Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Letní piva
Publikováno 26.06.2025 v kategorii: Pivo, Publikované články

Nejlepším  nápojem pro sychravý podzim je co? Správně. Pivo. A pro tuhou zimu? Pro změnu pivo. A co se hodí pít za svěžího jara? No přece pivo. Zato v horkém létě, tak to by chtělo pivo. Zdá se vám to jednotvárné? Ale tak to vůbec není. Je to nejméně čtyřtvárné. Ke každému ročnímu období se totiž hodí piva jiná.

Jistěže hodně pivovarů má své osvědčené trvalky, které jdou dobře na odbyt po celý rok. Ale pak existuje mnoho pivních titulů, jež patří k významným tradičním svátkům a na které se těšíváme jako malé děti. Kromě těchto „příležitostných piv“ ale v posledních patnácti letech vykrystalizovaly typické varianty pro různá roční období, tedy piva sezonní. Dá rozum, že v zimě nás více zahřeje nějaký plný bock, suchý stout, zaoblený porter nebo kořeněný silný ale (ejl). Ale protože zrovna vypuklo léto, sluší se pohovořit o specifiku piv letních. A v létě logicky platí, že obecně je dobré dávat si na silnější druhy trochu pozor. Takže letní piva obvykle mívají nižší voltáž. A u těch se na chvíli zastavme v obecnější souvislosti.

Práce mikropivovarů

Segment lehčích piv zažívá právě v posledních pěti letech explozi. Když pominu ojedinělé, skoro experimentální kousky, třeba jakým byl někdy před patnácti lety Matuškův krásný ejlík Sahara (asi sedmička nebo osmička), pak předskokanem dnešní ohromující módní vlny lehkých piv byla před několika lety se objevivší náhlá renesance výčepních piv, desítek i devítek, a to i v mikropivovarech, které přitom do té doby nic takového nedělaly.

Ono není divu, že se jim do stolních výčepních piv dlouho moc nechtělo. Při výrobě výčepního piva v malém objemu potřebujete skoro stejné množství energie, surovin i lidské práce jako u ležáku, přitom s cenou musíte jít o hodně níž, protože zákazník na to byl po léta zvyklý. Tak to aspoň platilo donedávna. Je zásluhou několika průkopnických pivovarů (Hendrych, Únětice a další), které tohle prokletí pomohly zlomit tím, že jejich desítkám prostě nešlo odolat, i kdyby stály stejně jako ležák.

Velké pivovary si své vlajkové lodě – prémiové ležáky – totiž obvykle velice hlídají a předkládají je jako vizitku své práce. Zato na výčepních pivech se často snaží náklady oholit tak brutálně, že jim vyleze tekutina na hranici pitelnosti. Soudí patrně, že u lidových vrstev, které si v sámoškách ony desítky kupují, jim to projde. A přesně tohle (s jistým omluvitelným zpožděním) pochopily některé elitní mikropivovary.

Prosadit se s ležákem, který umí kdekterý průmyslový pivovar na velmi dobré úrovni, je dost těžké. Ale zaujmout špičkovým výčepním pivem na trhu, který v tomto segmentu nabízí především přehršel podřadných tekutin, to už se poctivému sládkovi podařit musí, protože zde lze rozdílu v kvalitě dosáhnout tak markantního, že to pozná i každý laik. Mnozí sládkové dobře pochopili, že právě výčepní piva představují styl, se kterým se mohou blýsknout.

A zákazníci? Vlastně něco podobného proběhlo v USA o něco dříve. Honba za pivy IPA s co největší voltáží a co nejvyšší hořkostí nakonec pivní fandy začala unavovat, ti si už chtěli prostě ve velkém popít něco dobrého, třeba při mejdanu nebo grilovačce, ale ne se u toho umlátit silou senzorických dojmů. Na to pivovary reagovaly stylem session IPA, tedy lehčími a méně výraznými pivy v ostatních ohledech v zásadě shodnými se stylem IPA.

Celý text naleznete v měsíčníku TO číslo 6.
Webdesign: Kabris|NET