Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Prezidentův muž Jakl: Klausovo uvažování? Pro mě marťanská záležitost
Publikováno 20.09.2011 v kategorii: Rozhovory

Patří do úzké skupiny lidí kolem Václava Klause. A jako takový čelí šéf politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Ladislav Jakl (51) stále častěji kritice, která se na Hrad snáší kvůli tzv. politicky nekorektním názorům.

Podpora kontroverzního úředníka Ladislava Bátory, negativní postoj k pochodu homosexuálů, to jsou jen dva příklady, kterými si hradní parta vysloužila v lepším případě nálepku provokatérů a v horším šiřitelů netolerance. Ladislav Jakl to ale vidí obráceně – netolerantní jsou podle něj skalní kritici Hradu.

Směrem z Hradu se poslední dobou šíří politicky ne až tak korektní a místy extremistické postoje. Aktuálně třeba podpora Ladislava Bátory na ministerstvu školství. Je v tom záměr?

„Těžko může být naším záměrem a výsledkem rafinovaného plánu to, že nám někdo nadává. To určitě ne. Spíš si všímejme toho, jak se mění prostředky politického boje u nás. Jsme svědky pokusu oponenta onálepkovat a tou nálepkou ho vyřadit ze společenské debaty. S tím, kdo se na některé věci dívá jinak, nekompromisně a v něčem třeba postaru, se lidi rozhodnou nepolemizovat a prostě ho vyhnat na okraj slušné společnosti. Já to vidím jako projev chudoby argumentů.“

Takže není záměrem lidí kolem Václava Klause například testovat půdu pro vznik nové strany s takovým zaměřením?Třeba po uplynutí funkčního období pana prezidenta…

„Veškeré divoké úvahy, co má být údajně za dva roky, znám z novin a od různých politických střelců. V těchto místnostech jsem ale nikdy takové úvahy neslyšel. Od nikoho z nás, ani od prezidenta. Soudit podle toho, že nám někdo nadává, a odvozovat z toho naše plány je nesmysl. Spíš to svědčí o tom, co chce dělat ten, kdo nadává.“

Nějaké plány, co budete dělat v roce 2013 po skončení prezidentova funkčního období, ale už mít musíte…

„Úplně seriózně a úplně upřímně vám odpovídám: Nevím. A vůbec se nad tím nezamýšlím.“

Vážně? Vždyť to není až tak vzdálená budoucnost.

„Je velmi vzdálená. Opravdu, za tu dobu se může stát tolik věcí… Mám-li mluvit za sebe, já jsem nikdy nebyl člověk, který by se nějak zamýšlel nad svojí kariérou, který by ji nějak budoval. Já jsem vždycky říkal, psal a myslel si věci, které považuji za správné. A ono mě to vždycky někam dokutálelo – často i k mému překvapení. Já to tak budu dělat i nadále a budu čekat, kam zase budu dokutálen.“

Prezident Klaus to má podle vás také tak?

„To je člověk, který vždy řešil tu věc, která zrovna byla na stole. A nikdy neměl rád otázky, co by bylo, kdyby… Důležité je dělat dobře svoji práci – tu, kterou teď máme. Ta může nepochybně v něco vyústit. Ale rozhodně tady v nějakém osmnáctém sklepení za šera někdo nesedí a nekuje nějaké plány.“

Je pro vás představitelné, že byste nadobro opustil politiku? A věnoval se naplno pivu, muzice…

„Pivu se určitě budu věnovat.“

Myslela jsem profesně…

„Možná i svým způsobem profesně. Muzice se taky budu určitě věnovat. Nevím, jestli nějaký z těch oborů je ten, na kterém bych chtěl být závislý, protože to by pak znamenalo, že je nebudu dělat úplně pro radost. Ale umím si určitě představit, že bych byl mimo politiku. Být úporně přišroubován jen k jednomu způsobu existence není správné, to člověka omezuje. Neumím si ale představit, že by mě vůbec nezajímalo veřejné dění, že bych nepsal o věcech, které mi vadí.“

Jaký je vlastně vztah mezi vámi a Václavem Klausem? Přece jen už spolu spolupracujete čtrnáct let. Je to stále vztah pouze profesní?

„Je jasné, že musíme dobře lidsky vycházet. Základem toho je, že věříme podobným věcem a díváme se na ně podobným způsobem. To je první předpoklad. Druhý předpoklad je určitá serióznost v denním provozu. Není nutná nadstandardní blízkost, rodinné přátelství. Pan prezident je vědec a sportovec, já jsem antivědec a antisportovec. Takže jeho hlavní způsoby prožívání jsou pro mě úplně marťanská záležitost.“

Co vás tedy spojuje?

„Oceňuji u něj jednu vlastnost, kterou se domnívám, že mám i já – že mi nedělá problém se s někým věcně pohádat. Ale opravdu hodně.“

Hádáte se spolu?

„Jasně, klidně. Proč ne? Ale když se otočí list, tak ten věcný problém nesmí zasáhnout ten vztah. Začíná se z nuly, nezatíženě tím předchozím sporem.“

I po čtrnácti letech si stále vykáte?

„Ani prezident, ani já nejsme takové ty povrchně familizující typy. Takže ano, vykáme si. Já si vykám se spoustou lidí, s kterou třeba i chodím do hospody. Pro mě příliš rychlá familiérnost je znakem trochu nižší úcty ke vztahu s tím člověkem.“

Co jsou ty věci, kvůli kterým se dokážete pohádat? V čem se neshodnete?

