Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Rozhovor se studentem pro potřeby diplomové práce
Publikováno 17.02.2012 v kategorii: Rozhovory

Název diplomové práce: Demokracie v ČR po dvaceti letech

  1. Je Česká republika, podle vašeho názoru, zemí s plně rozvinutou demokracií nebo je demokracie v ČR ještě nedokonalá, co jí případně chybí, co byste navrhnul pro její posílení?

(jak jsme na tom např. ve srovnání s našimi nejbližšími sousedy:

a) postkomunistickými zeměmi –  Slovensko, Polsko, Maďarsko,…

b) zeměmi s delší demokratickou tradicí – Německo, Rakousko,…)

L. J.: Česká republika je státem s přiměřeně rozvinutou demokracií. Slovo demokracie nelze zaměňovat se slovy, jako je štěstí, dobro, svoboda, prosperita, pořádek, blahobyt, bezpečí, spokojenost, důvěra. Znamená pouze způsob uplatňování moci. Obrat „plně rozvinutá demokracie“ tak může znamenat jen to, zda jsou v jisté zemi fungující demokratické instituce. Velmi demokratickou zemí je například Irán, určitě více než Saúdská Arábie, která je naším spojencem. Ale v Íránu si lidé svobodně volí fundamentalistický islám. Ve srovnání s bývalými socialistickými zeměmi máme ústavní mechanismy možná o něco funkčnější, ale ne ve všech ohledech. A rozhodně nemáme důvod k nějakému komplexu vůči zemím, kde je delší demokratická tradice. Ten rozdíl je dávno smazán a případné rozdíly jdou na úkor zcela jiných věcí než nějakého dědictví. Osobně si myslím že v mnohém náš politický systém funguje lépe než ve Vámi zmíněném Německu a Rakousku, kde fakticky neexistuje žádná opozice a o moc se již 70 let duopolně dělí dvě strany, jejich program a politika se téměř shodují.

  1. Jak podle Vás v ČR fungují tři pilíře demokracie (a svobodná média, mnohými označovaná za čtvrtý pilíř)?

L. J.: Především považuji za zcela chybnou a možná i nebezpečnou myšlenku považovat média za součást demokracie či dokonce za jeden z jejích pilířů. Média jsou jedním z druhů podnikání. Tam, kde slouží svým čtenářům, protože z nich žijí (především bulvár), bývají korektnější, tam, kde mají jiné příjmy od silných majitelů, sponzorů a skrytých inzerentů, vždy nápadně či nenápadně slouží zájmovým skupinám, protože čtenář je zas tak moc nezajímá. Na větším trhu, než je náš, se tyto vlivy zpravidla vzájemně doplňují a vyvažují, na našem malém trhu bezpečně vládne mediální mainstream.

a)      Moc zákonodárná (přijímání zákonů, kvalita x kvantita, vyvážení moci mezi Sněmovnou, Senátem, vládou, prezidentem, akceschopnost, došlo k posílení demokracie?)

L. J.: Náš právní řád je zaplevelen ohromnou nadprodukcí norem. Ty vnikají na základě představy, že dobro vzniká tím, že se napíše do zákona. Uměl bych si představit, kdyby filtrační schopnost Senátu a prezidenta republiky byla v tomto smyslu trochu posílena, ale velmi opatrně. Obecně se u nás projevuje všude ve světě popsaný mechanismus: moc soudní má nutkání vykrádat kompetence moci zákonodárné, moc zákonodárná vykrádá kompetence moci výkonné a moc výkonná má tendenci (ta se u nás projevuje nejméně) vykrádat kompetence moci soudní. V tom by jisté vyvážení bylo ku prospěchu věci.

b)      Moc výkonná (střídání vlád pravice, levice, obě slibují před volbami, obě pak většinu slibovaného nedodrží (např. opoziční smlouva), čím vlády přispěly k prohloubení demokracie?, velké korupční aféry – v podstatě se nikdy nic nevyšetřilo, obrovský státní dluh – reformy?)

