Program ČT24 vysílá rovných dvacet let. Když s ním v roce 2005 Česká televize přišla, mnozí diváci i mediální pozorovatelé to uvítali s tím, že se od té chvíle velká část zpravodajství a publicistiky, dosud rozředěná mezi zábavné pořady plytkého charakteru na ostatních programech, zkoncentruje na jednom přehledném místě.A co dělá veřejný sektor (obce, města, kraje, stát) se zbytnými věcmi, které jen stojí peníze a veřejné statky v jakkoli definovatelném rozsahu neposkytují? Zruší se. Prodají. Namísto zbytných kanálů tak mohla vysílat privátní nezávislá konkurence, která by posílila pluralitu a barevnost televizní nabídky. A ČT by ještě ušetřila stamiliony.
Očekávání to – pochopitelně – byla naivní. Zřízením ČT24 se sice ještě více obnažil bulvární, zábavný, varietní až lechtivý charakter ostatních programů, ale namísto jejich zrušení si Česká televize nad rámec zákona přisvojila některé další okruhy činností a rozpočet naopak zvyšovala, až se stala při zachování výše televizního poplatku neufinancovatelnou. A místo kroků směrem k hospodárnosti přišla arogantně natažená dlaň doprovázená vymáhacími a vynucovacími gesty.
Analyticky je možné na vysílání České televize pohlížet pořad od pořadu. V téhle instituci pracuje hodně poctivých a erudovaných lidí a leckdy se tam podaří vyrobit či odvysílat pozoruhodné televizní dílko. Jiné pořady jsou plné kýče, manipulace, protekce, pokleslosti, lajdáctví, nedomyšleností, chyb, nekoncepčnosti či otevřené jednostranné agitace a propagandy.
Já ale teď nemám v úmyslu hodnotit produkci ČT takto detailně obsahově. Zajímá mě daleko spíše v kontextu obecného názoru na roli státu a veřejné moci ve společnosti. Protože stát neumí poskytovat svým občanům veřejné statky (nebo statky, které sám za veřejné prohlásí) jinak, než jim nejdřív násilím vybere peněženky, neměl by veřejný sektor konat nic jiného než činnosti, které jsou bez použití státní moci nerealizovatelné a zároveň jsou natolik nezbytné, že užití direktivní veřejné moci ospravedlňují.
Z tohoto pohledu stát a veřejná moc může vykonávat hodně činností – a některé z nich dokonce i chvílemi kvalitně. Ale to ještě neopravňuje stát, aby takovou činnost dělal. Smí konat jen to, co je nutné, co se bez státního násilí v podobě vybírání daní neobejde a co není zaručitelné jiným způsobem. Proto je rozdíl, když někdo kritizuje Českou televizi za často nekvalitní práci, za neobjektivitu či za nepochopení její role, nebo pokud ji kritizuje systémově kvůli tomu, že stát z principu nemá provozovat žádné rozhlasové a televizní vysílání, stejně jako nevydává knihy a časopisy či neprovozuje síť cukráren, jakkoli by některé třeba fungovaly skvěle.
U rozhlasového a televizního vysílání nikdy neproběhla dostatečně hluboká debata o tom, co je v téhle oblasti veřejným statkem, u čeho jsou doložitelné pozitivní externality. Kdyby taková debata proběhla a skončila by shodou nad okruhem věcí, které má veřejnosti prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání poskytovat stát, pak by mohl – jako to činí u mnoha jiných oborů – vypsat veřejnou zakázku a peníze dát té mediální firmě, která by nabídla nejlepší službu za nejlepší peníze. Vysílání pro školy, pro mládež, pro důchodce, pro menšiny, bezpečnostní servis, vyšší kulturu, vzdělávací dokumentaristiku. Až jako poslední možnost by mohl stát zvažovat to, že zákonem zřídí velikou instituci, přidělí jí miliardové majetky, poskytne kmitočtové prostředky, zajistí financování z veřejných zdrojů prostřednictvím povinné státní daně a zkonstruuje složitý mechanismus zadávání veřejné zakázky a kontroly hospodárnosti a plnění takto vymezených a uložených funkcí.
U nás to proběhlo obráceně. Televize i rozhlas už tu holt byly, a od té doby probíhá, či spíš neprobíhá tichá debata, co by tyto instituce měly vlastně ještě dělat a jak plnění svěřených úkolů od nich vymáhat a kontrolovat. Možná by mě zde některý pamětník mohl chytit za slovo v tom, že jsem spolu s tehdejším kolegou Michalem Sedláčkem sám v létě roku 1991 zákon zřizující Českou televizi napsal.
Ale to bylo v době, kdy bylo nutno najít v tenkrát existující mediální krajině nějaké institucionální schéma, které by následně umožnilo vznik a rozvoj privátního sektoru v oboru rádií a televizí. Panovala naděje, že k redefinici poslání ČT a ČRo pak dojde ihned poté, co se soukromý nezávislý trh elektronických médií rozvine do té míry, kdy bude zjevné, co v tomto oboru už nemusí zajišťovat veřejný moc prostřednictvím speciální instituce, financované povinnými poplatky, protože to nabídnou ostatní subjekty na trhu. Jenže ta naděje byla planá.
Podobná se objevila v roce 2005, kdy vznikl kanál ČT24. Vůbec mi teď nejde o to, abych se přidal ke kritikům obsahu tohoto programu. I když nemine snad ani minuty, aby se toto vysílání obešlo bez tendenční reinterpretace reality. Víc mi vadí věc jiná. Že vznik a existence tohoto kanálu vůbec nebyly využity k úvaze, co teď s kanály ostatními. Co na nich má být vysíláno a zda je vůbec státem zřízená instituce má dál držet a financovat z peněz poplatníků.