„Nevedu si katalog. Jsou to věci, které jsou projevem sice blízkosti, ale ne totožnosti našeho chápání světa. Daleko častěji jde ale o věci, které se týkají přijetí správné taktiky ve správnou chvíli, a na to je přece možné mít spoustu různých názorů. I když máte shodný zájem.“

Co říká prezident na vaše záliby – muziku a pivo? Jde to mimo něj, nebo s vámi někdy zajde na pivo či navštíví koncert?

„Občas výjimečně na to pivo jde. Faktem je, že on posezení u piva delší než hodinu považuje za smrtelný hřích a že je to marné ztrácení času. A na koncertě už taky byl. Ne že by byl pravidelným návštěvníkem, ale byl na několika. Hlavně na těch významnějších. To má skoro povinné.“

Hodně hlasitě jsou z Hradu slyšet názory prezidentova vicekanceléře Petra Hájka. Pověstný je mimo jiné i svým tvrzením, že on nepochází z opice, jak to máte vy?

Já pocházím z lásky.“

Dobře, ale jaké máte s Petrem Hájkem vztahy? Souhlasíte s jeho leckdy kontroverzními názory?

„Já bych tak mohl zrovna někomu povídat, že je kontroverzní. Já si myslím, že to je člověk, který je velmi vzdělaný, velmi přemýšlivý a nebojí se říkat věci, které si myslí. Všiml jsem si, že lidem, jako je on nebo já, se vyčítají dva smrtelné hříchy – první je, že souhlasíme s Klausem, a druhý, že nesouhlasíme s Klausem. Jednu věc máme s Petrem Hájkem společnou – nějak nemáme zapotřebí říkat věci, které říkají všichni ostatní. To je škoda práce.“

Na jednu stranu se o vás lidé mohou dočíst, že jste dal rozhovor do knihy, jejímž spoluautorem je manažer neonacistické hudební skupiny, na druhou ale máte adoptivního romského syna…

„Ano, mám adoptovaného syna. Když jsme ho tehdy adoptovali, tak se nás ptali, jestli máme nějaké požadavky. To je absurdní. Já jsem i proti zjišťování pohlaví ultrazvukem. To je věc osudová. Proto bych si ani nikdy nediktoval podmínky, jak má moje dítě vypadat. Nemám nárok, dítě je osud.“

Ministr školství Josef Dobeš před časem vrátil do ústavu romského chlapce, kterého měl také v pěstounské péči. Prý byl nezvladatelný. Máte i vy nějaké špatné zkušenosti?

„Problémy jsou při výchově každého dítěte.“

Myslíte, že hlavní roli hrají geny, nebo výchova a prostředí, ve kterém dítě žije?

„Já debatu o genech odmítám. U žádného dítěte nevíte, jaké geny se v něm projeví. Genetická výbava v sobě nese třeba temperament, ale nikdy společenské nebo kulturní hodnoty. Nikdy. Já o tom dost nerad mluvím… Ale vím, že adoptovat somálská nebožátka je velkou módou mezi americkými snoby. A myslím, že něco podobného, jen v menším měřítku, se děje u nás.“

Myslíte, že je to pro některé adoptivní rodiče jen póza?

„Nevím, do jaké míry to někteří myslí opravdicky. Moje dítě je prostě moje dítě. Adoptoval jsem ho v šestnácti měsících, učil jsem ho mluvit, chodit. Teď mu bude devatenáct. Myšlenka, že bych ho vrátil… Spíš jestli by nevrátil on nás. Občas mi chodí e-maily jako: Já si vás za to vážím. Moc prosím, aby si mě za to nikdo nevážil, protože nejvíc obohacen jsem já. Fakt z toho nedělám transparent, jako koukejte na mě, já mám doma cikána. A až budu jednou kandidovat na prezidenta, tak si řeknu: Otcem vlasti může být jenom ten, kdo byl někdy otcem.“

Ladislav Jakl (51)

■ absolvent Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy

■ po roce 1989 poslanec České národní rady

■ od roku 1997 blízký spolupracovník Václava Klause

■ rockový muzikant, hraje především se svými kapelami Etal a Folimanka Blues

■ s partnerkou vychovává adoptivního syna Matěje

j

Jakl o pivu

„Od mládí je pití piva, chození na pivo, můj způsob života. Už na začátku 80. let mezi mou oblíbenou četbu patřila skripta kamarádů, kteří studovali chemicko-technologickou školu, obor pivovarnictví, sladovnictví. Zatímco skripta vlastní školy jsem neotevřel. Ale to bylo spíš pro zajímavost. Tak od poloviny 90.let se pivem zabývám čím dál víc. Snažím se proniknout do toho světa, který je obrovsky pestrý a rozmanitý.“

j

Jakl o muzice

„Dělám muziku, která docela bolí. Náš koncert znamená, že se někam jede, po schodech se vytahá veškerý aparát, tam ze sebe člověk něco vydá, vypije nějaké pivo, zase to složí a jede zpátky. V tomhle smyslu to bolí. A pak to bolí ještě z jednoho důvodu. Když tu muziku chcete dělat opravdicky, chce to emoce, je to investice. Takže představu, že bych se na to vykašlal, mám pokaždé. Ale opravdu si to představit neumím.“

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET