Jak stát řeší dluh? Že by začal šetřit u sebe a rušil zbytečné instituce? Že by redukoval byrokracii a na ní nabalené zástupy byrokratů? Že by omezoval svou agendu a vzdal se ambicí zasahovat lidem do soukromí za jejich peníze? Nikoli. Stát lidem sahá do kapes. To je i podstatou opatření, z nichž sestává takzvaný vládní konsolidační balíček.

Mohlo by se říci, že DPH je nejspravedlivější daní. Že sazba DPH by měla být jednotná. Že stejný produkt by měl být touto daní postižen bez ohledu na způsob prodeje. Ano, v ideálním světě. Jenže do ideálu máme daleko. Daňovou soustavu tvoří změť různých sazeb a výjimek a dopad na různé obory je velmi rozdílný. V tomto kontextu je nutno posuzovat i chystané zvýšení DPH u piva. A v kontextu žalostného stavu, v jakém se vinou státní politiky restaurační branže nalézá.  

Není pivo v Česku otloukánek?

Jako kdybychom pivo trestali. A to my, Češi, rádi o pivu prohlašujeme, že pivo je naším národním nápojem. Přitom se k němu chováme hanebně. Nejen že mu obecně přiznáváme společensky nízký statut nápoje zcela obyčejného, navíc ho trestáme i legislativně. Už nyní. A to chtějí ministři ještě přitvrdit.

I když je pivo alkoholickým nápojem s nejmenším podílem etanolu (nejvíce se u nás vypije piva s voltáží kolem 4,5 procenta), trestáme ho jako nápoje, kde je „zlého“ etanolu daleko více. (A u „netrestaných“ vín ho je zhruba dvojnásobně.) A čím že alkoholické nápoje trestáme? Zákazy reklamy. Zákazem prodeje na společenských akcích. „Výchovnými“ kampaněmi za veřejné peníze. Šikanou výrobců prostřednictvím množství předpisů, buzeracemi, byrokracií, kontrolami.

Asi si řeknete: to je přirozené, alkohol škodí zdraví a stát to s námi myslí dobře, když nám v jeho konzumaci klade překážky. No, zdraví a životy toho ohrožuje mnohem více. Je na každém dospělém, aby zvážil míru rizika i potěšení a ze své individuální bilance pak pro sebe něco vyvodil.

To zdaleka není vše, čím tyhle obory trpí. Zdrcující dopad mají regule svazující celý gastrosektor. Hygienická, obchodní i potravinová inspekce, zákaz kouření, donedávna elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení – a to nemluvím o nesmyslně vybičovaných restrikcích za plošného boje proti viru SARS-CoV-2.

Šikana postihující podnikání v restauracích nemá rovnoměrný dopad. Na pivo padá citelněji než na jiné komodity. Pivo je totiž především společenský nápoj. A všemožné restrikce zatěžují daleko více běžné pivnice a venkovské hospody než třeba obchody. A jiné alkoholické nápoje se pijí v podnicích s odlišnou klientelou, která zvýšené náklady nemá problém snést.

Skandální spotřební daň

Zatím jsme mluvili o DPH. Ještě skandálnější je existence a konkrétní podoba spotřební daně. Sama spotřební daň je daní nespravedlivou a nesystémovou. Stejně jako u jejích předchůdců (akcízu a daně z přepychu) stát přiznává, že jejím cílem primárně není to, co u ostatních daní, cel a poplatků, tedy dostat z poplatníků peníze, ale omezení spotřeby u komodit, které prý stát nerad vidí. U nás jsou to pohonné hmoty, tabákové produkty a alkoholické nápoje. Jenže. Alkoholické nápoje – jen některé. Jen pivo a destiláty. Z vína se u nás spotřební daň neplatí. A jak je to možné? Částečně historicky.

Vybírat peníze stojí peníze. A výroba vína byla před sto lety dekoncentrovaná, zatímco většina piva už se vyráběla v průmyslových pivovarech. A do těch se celník nastěhoval nastálo, zřídili mu tam kancelář a jeho efektivita byla vysoká, zatímco honit drobné vinaře bylo náročné a drahé. A co dnes? Produkce vína se dramaticky koncentruje, zatímco počet mikropivovarů se za posledních dvacet let více než zdesateronásobil. A co pivovar, to celní sklad. A co celní sklad, to zátěž i pro výběrčí daní. Takže důvod snadnějšího výběru spotřební daně u piva než u vína padá.

