Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Jak ze mě novináři udělali nácka
Publikováno 25.08.2011 v kategorii: Publikované články

„Nevím, proč se náckům říká ultrapravice, když to jsou přece národní socialisti, kterým nic na světě nevadí víc, než normální kapitalismus.

Nesnáším přiblblé rasistické koženohlavce, nemám rád ani hloupé lidové rasistické předsudky, zásadně nepřeposílám ani ty vtipy o cikánech, které jsou v jádru pravdivé. Mezi kapelami jsou různé vypatlané makovice, které zpívají fakt nesnesitelné hovadiny. Jedny se zeleným čírem na hlavě vášnivě vykřikují proti soukromým bankám a zvoleným parlamentům, jiné vyřvávají proti negrům a žlutým. Jsou to pitomci, které by rodiče měli vytahat za ušiska.“

Víte, kdo je autorem těchto slov? Já. Ano já – člověk, ze kterého se před pár dny mediální fronta horlivě snažila udělat nacistu nebo alespoň podporovatele jejich kapel. A nejen to. Tato slova pocházejí přesně z toho textu, kvůli kterému ze mě nacistu dělají. Jde o můj téměř dva roky starý blog (22. 10. 2009) s názvem Nechte je zpívat. Nácky i pankáče. Píšu v něm totiž také zhruba to, že navzdory často nesnesitelným textům různých kapel, ať už vyjadřují nenávist k bohatým, muslimům, prezidentům, Yankeeům nebo holičům, je nemáme kriminalizovat, zatýkat a dokonce se nabourávat na jejich uzavřené akce a ty rozmetávat státní mocí. Myslím si to ne poslední dva roky, myslím si to celý život.

Ano, vůči tomuto mému postoji lze vznést mnoho námitek. Není to postoj samozřejmý. Však také nejsem zvyklý psát pouhá slohová cvičení na předem jasné a obecně přijatelné téma. Námitky dobře znám. Vím, že na počátku všeho je slovo. I na počátku odporného násilí. To nelze podceňovat. Vím, že pokud neuhlídáme hranici mezi přímým návodem k násilí a hulákáním frustrovaných pitomců, hrozí vážná rizika. Já si ale myslím, že snad ještě vážnější rizika hrozí i tehdy, pokud do muziky vpustíme trestní právo.

Pak budeme předně muset zakázat jednu z nejkrásnějších písní vůbec, Imagine od Johna Lennona, která je přímým návodem ke komunismu, světu bez vlastnictví, peněz majetku a náboženství. A jak jinak lze takovou společnost vybudovat než násilím? Než zabavením majetků a zavedením totalitního režimu? I v hlavním proudu populární hudby najdeme šílené texty plné výzev proti konkrétním skupinám lidí či společenským institucím. Kdo to bude posuzovat? Zakážeme rappery? Americké folkaře? Nebo nám postačí asymetrie, kdy Internacionálu lze zpívat veřejně pod prapory totalitní ideologie a tričko „nevhodné“ firmy na návštěvě „nevhodného“ koncertu může být příčinou k nepodmíněnému trestu?

Jsem pro debatu na toto téma. Je citlivá, sporná. Ale ze všeho nejhorší je zadupávat ji do země a zastrašovat oponenty. Dobře vím, že terčem útoků jsem se nestal jen pro téma samé, ale především pro to, že některé mediální a politické síly použijí cokoli jako klacek proti prezidentu Klausovi. Ale dělat nácka ze mě? Ze člověka, jehož životním tématem je člověk a jeho svoboda? Který vyznává pro někoho možná málo pochopitelné a krajní heslo, že politika je soubojem dobra a svobody, v němž stojím na straně svobody? Zatímco všichni komunisté, nacisté, fašisté a ostatní více či méně krajní levičáci vyznávají kult dobra, které je třeba lidem vnutit za každou cenu?

Onen blog si před dvěma lety přečetl člověk, který připravoval knihu na velmi podobné téma. Tedy knihu o tom, že není správné trestat člověka za názor, píseň či dokonce za to, jak vypadá a co má na sobě. A oslovil mě. Jestli by mi nemohl položit pár otázek. Proti tématu jsem nic neměl a k rozhovoru jej pozval. V něm jsem zopakoval své názory z dotyčného blogu. V doprovodu autora byl ještě další člověk. Nikdy předtím ani potom jsem je neviděl. Jejich jména jsem neznal a po rozhovoru okamžitě zapomněl. Nemám možnosti ani důvod lustrovat každého, kdo se mě na něco chce zeptat. Ale nechci se ani nechat tlačit k tomu, abych se od nich distancoval. Denně odpovídám na dotazy lidí, které neznám. Tuhle jsme poskytl rozhovor do knihy o bezdomovcích, tu třeba i do školního sborníku. Pokud jsou otázky korektní, nemám s tím problém. Důležité je přece, co říkáte, ne komu to říkáte. Ostatně mnohem horší zkušenosti než s lidmi neznámými mám se známými novináři, schopnými překroutit při svém boji každé slovo.

Knihu jsem neviděl, ani jsem nevěděl, jak se má jmenovat. Nevěděl jsem, jestli vyšla, a nekladl jsem tomu žádnou pozornost. A podle dnešních ohlasů v tisku na ní není nic k napadnutí. Po dvou letech kdosi vytáhne, že člověk, který u rozhovoru autora doprovázel, býval manažerem nějaké skupiny, která prý zpívala hodně hnusné texty. A že tím, že jsem s pány vůbec mluvil, jsem vlastně nácek a podporuji rasismus. Příčí se mi jakékoli výmluvy nebo cokoli, co tak může vypadat. (I když si myslím, že z tohoto článku média ocitují výhradně jen ta slova, která se jako výmluva budou prezentovat.) Za svými slovy si totiž stojím, ať je říkám komukoli. Dávat mě jen kvůli tomu do jednoho pytle s nacismem je hnusné, nespravedlivé, křivdící, bezohledné a velmi, velmi účelové. Protože se nenechám tlačit k nějaké sebeobhajobě, novinářům jsem na toto téma v jejich zuřivé kampani řekl pouze tyhle výroky: že knihu neznám (neviděl jsem ji a z názvu jsem nevěděl, o co jde) a poté, že se mi zdá zajímavé, kolik se najde lidí, ochotných trestat člověka za názor, že není správné trestat člověka za názor. A pak také na adresu výroku krajně radikální Strany zelených, že poskytnutím onoho rozhovoru (ne nějakými slovy, jen tím, s kým jsem mluvil) bych měl přijít o prověrku, že se prověrky nebojím, protože na kontakty se zelenými extremisty si dávám pozor.

Blížíme se k dobám, kdy nikoho nebudou zajímat názory a argumenty, ale kdo kdy koho s kým vyfotí. Zastavte čas, chci vystoupit.

Vyšlo v deníku Právo, 25. srpna 2011
Webdesign: Kabris|NET