou různé literární počiny a vlastní i spoluautorské knihy či knihy rozhovorů. Bylo pro tebe na psaní „Pivaře a blondýny“ něco překvapivého či nového?

Láďa: No jéje. Překvapivého i nového. Ty dobře víš, že se mi do téhle knihy původně moc nechtělo. Měl jsem v plánu vydat dvě pivní knihy úplně jiného charakteru, a když jsi přišla ty a pánové z nakladatelství Bondy, moc mi nebylo jasné, jak to myslíte. Nechtěl jsem se podílet na stopadesátém šestém titulu bohaté české pivní literatury, do které se pouští každý, kdo vycítil, že pivo se stává módním fenoménem. Není pak divu, že ty knihy jsou si podobné, čerpají ze stejných zdrojů, ba dokonce jedna opisuje od druhé.

Chtěl jsem najít nějaký jiný klíč, vlastní přístup k věci. A ten se zprvu nerýsoval. Ale pak jsem ho našel – díky tobě. Ty víš, jak jsme začínali, tak trochu na zkoušku. Myslel jsem, že nadhodím nějaké téma, a ty na něj zareaguješ svými dojmy a doplňujícími dotazy, jako při přednášce. Ale tys obvykle úplně uhnula, téma obrátila naruby, a mě to pak nutilo úplně přehodnotit svůj přístup.

 Byl jsem do té doby zvyklý psát a přednášet o pivu pro „pokročilé“, ale takový přístup by nikoho nového do řad pivních fandů nenalákal, spíš odradil.

Díky tobě jsem se musel snažit pivo představit novým zvědavým očím. Ale nový pro mne díky tobě nebyl jen způsob uchopení pivní tématiky, ale i ta technická stránka práce na knize. Úplně mi to připomnělo jednu příhodu.

Čas od času dělávám se svou kapelou Folimanka Blues několikadenní soustředění. Není to žádná sranda, hrát deset dvanáct hodin denně v kuse až do zblbnutí. To přežijí jen silnější. Jednou jsme hráli takovou krátkou pasáž asi podvacáté a znechucený bubeník se bouřil, proč pořád obehráváme totéž furt dokola. Zkušený basák se k němu naklonil a pravil: zahraj tam přesně to, co tam chce Láďa, a budeš mít pokoj. No, těsně po onom soustředění podal bubeník demisi na svou funkci. Ty podávat demisi nemusíš. Chceš mít ode mne asi pokoj, tak vždy uděláš přesně to, co si přeju, nic nepopleteš, pochopíš smysl zadání a ke všemu máš vše včas. Mluvím teď o technické stránce, o dodávání textů a práce s nimi. Během vzniku knihy jsem tě moc nechválil, ale teď už můžu. Chválím a děkuju.

Daniela: Přiznávám, že při první lekci jsi mě docela vyděsil. Chrlil jsi na mě ty informace o výrobě piva, já na tebe hleděla jako poslušná studentka, snažila jsem se všechny ty nové pojmy zapamatovat, ale současně jsem nechápala, proč mi to všechno říkáš. Proč mám pochopit pivní styly? Proč mám ochutnávat jedno pivo za druhým? Proč mám k pivu čichat?

Chtěla jsem se bavit o jiných věcech, sama jsem chtěla taky něco říkat, protože jsem žena, právnička, spisovatelka a v jiných společnostech nezavřu pusu.

 Ale ty jsi mě nepustil ke slovu (to se mi obvykle nestává), představoval jsi mi pivo a objednával malé dávky různých stylů a nutil jsi mě, abych ochutnala.

Nedokázala jsem tě ani přerušit. Ale už ten večer jsi do mě zasil zvědavost: proč je zdrojem nadšení právě pivo? Ale nejen to – taky jsi ve mně probudil zájem a vzdor. Dobrá, řekla jsem si. Budu se tomu chvíli věnovat. A pak taky – ke mně se obvykle muži jako k žákyni nechovají. Řekla jsem si, že nebudu jenom poslouchat. Že ti budu vzdorovat. Že uchopím pivo po svém. A kniha je právě toho důkazem. 

Láďa: No vidíš, a přesně takhle jsem to chtěl. Správný pivní nadšenec a budoucí propagátor pivní pestrosti, jakého jsem v tobě od začátku viděl, nemůže být přece jako nějaký dron na dálkové ovládání. Musí si hledat své vlastní způsoby pivního potěšení. O ženách se někdy říká, že jejich největším uměním je zaonačit věci tak, aby bylo nakonec po jejich, ale aby si muž myslel, že si to tak vybral sám. No, v tomhle ohledu teda budu asi malinko tou rafinovanou ženou. Pivně jsem tě jen opatrně naváděl, ale cesta už musí být tvoje. Technická stránka věci práce na knize, to už je ale něco jiného. Tam už jsem musel být trochu za přísného políra. Ale na závěr mi řekni – vlastně jsem se tě na to měl zeptat dřív: jak se ti plod naší spolupráce nakonec líbí? Jaká je to kniha? Jak se podle tebe bude číst? A kdo ji bude číst? A co si z ní čtenář odnese?

Daniela: Jistě, jen si, ty pyšný muži, mysli, že všechno se vyvíjelo přesně podle tebe. Nakonec můj první rok s pivem byl mnohem lepší, než jsem čekala. Trocha teorie, dost praxe, hodně ochutnávání, a hlavně pivo ze všech možných úhlů. A naše společné dítě, kniha Pivař a blondýna? Nakonec úplně jiná, nečekaná, zábavná a zajímavá. Pivní konfrontace, otázky a odpovědi, omyly a předsudky, hrdosti a maličkosti, které tvoří každodenní život. Je pro každého, kdo se rád doví něco nového, kdo má rád Česko, kdo hledá v životě vzrušení, chutě, touhy, pocity. Je pro muže, kteří pijí pivo, ale i pro ty, co pivem zatím opovrhují. Je pro ženy, které se piva trochu bojí. A pak pro všechny, co se nad pivem, vínem, dobrým jídlem a teplým slovem rádi spolu setkávají.

Daniela Kovářová (*1964) je česká právnička a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie, v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky. Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem Ida Sebastiani (údajně rodné jméno její italské babičky) vydala knihu mysteriózních povídek s názvem Minutové povídky. Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha „Láskyplné“ povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Od roku 2009 je členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství.

Ladislav Jakl (*1959) je český novinář, bývalý poslanec ČNR i vedoucí Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Absolvoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Pracoval v různých profesích od závozníka po vedoucího kulturního střediska. Jako rockový hudebník a autor aktivně hraje desítky let především se svými kapelami Etal a Folimanka Blues. Ve svém volném čase se rád věnuje pivu, teoreticky i prakticky. Je autorem mnoha set článků a esejů o české i mezinárodní politice, o médiích, a také mnoha sloupků či fejetonů.

Zdroj