Navíc vůbec není pravdou tvrzení vinařských lobby, že producenti vína by neunesli náklady spojené s byrokracií kolem spotřební daně. Ty nesou už nyní. Vyplňují podobná lejstra jako pivovarníci, jen do kolonky vyměřené daně napíšou hezkou nulu. A navíc: pivovarníky snad tato byrokracie nezatěžuje? O tom by mohl vyprávět každý, kdo zažil maléry s převážením pivních meziproduktů nebo s operacemi kolem společných projektů více pivovarů.   

Čímž jsme se s argumenty hájícími daňovou nespravedlnost vyrovnali. Zbývá jediný – a ten je pravdivý. Vinaři a jejich lobby, to je mocná páka, kterou byl zastaven každý pokus narovnat daňové podmínky mezi alkoholickými nápoji spravedlivěji. Naposled to bylo za jednoho náměstka ministra financí. Ten byl abstinent a plačky lobbistů ho nedojímaly. Jeho návrh tehdy prošel prvním připomínkovým kolečkem, ale pak se za jeho panem ministrem dostavili vinaři a vysvětlili mu, že by příště bez jejich podpory ministrem třeba už být nemusel. A bylo hotovo. Návrh šel pod stůl.

Pivovarníci takovou efektivní sílu, která by se jich zastala, bohužel nemají. Vinaři argumentují, že platí příspěvky do vinařského fondu, jenže to jsou pořád jejich peníze. Pivovarníci by jistě taky uvítali, kdyby místo spotřební daně mohli odvádět nějaký příspěvek, z jehož výnosu by se mohlo financovat doškolování sládků nebo soutěže a degustace.

Autoři takzvaného konsolidačního balíčku se ostatně sami chytili do vlastní pasti, když v důvodové zprávě k dokumentu uvádějí: „Zrušení daňové uznatelnosti tichého vína jako daru do 500 Kč na reprezentaci – v současné době je umožněna daňová uznatelnost výdajů na reprezentaci, a to do výše 500 Kč při splnění dalších podmínek. Jednou z těchto podmínek je, že daný předmět není předmětem spotřební daně s tím, že daňově neuznatelný je dar zejména tabákových či alkoholických výrobků. Jedinou výjimkou je zde tiché víno, na které se toto omezení nevztahuje, což je nekoncepční a selektivní zásah (nadto lze předpokládat, že ne všechno vykázané tiché víno uplatněné jako výdaj na reprezentaci je ve výsledku opravdu darováno).“

Aha. Takže uznat víno coby nedaněný dar na reprezentaci je nekoncepční, protože jde přece o alkohol. Ale zprostit víno od spotřební daně, která se z ostatních alkoholických nápojů platí, to je v pořádku? Asi ano, protože na tu konsolidační balíček nesahá.  

Podivnost současného stavu vynikne, když si připomeneme, jak před dvanácti lety, kdy se spotřební daň výrazně zvýšila, došlo k ještě jedné změně. Pivovary už neplatí spotřební daň z obsaženého alkoholu, ale ze stupňovitosti, tedy z množství sladu, ze kterého se vaří mladina. Je to totéž, jako kdyby likérky platily daň z váhy švestek. Vydělávají na tom pivovary, které produkují pivo s nižším plato, ale hluboce prokvašené, takže někdy zaplatí paradoxně méně za pivo s vyšším obsahem alkoholu.

Pojďme na čísla!

A jak to tedy se spotřební daní u alkoholických nápojů dnes je? Producenti destilátů platí 322,50 koruny z každého litru alkoholu. U tzv. pěstitelského pálení je daň „jen“ 143 korun z litru alkoholu. Z tichého vína se neplatí nic, pouze u sektů vybírá stát 23,40 z litru.

U piva je daň odstupňována podle velikosti pivovaru. Za každý stupeň (procento EPM) se z hektolitru piva platí v největších pivovarech 32 korun, u mikropivovaru (s výstavem do deseti tisíc hl ročně) polovina. U klasické dvanáctky to dělá 384 korun na hektolitr, tedy koruna a devadesát čtyři haléřů na půllitr. Na okraj: DPH se vypočítává z ceny piva až po započtení spotřební daně, takže vlastně jde o daň z daně.

Běžná dvanáctka má asi pět procent alkoholu. Pro naše účely převedeme pivní spotřební daň na alkohol, který přece prý má být trestán. Oproti destilátu se pivní daň zdá jako prkotina. Jenže půllitr padesátiprocentního destilátu lze vypít za několik minut, zatímco deset dvanáctek, které obnášejí srovnatelné množství alkoholu, byste tak rychle nezvládli. Ohled na „společenskou nebezpečnost“ podle obsahu alkoholu v nápoji tu jistou logiku má.

