Za mne byl nejpohotovějším a také nejvtipnějším hostem bývalý politik a publicista Ladislav Jakl. V době, kdy se ve veřejném prostoru často více řeší správná terminologie než samotný obsah sdělení, dokázal jednou větou trefně vystihnout podstatu problému.

Když v debatě zaznělo slovo „narativ“, reagoval s odzbrojující lehkostí: „Já celý život říkám názory, a tady podruhé během chvilky slyším, že prý říkám narativy.“

Přiznám se, že jsem se zasmál. Ne proto, že bych snad odmítal moderní terminologii, ale protože se z veřejné debaty někdy vytrácí obyčejná čeština.

Dříve měl člověk názor. Dnes má narativ. A nemáme argumenty, nýbrž „komunikační strategii“.

Zajímavá byla i další výměna názorů. Redaktor Deníku N Filip Titlbach se snažil pana Jakla vtáhnout do diskuse o výrocích europoslance Filip Turek. Když se mu to příliš nedařilo, zazněla poznámka: „Musíte číst noviny, pane Jakle.“

Na první pohled běžná replika. Jenže odpověď přišla okamžitě a bez zvýšeného hlasu:

„Nemusím. Já noviny celý život psal, tak už je teď číst fakt nemusím.“

A bylo vymalováno.

Právě takové momenty bývají na televizních debatách nejzajímavější. Ne křik, ne moralizování, ne snaha protivníka převálcovat silou hlasu. Stačí jedna pohotová věta, která během několika sekund řekne více než pětiminutový monolog.

Celá epizoda mi připomněla starou novinářskou pravdu: zkušenost se nedá nahradit aktivismem, sebevědomí funkcí ani vtip připraveným scénářem. Někdo přijde do studia s hromadou pojmů převzatých z mediálních příruček a někdo jiný si vystačí s obyčejnou češtinou a špetkou nadhledu.

Závěrečný povzdech

A právě ten nadhled byl v nedělním vysílání možná nejvzácnějším zbožím.

Pokud totiž veřejná debata dospěje do stavu, kdy už nemáme názory, ale pouze „narativy“, pak se možná nevyplatí číst méně novin. Možná by stačilo méně módních slov a více zdravého selského rozumu. Ten totiž zatím žádný nový název nepotřebuje.

Zdroj: