V pražské Lucerně jsem byl 23. února 1991 svědkem zásadní historické události. V zájmu klidného rozchodu byl majetek i další aktiva rozděleny v poměru jedna ku jedné mezi nově vznikající dva samostatné politické proudy.
Nebylo to úplně spravedlivé, protože parlamentní volby v příštím roce ukázaly, že podpora veřejnosti je mezi tyto proudy rozdělena v poměru asi jedena ku šesti. Někdy je ale třeba velkorysosti, aby bylo možné pokročit dál.
Vznik Občanského fóra
Ale vraťme se o patnáct měsíců zpět. Podotýkám, že mi nejde mi o historickou rekonstrukci, spíše o lovení vzpomínek na osobní prožitky oněch přelomových časů ze svého úhlu pohledu. Nebyl jsem přímým účastníkem, spíše pozorovatelem, ale pozorovatelem občas docela zblízka.
V neděli 19. listopadu 1989 jsme se bouřili v pražských ulicích a někteří z nás byli účastníky trochu konspiračního setkání nezávislých novinářů na Karlově náměstí v paláci Charitas, které mimochodem moderoval jeden zapálený aktivista jménem Petr Hájek. (Na základě této iniciativy o tři týdny později na Výstavišti vznikl Syndikát novinářů.) Ve stejný listopadový moment o pár ulic dál, na Jungmannově náměstí v divadle Laterna Magika, probíhalo setkání ještě podstatně důležitější. Setkání připravených a pozvaných.
Není nutno si dělat iluze, že v době, kdy se komunistické režimy kolem kácely jako kuželky, byly všechny občanské a lidové procesy zcela autenticky spontánní a že nebyly různými vnitřními i vnější silami iniciovány a usměrňovány. Na druhou stranu nic tak velkého prostě nejde inženýrsky realizovat a veřejnost se dala do pohybu vlastní neřiditelnou dynamikou. A přesně v ten nejdůležitější moment se zjevili lidé, kteří měli probuzeným společenským procesům dát směr a řád. Vydali zásadní prohlášení a nazvali se Občanským fórem.
Václav Havel, Václav Klaus a svobodné volby
Hlavními postavami byli Václav Havel, Jiří Dienstbier, Petr Kučera, Jan Urban, Petr Pithart, ale také třeba Saša Vondra a Václav Klaus. Lidové vzepětí dostalo své tváře, mluvčí, představitele a zformulované požadavky vůči tehdejší komunistické moci. Pod tlakem ulice moc přistoupila na jednání a posléze i na harmonogram pokojného předání moci. O týden později federální parlament odhlasoval zrušení ústavního zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany, o dva týdny později vznikla první vláda se zastoupením osob nominovaných Občanským fórem. O tři týdny později už povedenější vláda bez většinové převahy komunistů s premiérem Marianem Čalfou a ministrem financí Klausem.
Vzápětí podal demisi prezident republiky Gustáv Husák, aby pak těsně před silvestrem federální komunistický parlament jednomyslně zvolil prezidentem Havla. Následovaly tzv. kooptace, při kterých část poslanců federálního a republikových parlamentů odstoupila a na jejich místa byli dosazeni nominanti Občanského fóra. Načež byly na červen roku 1990 vyhlášeny první svobodné volby od roku 1946.
Během dalších měsíců se pekly zásadní věci v sídle Koordinačního centra OF na Špalíčku na Můstku. Tam také zasedala Kulturní komise KC OF, kde jsem na základě roztomilých debat s představiteli umělecké fronty došel k závěru, že tihle vítají pád komunismu hlavně kvůli představě, že teď budou o tocích peněz poplatníků namísto bolševických kádrů rozhodovat oni.
Tyto aktivity se pak přesunuly do dalšího sídla KC OF ve Sněmovní ulici naproti tehdejší České národní radě. Zvláště některé rozlícené umělkyně mi tam chtěly přinejmenším vyškrábat oči. Některé sněmy OF probíhaly v Obecním domě a byla to zpravidla pestrá směsice někdejších disidentů, regionálních šíbrů a naivních aktivistů. Meritorní politika se pomalu přesouvala tam, kam patří, do ústavních orgánů.
Strany jsou pro straníky OF pro všechny
Politická polemika se ale rodila zvolna. Občanské fórum podle svého hesla bylo pro prý všechny, zatímco strany pro straníky. Transformační směr měl v zásadě zelenou, ale spíše z uleknutí osmašedesátníků a zastydlých levičáků než z přesvědčení. Ti se ale postupně probírali. A tak se zrcadlově pomalu formovala i budoucí pravice. Například prostřednictvím Meziparlamentního klubu demokratické pravice, jehož vznik iniciovali především lidé kolem Občanské demokratické aliance.
V průběhu tohoto rýhování zárodečné buňky politického spektra bylo najednou stále jasnější, jak po červnových svobodných volbách drželi téměř všechny funkce ve Federálním shromáždění a České národní radě jasní levičáci, budoucí členové sociální demokracie a Občanského hnutí, přestože většina poslanců se cítila spíš coby pravičáci.
Tuto zjevnou podreprezentovanost jsem se s kolegy pokoušel narovnat pokusem o převolení vedení České národní rady, což ale zpočátku nevyšlo. Jenže pak udělalo toto vedení osudovou chybu a nehorázně si rozdělilo odměny. To byla záminka k dalšímu pokusu o převolení, tentokrát úspěšnému. Do viditelných parlamentních pozic se tak tehdy vlastně poprvé dostali i lidé, které jsme později znali jako představitele pravice. Nutno dodat, že vedení ČNR mělo podle tehdejší ústavy pravomoci kolektivní hlavy státu včetně práva jmenovat republikového premiéra a ministry.
Předsedou OF v roce 1990 se stal Václav Klaus
Zásadní zlom přišel na celostátním sněmu Občanského fóra na konci podzimu 1990 v Hostivaři. Radikální delegáti z regionů tam přehlasovali pražské intelektuály a rozhodli o přeměně OF na subjekt blížící se politické straně. Prvním předsedou OF se tam stal Václav Klaus, který jasně porazil kandidáta levice Martina Palouše. Dobře si pamatuji, jak tam tomu lidé kolem Pitharta a Dienstbiera nemohli uvěřit.
Jenže po pár dnech se vzchopili a odmítli výsledky sněmu přijmout. To raději ať se prý Občanské fórum rozdělí. Začala vyjednávání zástupců obou táborů v Lánech a výsledkem byla ona dohoda o rozdělení všeho fifty-fifty, kterou potvrdil zmíněný mimořádný sněm v Lucerně. Jedním z výsledků tohoto sněmu bylo také svolání ustavujícího kongresu nové politické strany do Olomouce. A tam byla na bázi té protransformační a protisocialistické části OF ustavena Občanská demokratické strana, zatímco levice si založila Občanské hnutí.
Dnešní ODS připomíná Občanské hnutí
O rok později příběh skončil druhými svobodnými volbami. K šoku všech sociálních inženýrů jejich kůň Občanské hnutí nepřelezl pětiprocentní práh pro vstup do parlamentu, zatímco ODS jasně vyhrála a sestavila svou první koaliční vládu. S odstupem uplynulých pětatřiceti let by se chtělo dodat ještě jeden epilog: Občanské fórum skončilo tím, že ODS se rozešla s představami lidí z Občanského hnutí.
A po pětadvaceti či třiceti letech se s nimi zase sešla. Dnešní ODS je politicky tak trochu Občanské Fórum roku 1990, nebo ještě spíše Občanským hnutím z roku 1991. Možná ještě okořeněná Unií svobody z roku 1998.
