Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Připojí Tchajvan k sobě i Mongolsko?
Publikováno 19.01.2024 v kategorii: Ozvěna, Publikované články

Světová diplomacie se otřásla v základech. Nauru přeruší své oficiální kontakty s Tchajvanem a nadále uznává Čínu. Tak nám to aspoň zvěstují i naše média, dokonce přímo v titulku. A nikomu není divné, že to je pitomost.

Kdyby to šlo svést jen na historickogeografickou negramotnost příslušného redaktora, člověk by mávl rukou. Jenže v onom titulku se zrcadlí i celkové úplně chybné chápání většiny médií i naší politické scény celého onoho dálněvýchodního problému.

Čína je totiž i Tchajvan. Oficiálně se onen ostrovní režim jmenuje Čínská republika. U nás panuje přesvědčení, že jde o jakýsi samostatný ostrovní stát, který chce zlá sousední velmoc dobýt a obsadit. Ať to ale připadá jakkoli bizarní, ono je to oboustranné. Sám Tchajvan se za samostatný stát nepovažuje a dělá si nároky na celou Čínu, protože on je prý tou pravou Čínou.

Dvě Číny

V Tchajpeji najdeme ministerstva všech resortů s fiktivní působností pro celou Čínu. Co se tam v těch kancelářích reálného děje, těžko říct, faktem ale je, že jedna z těch ministerských budov se jmenuje Ministerstvo pro Tchajvan. A to je celá místní vláda.

V Číně vlastně stále probíhá občanská válka mezi nacionalistickým Kuomitangem a komunistickou ČLR. Tato válka je desítky let ve zmraženém stavu a obě Číny spolu čile obchodují. Fakticky a reálně se však vzájemně neuznávají coby státy ale jen jako území dočasně držená vzbouřenci.

Tak to také uznává skoro celý svět včetně nás a třeba USA. Ovšem s tím, že za reálného partnera považuje téměř celý svět vládu v Pekingu, a to od dob Henryho Kissingera. Politika jedné Číny je světovou normou. Jen si možná některé státy přejí, aby režim velké Číny zavládl nad celým čínským územím včetně ostrovní provincie, jiné státy si přejí opak, tedy příchod tchajvanské moci do Pekingu.

Realističtí politici i byznysmeni ale vědí, že současný stav – byť je vlastně nenormální – je do značné míry stabilní a jeho rozkolísání by se mohlo stát celosvětovou katastrofou. A tak se tváříme, že na pevninské Číně vládne supervelmoc, kterou neradi musíme brát na vědomí, a na ostrovní Číně je skorostát, kterému bychom přáli státnost. Ovšem ne s platností pro celou Čínu, protože my to jako nevíme, že Tchajvan sebe považuje za tu pravou Čínu.

A co s Mongolskem?

Na Tchajvanu se střídají naši politici jako na orloji. Ptali se někdy svých hostitelů, jak to mají třeba s Tibetem? Nebo jak to mají s platností hranic s Barmou? Je prima, že je pro naše média zpráva hodná titulku, že Vanuatu uznává Čínu, ale že Tchajvan, čili ona „ostrovní Čína“, dodnes neuznává samostatnost Mongolska, které existuje už 103 let, to nikdo z těch novinářů asi netuší.

Oficiální politikou Tchajvanu je snaha o vítězství nad celým územím pevninské Číny včetně území dalších sousedních zemí. A když se občas najde místní politik, který by na tyhle bojovné sny chtěl rezignovat a učinit z Tchajvanu samostatnou nezávislou zem bez nároků, zpravidla končí ve vězení. To se u nás ví?

Původní obyvatelé Tchajvanu nebyli Číňani, ale domorodci etnicky bližší spíše Filipíncům a obyvatelům Oceánie. Tak tomu bylo i po celá staletí, kdy ostrov patřil k Říši Středu. Když pak po prohrané válce na pevnině přišla na ostrov ohromná poražená armáda Kuomitangu a s ní i rodiny a příslušníci do té doby vládnoucích elit, stali se domorodci menšinou ve vlastní zemi.

Diplomacie ostrova Vanuatu je určitě tuze zajímavá, ale možná by se nějaký novinář mohl pídit místo po tom, koho uznává Vanuatu, raději po tom, kdy už Čínská republika sídlící na Tchajvanu uzná Mongolsko.       

Psáno pro Deník TO – 17. 1. 2024

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET