Brusel, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
KULTURNÍ POKROK: Já to jebu, já jsem z Chebu
Publikováno 19.09.2025 v kategorii: Publikované články, Zlehka

Každou návštěvu jsem vnímal jako svátek. Západočeské divadlo v Chebu bylo pro mne vždy osobní záležitostí. V letech 1974–1979 jsem po pět sezón nevynechal jedinou premiéru.

Později jsem se dověděl, že to byla zdejší zlatá éra, spojená se špičkovým režisérem Janem Grossmanem, já jsem si tehdy prostě myslel, že takhle má správně divadlo vypadat normálně. Netušil jsem, jak bylo tehdy to chebské výjimečné, o sáhy před ostatními divadly, a jak se na jeho představení běžně jezdilo z Prahy.

S chebským divadlem mám spojené i listopadové dny roku 1989. Poté, co jsem se 17. 11. účastnil památné pražské demonstrace, jsem prožil snad nejhektičtější dny života, ale už o týden později, v pátek 24. listopadu, kdy jsem se zúčastnil v Obecním domě další z mnoha „revolučních“ akcí, setkání umělců, kde se řešily už jen čistě profesní záležitosti a byly tam položeny základy pozdějšího Ochranného svazu autorského, jsem pochopil, že to hlavní se nyní odehrává už mimo metropoli.

Naložil jsem velikou tašku balíky letáků, pro jistotu je zaházel sklenicemi od okurek (protože mimo Prahu zdaleka nebylo dobojováno), a vyrazil vlakem do Chebu. Coby doupě převratového kvasu tam tehdy fungovalo Déčko – místní divadelní klub. Tam se už v pátek 24. v noci vše peklo. Druhý dne jsem vystoupil v hlavní budově divadla na veřejném setkání a v neděli už na velkém shromáždění na náměstí Krále Jiřího, organizovaném také lidmi z divadla. Divadlo bylo základnou pro veškeré dění v chebských polistopadových týdnech. Opět bylo o sáhy vepředu.

Uplynulo necelých 36 let, a chebské divadlo je už zase vepředu a před ostatními. Pokrokově zařadilo představení pro děti od pěti let „Mami, tati, co je sex?“ Tam se dětem, dosud bloudícím v temnotách, konečně otevřely oči při procházce vulvovou loukou a penisovým lesem. Pětiletá dítka konečně prozřela při didaktickém sdělení, že penis je stejně citlivý jako anál, mohla si zavýskat při pištění loutek, jak tenhle penis stojí a tamten nestojí, že někdo má jen jedno varle a někdo dvě. Vše názorné, doslovné, návodné a dosud skryté odhalující.

V každé době představovat pokrok a být vepředu před ostatními holt vyžaduje něco jiného. V chebském divadle dneška to znamená, že si rodiče ze svých daní zaplatí to, že jim někdo przní jejich děti. A příslušníci naší generace jistě lkají, o co vše jsme byli v dětství připraveni. Jak jsme bez toho mohli žít a dospívat? Jak se mí spolužáci vůbec mohli později vdávat a ženit a mít děti? Bez takové zásadní pomoci?

Můžeme se jen ptát, v čem bude chebské divadlo vepředu v příštích desetiletích. Pokrok přece něco obnáší, a co bylo vepředu včera, zítra už stačit nebude. Ale nemám strach. Nápadití umělci jistě zase něco vymyslí.

 

psáno pro IVK

Zdroj: 
Webdesign: Kabris|NET