ento článek jsem nabídl Lidovým novinám, protože ty se rozhodly v této věci na mne zaútočit. LN požadovaly zkrácení na třetinu, ale to nešlo, protože většinu článku tvoří dokument, úplná citace jednoho dopisu.

Nabídl jsem ho i Reflexu, protože ten na mě zaútočil také. Reakcí bylo, že se to vejde až do následujícího čísla. Těch mezitím vyšlo pět a nic.

Mohl bych být rád, protože rozmazáváním tohoto tématu nic nezískám. Ale já si myslím, že proti demagogii má smysl se ozvat, i když tím člověk se sebe dělá terč pro ty, kteří chtějí jen plivat. Snad jsou i jiní, kteří chtějí slyšet argument. Takže jsem se rozhodl publikovat ho zde:

„Vím dobře, že následujícími řádky si nijak nepomohu. Ti, co chápat chtějí, ti už pochopili. A ti, kdo nechtějí, nepochopí ani po těchto řádcích. Ale nemohu jinak.

Lidové noviny se mě minulý týden zeptaly, jaké jsem v průběhu loňského roku dostal odměny. Jistě, na této informaci nic převratného není. Peníze na odměny jsou každému úřadu přidělovány a ty mé by tudíž mohly být vyšší než u stovek ředitelů odborů ústředních orgánů státní správy jen tehdy, kdyby vedoucí Kanceláře prezidenta republiky z určeného balíku po celý rok nedával mým kolegům nic a mně vše, což by nedávalo smysl. Dobře jsem tedy věděl, že odmítnutím odpovědi si nijak nepomohu. Přesto jsem tak učinil.

Lidové noviny pak na základě mé reakce zveřejnily článek s cílem pobouřit vůči mně čtenáře. A skutečně, dostal jsem několik rozhořčených imejlů, přestože – pokud vím – nikdo kromě mě na takovou otázku ještě neodpověděl, protože ji ani nedostal. Základním argumentem rozhořčených pisatelů bylo, že jsou přece daňoví poplatníci a tak mají právo vědět, kolik beru, když jsem státem placen. Jednomu z nich (ing. R. R.) jsem napsal následující řádky, o které se chci rozdělit i se čtenáři LN:

„Dobrý den. Na první pohled se na tuhle věc určitě hodně poctivých lidí dívá stejně jako Vy. Když se ale člověk zamyslí trochu víc, první pohled mu stačit nebude. Pokusím se Vám předvést, jak vypadá ten můj „druhý pohled“ po chvíli přemýšlení.

Nejdřív Vám mohu sdělit, že jsem ředitelem odboru jednoho z ústředních orgánů státní správy. Mám tedy plat jako stovky jiných ředitelů státní správy a odměny asi také takové, možná spíše o něco nižší, protože Hrad určitě nedostává více než například ministerstva.

Já jsem si tu výši nevymyslel a nijak ji ovlivnit nemohu. Je stanovena příslušnými předpisy, především vládním nařízením o platových třídách. Ty jsou veřejně známé. Mám-li výši svého platu nějak za sebe hodnotit, myslím, že celkem odpovídá mému vysokoškolskému vzdělání i docela už dlouhé praxi. Nicméně kdyby hlavním smyslem mého života byly peníze, určitě bych dělal něco jiného, měl jsem mnoho nabídek ze soukromého sektoru, kde bych dostával i několikanásobek. Každý, kdo mě zná, by Vám potvrdil, že jsem extrémní příklad člověka, který se za penězi nehoní, možná až trestuhodně, jak by Vám asi řekli u mě doma. Rozhodně nejsem případem člověka, který někde pokoutně hrabe a snaží se to tajit, jak mě pěkně vykreslila média, od nichž čerpáte své informace i své pobouření, kterého chtěli novináři docílit. Přesto jsem přesvědčen, že aktuální mediální honička po platech a odměnách není správná.

Argumentuje se tím, že výše platů a odměn lidí, kteří jsou placeni z veřejných prostředků, má být ve veřejném zájmu přístupná všem. Je ale skutečně zájmem třeba Vás jako daňového poplatníka znát konkrétní odměny jednotlivého státního zaměstnance? K jakému rozhodování Vám taková informace poslouží? Ano, poplatník a občan má znát celkové výdaje všech veřejných institucí. I jejich strukturu, podíl investičních a mzdových nákladů. A třeba úhrn mezd a odměn. Nebo jejich průměrnou výši na jednoho pracovníka. Přestože tato čísla mnoho o efektivitě jednotlivých úřadů mnoho nevypovídají. Šetří více úřad, který má nižší průměr mezd, nebo ten, který propustil třetinu lidí a zbylým, těm výkonnějším, polovinu ušetřených prostředků rozdělil na odměnách a tím zvýšil průměr na zaměstnance? Úřady si navíc samy své rozpočty nestanovují, peníze jsou jim přiděleny v příslušné kapitole. I na Hradě obdržíme přesně stanovenou částku, kterou lze na odměny použít. Není tak možné ani na odměny dát víc, než kolik bylo přiděleno.

