Zdroj: archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Splývají nám slova „demokracie“ a „svoboda“? Chyba!
Publikováno 06.03.2026 v kategorii: Publikované články

Za svobodu a demokracii! Je to takové rčení, že už o něm nikdo nepřemýšlí. Jen ho všichni pateticky opakují. A co takhle boj za svobodu proti demokracii? Nebo za demokracii proti svobodě? Tahle hesla už explicitně neslýcháme, ba dokonce nám znějí divně až bizarně. Přesto oba tyto boje probíhají už mnohá desetiletí v praxi, jen o nich takto nikdo nemluví.

Svoboda a demokracie nejsou synonyma. V jistém úhlu pohledu jsou to dokonce protiklady. Ale to bychom museli od začátku. Definováním pojmů. Začneme se svobodou.

Blaho

Co je nejvyšší hodnotou pro člověka? Zjednodušíme si to tím, že té nejvyšší hodnotě budeme říkat BLAHO. Není třeba se nějak extra pokoušet rozebírat, co ono blaho obnáší. Zde postačí, víme-li, že tím slovem myslíme cíl všeho individuálního člověčího snažení. Každý člověk je jiný. Dokonce každý člověk je jinak jiný, ale k tomu se ještě vrátíme. A protože je každý člověk jiný, blaho každému působí něco jiného, jsou tedy různá blaha. A k různým blahům vedou různé cesty. A k tomu, abychom mohli každý jít svou odlišnou cestou za svým specifickým blahem (aniž by nám v tom někdo bránil, aniž by vůči nám použil násilí jako první), potřebujeme svobodu. Svoboda je tedy dispozice jít svou cestou za svým blahem.

Nyní k tomu, že každý člověk je jinak jiný. Když si znázorníme překryv blah různých lidí graficky, vyjde nám hrb podobný Gaussově křivce. Na ose x jsou seřazena postupně různá blaha, na ose y počet lidí, kteří se s oním blahem ztotožňují. Uprostřed na vrcholu onoho hrbu bude lidí nejvíce. Průměr. Vrchol křivky vyznačuje to, že blaha velké části populace se navzájem podobají stejně tak, jak se mnozí lidé podobají i sami sobě navzájem. Jak se lidé vzdalují od průměru, ubývá jich, křivka klesá, po obou stranách vrcholu je strmé úbočí. Hodně excentrických lidí je minimum, proto se úpatí plazí už skoro po rovině. Platí zde proto jedno zásadní pravidlo: potřeba svobody není u všech lidí stejná. Pro lidi na úpatí křivky je svoboda tím nejdůležitějším. Pro lidi, jejichž blaho má vysoký průnik s blahy jiných lidí, je snesitelnější a často i pohodlnější a efektivnější jít část cesty společně s ostatními. Podřídit se. Ba dokonce se to může měnit podle životní situace.

Skupina vězňů, která si kope štolu z kobky za hranice věznice, má cíl pro všechny společný: dostat se ven. Pro ně není v tu chvíli tak důležitá svoboda ohledně tisíce malých každodenních potřeb, raději ji obětují ve prospěch společné efektivní práce na budování štoly.

Kolektivní rozhodování

To je sice příklad dost křiklavý, ale i z běžného života najdeme hodně lidí a hodně situací, kdy sledujeme preferování koordinace, spolupráce a dokonce podřízenosti, pokud je tu shoda na společném cíli. Obětujeme svobodu jít svou vlastní cestou, protože to je v určitý moment výhodné do chvíle, než vyčerpáme tuto výhodu a jdeme si dál po svých. Pokud volíme svou vlastní cestu bez jakéhokoli omezení, řídíme se vlastním individuálním rozhodováním. Při sledování podobného cíle po podobné cestě jsme podřízeni rozhodování kolektivnímu.

Individuální a kolektivní rozhodování jsou tedy protiklady. Individuální rozhodování je svobodné, kolektivní rozhodování je vždy na úkor svobody, protože výsledek kolektivního rozhodování je závazný pro všechny členy „kolektivu“ (ať už je ten zrovna definován jakkoli) a je také vynutitelný. Ideální by bylo, kdyby v daném kolektivu (ať už vznikl jakkoli) existovalo právo veta, po kterém by o dané věci nebylo možné rozhodovat kolektivně. Nebo by každý člen takového kolektivu mohl prohlásit, že se mu výsledek rozhodnutí nelíbí a že pro něj není závazný.

My ale nežijeme v ideálním světě. Kolektivní rozhodování tak není nazýváno, protože to je rozhodnutí kolektivu, ale protože je pro kolektiv platné, závazné a vynutitelné násilím. Existuje mnoho variant kolektivního rozhodování. Od diktatury po demokracii. Všechny svobodu jednotlivce omezují. A nejméně ji omezuje demokracie ve všech svých nejrůznějších podobách. Tyto podoby se liší zejména šetřením zájmů bez speciálních pravidel přehlasovatelné menšiny. To jsou různá kvóra, blokační minima, v USA tzv. filibuster, či práva veta. Ale nakonec vždy přichází rozhodnutí závazné a násilím vynutitelné i na těch, kdo s ním nesouhlasí. Tento fakt bývá obhajován potřebou efektivity konání, vládnutí, fungování systému. Nakolik je to obhajoba daná povahou věci a nakolik vylhaná, to záleží na případu.

Hranice demokracie

Omluvám se teď za užití příkladu, který pronáším všude možně už desítky let, takže ho mnozí čtenáři ode mne slyšeli už opakovaně. Je to taková polopatická křiklavá demonstrace rozdílu mezi demokracií a svobodou. V nějakém sále se sejde společenství. Přijímají rozhodnutí hlasováním podle jednacího řádu, vždy korektně. Jenže o hlasování a o korektnost vždy primárně nejde, respektive hlasování a korektnost k šetření svobody nestačí. Důležitá je totiž nejen forma přijímání rozhodnutí, ale také materie, o níž se rozhoduje. Představte si, že ono společenství bude hlasovat o tom, kdo a v jakém pořadí smí jít čurat. Bude to demokratické? Jistě. Bude to zrůdné? Jistě. Bude to útok na sám základ svobody a intimity? Jistě. Někdo tu bojoval za demokracii proti svobodě.

Ne, svoboda a demokracie není totéž. Jsou to vlastně protiklady. Je určitě lépe, když se kolektivní rozhodnutí přijímají demokraticky, než pokud se přijímají diktátem. Je ale stejně důležité, o čem všem se smí rozhodovat kolektivně a o čem jedině individuálně. Potíž je v tom, že v běžné demokracii platí jedno strašlivé pravidlo. O tom, zda se o něčem bude rozhodovat kolektivně, či individuálně, se rozhoduje kolektivně. A tak se kolektivně (demokraticky) přijímají další a další rozhodnutí zasahující do individuálních svobod. Rozhodnutí vynutitelná násilím, jakkoli má ono násilí v různých systémech různou podobu.

Heslo o potřebě boje za svobodu proti demokracii tak není úplně nesmyslné, jak by se mohlo zdát dvě vteřiny před tím, než člověk začne o věci přemýšlet. Demokracii je nutno chránit (před horšími formami kolektivního násilí) a pečovat o ni. To víme. Ale je ji také nutno hlídat, aby nepožírala další a další území, kde chceme zachovat svobodu a individuální rozhodování.

článek vyšel v únorovém časopise TO
Webdesign: Kabris|NET