L. J.: Opoziční smlouvu navzdory jejímu hysterickému démonizování nepovažuji za žádné nedodržení slibu. Byla to forma existence menšinové vlády volebního vítěze, což je běžné v mnoha zemích. Politické strany u nás fungují lépe než ve většině evropských zemích a platilo to hodně dlouho. V posledních volbách ale došlo k jistému zakolísání a návratu zpět, když do poměrně přehledného a vykrystalizovaného spektra vkročily dvě nové, zcela nečitelné strany. Uplácení u nás není ani větší, ani menší než v kterékoli demokracii světa. Jen se stalo módním tématem, kterým se političtí konkurenti bijí navzájem po hlavě. Dluh je u nás menší než ve většině demokratických zemích, ale nemusel být žádný, kdyby v letech ekonomického růstu v letech 2000 – 2008 vlády dluh splácely a ne ještě zvětšovaly. Jenže pro takové splácení volič nemá pochopení, pro dělání dluhů ano. Tak mu jdou vlády na ruku.

c)      Moc soudní (výkonnost x průtahy, právní stát nebo justiční mafie?, korupce v justici, nedůvěra lidí v nižší soudy, stabilně vysoká důvěra pouze u Ústavního soudu – proč?, institut ombudsmana – osvědčil se?)

L. J.: Institut ombudsmana je zbytečný. Justice je nejslabším článkem našeho mocenského systému. Důvodem je její přílišná nezávislost na veřejné kontrole. Důsledkem pak jsou procesy táhnoucí se deset či patnáct let.

d)      Masová média (opravdu plní zejména veřejnoprávní média roli hlídacího psa demokracie, nejsou spíš přátelským voříškem?, hrozí nám berlusconizace?, vzniká stát ve státě?, mediokracie)

L. J.: Média nemají co plnit roli hlídacího psa. Mají poctivě informovat a přispívat k veřejné diskusi. Místo toho často slouží jedněm silám k očerňování konkurentů. Tzv. veřejnoprávní média dávno neměla existovat. Veřejnoprávní noviny také nemáme. Vlastník alespoň trochu práci novinářů hlídá, u státních médií, kterým se eufemisticky říká veřejnoprávní, je strašně snadné pro spřátelené zájmové skupiny dělat svou politiku za peníze všech. Tyhle hlídací psy nikdo nehlídá.

  1. Je podle Vás dobře nastaven systém soutěžení politických stran?

(politické strany a jejich představitelé se za dvacet let v očích většiny veřejnosti znevěrohodnili, poslední příklad: vláda, která se při svém vzniku označila za „vládu protikorupční“, je nucena řešit případy korupce a vydírání ve vlastních řadách, ministři odklánějí podivně nabyté miliony, hazarduje se s důvěrou voličů, lidé neví (nemají) koho volit, nové strany – jepičí život, problém financování politických stran)

L. J.: Větu, že stany se znevěrohodnily, považuji za frázi. Strany jsou přesně takové, jaké si je vytvořil volič. Skandálů není více než v jiných zemích či  v době první republiky. Daleko větším problémem je příklon stran k bezbarvému pragmatismu bez idejí.

  1. Dokázali jsme se po dvaceti letech vyrovnat s komunistickou minulostí? A naučili se podle Vašeho názoru lidé v ČR po dvaceti letech plně využívat demokratické instituce?

L. J.: Nikdy jsem nepochopil obrat „vyrovnání se s komunistickou minulostí“. Co to znamená? Může to znamenat snad jen jistou sebereflexi nás všech. Tu nemůže nikdo zařídit ani nařídit. Myslím, že toto vyrovnání u nás probíhá a proběhlo tak, jak umíme. Určitě lépe, než v Rakousku, které se se svou nacistickou minulostí nikdy vyrovnávat ani nezačalo. Vsugerovalo světu, že bylo obětí a ne nadšenou součástí nacistické říše svého krajana Hitlera. A co se lidi naučili? Ti se učí rychle. Každý člověk umí sledovat své zájmy a využít podmínky, které existují. Lidé nepotřebují „výuku k demokracii“, potřebují svobodu.

  1. Filozofický spor o pojetí demokracie mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem formoval dvacet let českou politickou scénu. Jakým způsobem, podle Vašeho názoru, tento spor ovlivnil vývoj demokracie v ČR?

L. J.: Nevím, jestli ovlivnil vývoj demokracie. Asi ovlivnil volební systém, asi ovlivnil pád vlády v roce 97, asi se promítl do opakovaných pokusů obcházet politický systém silami, které by podle demokratických pravidel neměly šanci. Ale daleko více tento spor ovlivnil veřejnou společenskou debatu. A určitě ještě dlouho ovlivňovat bude.
Webdesign: Kabris|NET