Ale budiž, myslím, že člověk tyto údaje znát může a holt si je nějak musí přebrat a vyhodnotit. Je ale ve veřejném zájmu znát odměny jednotlivých státních zaměstnanců? Lidí placených ze státního rozpočtu jsou stovky tisíc. Jsou to lékaři, učitelé, soudci, policisté, úředníci, vojáci… Myslíte, že je správné, aby každý měsíc někde na internetu vyšel kompletní seznam všech odměn všech lidí placených ze státního rozpočtu? Jsem si jist, že lidé, kteří pracují ve státním sektoru, nemohou požívat nižší ochrany svých dat než kdokoli jiný. Myslím, že úředník či zdravotní sestra nemá mít nižší ochranu než řidič náklaďáku v soukromé firmě. Informace o platu či odměnách tradičně patří mezi osobní data. Má to své dobré důvody. Nežijí mezi námi jen lidé dobří, ale také závistivci, lidé nenávistní, násilní, zloději či intrikáni. V jejich rukou se intimní údaje mohou stát nástrojem špatnosti proti druhému. Je na každém, aby rozhodl, do jaké míry své soukromí otevře. Nechte na každém, jestli něco podobného chce nebo ne. Nenařizujte mu to.

Když se mě Lidové noviny optaly, jestli sám „odtajním“ svůj plat a odměny, reagoval jsem těmito slovy:

„Neodtajním. Naopak, pokud Kancelář prezidenta republiky zasáhne do mých práv a bez mého souhlasu tato data zveřejní, pravděpodobně ji budu žalovat o odškodné za újmu. Mám totiž velmi krásnou partnerku, což si nedovedu při své vizáži vysvětlit jinak, než že žije v iluzi o mém kdovíjakém platu. A protože to je opravdu úžasná žena, budu chtít zatraceně vysoké odškodnění, jestli mě opustí, až o ty iluze bude bezohledně připravena.“

Ano, dělal jsem si legraci. Ale chtěl jsem tím naznačit nedůvtipnému novináři, že majitelem dat o platech a odměnách není úřad, ale sám zaměstnanec. Svým postojem tak chci chránit tisíce lidí, kteří mají své důvody, proč své odměny nevytrubovat. Třeba mají spor s kolegou v práci, či se sousedem, třeba to nechtějí kvůli dětem, které šikanují spolužáci, nebo třeba kvůli milence, důvodů mohou být mraky. Dobře víte, že i návrhy na odměny se na pracovišti dávají v zalepených obálkách, protože jejich zveřejnění by mohlo udělat v kolektivu zlou krev.

Vím, že věc má i svou právní stránku. Úřad pro ochranu osobních údajů je zásadně proti zveřejňování, Nejvyšší soud pro (i když u něj si vrabci na střeše cvrlikají, že jeho postoj je mstou politikům za snahy omezit soudcovské platy). Ale, bohužel, pořád se na tato data hledí, jako kdyby patřila oněm úřadům. Což si já nemyslím. Můj plat si může každý snadno spočítat. Průměrnou výši odměn také. V tom vůbec nehájím sebe, ale svůj názor na míru ochrany soukromí všech. Nemusíte se mnou vůbec v ničem souhlasit, jen Vás prosím o tom abyste se zamyslel na tím, že i můj přístup k věci může mít své dobré důvody.

Mediální štvanice kolem platů a odměn vůbec nesměřuje k šetření peněz, protože toho se vůbec netýká. Odměny nelze rozdávat tak, že se hrábne libovolně do pokladny: hrábne se málo, šetří se, hrábne se hodně, plýtvá se. Tak to není. Rozděluje se předem stanovená celková částka. Veřejnost nemá šanci posoudit, jestli fakt, že jeden úředník dostal tento měsíc dvakrát víc na odměnách než druhý, je spravedlivý nebo je. Ta štvanice má jen přikládat pod kotel frustrací a vzájemných nenávistí. Hele, tamhle ten vedle u stolu je učitel, tady mám jeho loňské odměny. Jestli nám nedá na pivo, dáme mu na budku.

Zdraví L. Jakl“

Tolik má reakce. K ní dodávám, že jsem vyšší státní úředník a mám plat a odměny jako vyšší státní úředníci. Nemyslím, že mám kvůli tomu mít špatné svědomí. Víme všichni dobře, s čím si tady zahráváme a kam chceme dojít?“

Zde končí onen můj zářijový neotištěný článek. Mohlo by mě těšit, že je momentálně kolem věci ticho. Netěší. Zůstala divná pachuť zlomyslnosti a účelovosti. A tak jsem se rozhodl naběhnout si na vidle a téma opět otevřít.

Zdroj