Tak si to proberme přehledně. Spotřební daň v přepočtu na litr lihu: pivo 12 z mikropivovaru 38,40, pivo 12 průmyslové 76,80, vína tichá nula, lihoviny pěstitelské 143, lihoviny průmyslové 322,50.

Pokud by líh ve víně byl zdaněn stejně jako v mikropivovarním pivu, činila by spotřební daň u litru vína od malovýrobce 3,084 Kč, zatímco pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v průmyslovém pivu, činila by spotřební daň u litru vína od velkovýrobce 7,68 Kč. To by ale spravedlivé nebylo, protože sazba se s procentem alkoholu v nápoji zvyšuje a víno by to mělo moc levné – má alkoholu dvojnásobek proti běžnému pivu. 

Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v pěstitelské lihovině, činila by spotřební daň u litru vína od malovýrobce 14,30 Kč. Pokud by líh ve víně byl zdaněn jako v průmyslové lihovině, činila by spotřební daň u litru vína od velkovýrobce 32,25 Kč. To by také nebylo spravedlivé, protože by víno bylo „trestáno“ stejně jako destiláty, ač má obsah alkoholu asi pětkrát nižší.

Zkusme kompromis. Litr lihu pěstitelské lihoviny je 3,7krát dražší než u ležáku z mikropivovaru. Litr průmyslové lihoviny je 4,2krát dražší než u ležáku z průmyslového pivovaru. Lihoviny obsahují 10krát větší koncentraci lihu než běžná dvanáctka. Někde mezi tím hledejme sazbu pro víno.

Zkusme hypoteticky modelovat růst sazby spotřební daně v závislosti na koncentraci alkoholu podle náběhové křivky. Pokud by víno bylo spotřební daní zatíženo podle vzorce čím vyšší koncentrace, tím vyšší daň z jednotkového množství lihu, byl by litr lihu ve víně zdaněn u zvýhodněných producentů vína 1,74krát více než litr ležáku z mikropivovarů, tedy částkou 66,80 Kč, u průmyslových producentů by byl litr lihu ve víně zdaněn 1,84krát více než u ležáku z průmyslového pivovaru, tedy částkou 141,30 Kč. A protože v litru běžného vína je dejme tomu deci alkoholu, činila by spotřební daň u litru vína asi 6,70 u malovýrobců a 14,10 u velkovýrobců.

Ano, to by bylo spravedlivé. Tak co na to, vinaři? Jak by se vám to líbilo? No, asi tak jako se spotřební daň dnes líbí pivovarníkům a lihovarníkům. A navíc, u lepších vín by to tak citelné nebylo (je to přece daň z množství, ne z ceny), u levných břeček asi ano. A to by bylo špatně? Je snad normální, aby v „pivním státě“ bezdomovec raději pil krabicové víno bůhví odkud než nějaké slušné české silnější pivo? Není. Přesto je to dnešní realita.

Vládní politika ničí pospolitost

Jistěže spravedlivého ideálu dosáhnout nelze, ale s tou dnešní mírou nespravedlnosti by se něco dělat mělo. Nebo se budeme všichni dívat, jak současná vláda třeba už příští rok zase o něco spotřební daň z piva a lihovin zvýší a nespravedlivý systém tím nejen že ponechá, ale ještě prohloubí? Za současného zvýšení DPH u čepovaného piva?

Ano, lze dodat, že srovnáním křivky spotřební daně u alkoholických nápojů bychom pivo zbavili zcela nespravedlivé zátěže. Na druhou stranu vám leckterý pivovarník řekne, že si nepřeje, aby i sousedovi chcípla kobyla, protože případná vinařská spotřební daň by zasáhla nejen vinaře, ale i všechny restaurace, a tedy producenty všeho, co se v restauracích nabízí.

Přesto stát neměl hrabat do daně z přidané hodnoty, dokud vládne nespravedlnost se spotřební daní. Nejdříve měl narovnat spotřební daň, pak teprve přemýšlet o srovnání DPH. Ne obráceně, ne obráceně! Co je však faktickým důsledkem vládní politiky vůči pivu a restauračnímu podnikání obecně? Ničení pospolitosti. Krachem hospod se z leckterých míst vytrácí poslední přirozený komunikační uzel, kde si lidé mohli popovídat, utužovat vztahy, domlouvat společné akce. Chce někdo zahnat lidi do jejich domovů, aby si neměli kde a s kým promluvit o tom, co se děje s naší společností?

Asi ano. Dovolíme to?  

Psáno pro web TO

Zdroj