Editor vydání totiž dostal originální nápad spojit dvě reportáže. V první bylo referováno o projednávání tohoto mezinárodního dokumentu v Senátu. A hned poté se divák dozvěděl o divadelní hře, kterou o Istanbulské úmluvě nazkoušeli čeští umělci.
První reportáž byla uvedena informací, že ČR dokument podepsala už před osmi lety a jeho ratifikaci podpořil i prezident Petr Pavel.
Hovořil v ní ministr Pavel Blažek, podle kterého má spíše symbolický význam, a následně dostali zhruba stejný prostor Michael Canov za odpůrce a Adéla Šípová za zastánce.
A poté už došlo na představení v pražském A studiu Rubín. Dílo režisérky Barbary Herz bylo představeno jako „dokumentární inscenace“.
Dílo vzniklo ve spolupráci s neziskovou organizací Otevřená společnost a redaktorka ji představila jako „sondu do osobních vztahů a nerovností“.
„Jak je možné, že v podstatě velmi krátký a neškodný dokument, který má pomoci obětem domácího a sexualizovaného násilí, jak může vyvolat tak obrovské vášně,“ ptala se režisérka s pohledem upřeným do kamery. Chtěla prý ukázat „zvláštní teatralitu té debaty“.
Do toho tvůrci reportáže střihli ze samotné hry výklad o tom, že mužská nadřazenost je normální, protože i bůh je otec.
A redaktorka Pavla Sedliská objasnila, že základní dělicí linie vede mezi „zastánci tradiční rodiny“ a „liberály“. K zobrazení této linie přistupují tvůrci „s groteskností a nadsázkou“. Herec Dan Kranich popsal přístup jako „nadhled, který zároveň bodne“, ale rozhodně prý nejde o agitku.
Do reportáže o divadelním představení redaktorka následně přimíchala informaci, že v loňském roce bylo na policii oznámeno 917 případů znásilnění, ale podle studií je nahlášeno asi jen deset procent případů.
K tomu v reportáži následně hovořila Marta Smolíková, ředitelka neziskové organizace Otevřená společnost.
Tato neziskovka vznik představení podle redaktorky „iniciovala“.
