Dámy a pánové, dobrý den.

Jsem rád, že jsme se zde sešli při tak významné příležitosti. Ano, právě dnes, po mnoha letech debat, diskusí i vyhrocených sporů nabyl účinnosti zákon, jímž se ruší Český rozhlas a Česká televize.

Ano, debaty to nebyly snadné, slyšeli jsme v nich mnoho demagogie a skrz hustou mlhu frází mnohdy nebylo snadné se orientovat. Ale nakonec rozum zvítězil a obě anachronické instituce přestávají existovat. Máme nyní téměř rok na debatu následující, tedy co učinit s dědictvím obou obrovských institucí. Dnešní seminář chápu jako jistý výkop k debatě, co nyní dál.

Nejdříve se ale přece jen ohlédněme zpět. Situaci, která tu kolem těchto dvou institucí panovala, si nikdo nevymyslel, nebyla výsledkem koncepčních úvah. Zdědili jsme ji. Kdybychom tu v roce 1990 měli mediální krajinu obydlenou soukromými nezávislými aktivitami, jako je to skoro ve všech oborech lidské činnosti, možná by nikoho nenapadlo nově zřídit zákonem dvě obří instituce, zákonem jim svěřit majetek, sady kmitočtů, trvalý zdroj veřejných financí, zkonstruovat mechanismus zadávání úkolů, kontroly jejich plnění a manažerského řízení. Nic takového v oblasti knih, časopisů, novin, filmu, hudebních vydavatelství nikoho nenapadlo. Proč? Musel by předložit důkazy, že tu něco strašně důležitého chybí. A to „něco“ že by měl zajistit stát a povinně financovat všichni poplatníci bez ohledu na to, zda by takové produkty konzumovali. A pokud by je snad někdo předložil, bylo by zřízení obřích institucí to poslední, co by koho napadlo. Spíše bychom začali od nuly. Nejdřív bychom museli definovat, co tedy v oblasti elektronických médií chybí, a to by si stát objednal jasně formulovanou veřejnou zakázkou.

Specifičnost šíření signálu

Tak to ale nebylo, a to nejen v postsocialistických zemích. Mluvíme-li o Evropě, pak počátky rozhlasového a později televizního vysílání měl v rukou stát. Z ekonomických i strategických důvodů měl stát v oblasti výroby, a především šíření pořadů naprostý monopol. Kmitočtové spektrum bylo považováno za strategickou hodnotu, kde bylo nutno udržovat naprostou kontrolu. Podobný model by u tištěných médií nikoho nenapadl, přitom tam také jde o výrobu a šíření obsahů a různých sdělení. Rozdíl byl vždy spatřován právě v technické specifičnosti šíření rozhlasového a televizního signálu, kde se mělo za to, že to je příliš citlivá a zranitelná dispozice.

V různých zemích postupně nacházeli různé modely správy subjektů provozujících vysílání. Politické reprezentace si v demokratických státech uvědomovaly, že na rozdíl od jiných veřejné statků zde nelze veškeré kompetence v úkolování, kontrole a řízení elektronických médií svěřit exekutivě. Aktuální vládě. Nebo dokonce jednomu ministerstvu. Vznikaly proto různé systémy, které měly rozprostřít vliv a odpovědnost za chod médií na celou politickou reprezentaci, tedy i na opozici. Někde šlo o systém kombinovaný, kdy ředitele daného média jmenoval premiér, jinde předseda parlamentu, jinde parlamentem volená rada. Někde se do systému dostaly i prvky čistokrevného korporativismu, vlastně na plná ústa fašismu (zde nikoli jako kýčovitá nadávka ale politologický termín), kdy rady neodvíjely svou legitimitu od demokratického politického reprezentativního procesu, ale od mandátu prostřednictvím stavovských organizací. Tím nejen vznikl status nerovného práva na podíl v rozhodování ve veřejných věcech (organizovaný bafuňář je víc než běžný občan a volič?), ale dotyčné organizace byly přece naopak právě těmi, které měly být od rozhodovacích procesů v médiích co nejdál, protože byly na provozu těchto médiích samy zainteresovány. Tedy klasický konflikt zájmů.

Ke všemu se zrodila jistá moderní mytologie, podle které média státem zřízená, státem vybavená majetkem a kmitočty, státem úkolovaná, státem financovaná, státem kontrovaná a řízená prostřednictvím nárazníkových rad, najednou jaksi nejsou státní, ale vznášejí se v nějakém institucionálním vzduchoprázdnu. Až na konci 80. let se opatrně začalo koketovat s možností uvolnit prostor i pro soukromé rozhlasové a televizní stanice. Takže původně státní monopol se jen pomalu a těžkopádně přizpůsoboval jak potřebě limitovat možnosti vládnoucí moci používat zákonem zřízené médium ke své propagandě či k obohacení spřízněné klientely, tak nově vznikající živoucí houštině nestátních soukromých provozovatelů.

Nastolení demokracie u nás se s touto dobou téměř krylo, a tak – poměrně překvapivě – jsme v procesu demonopolizace éteru byli v rámci Evropy velmi rychle spíše na špičce. Když jsem v roce 1993 byl v roli vedoucího úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání na partnerské návštěvě podobného orgánu v Mnichově, naivně jsem se ptal, proč vydali pro milionové město jen šest rádiových licencí. Koukli na mě jako na úplného zpozdilce a pravili, že kmitočtů je sice dost, ale víc rádií by mnichovský reklamní trh neuživil. Kdyby těch místních rádií bylo víc, zavládl by mezi nimi konkurenční boj, musely by šetřit, omezily by platy a kvalitu pořadů. Zeptal jsem se, jestli by kvalitu služeb zajistila i kvóta, kolik má být na každé ulici samoobsluh, trafik či květinářství. No, půlka z nich se zhrozila, půlka to vzala jako zajímavý námět, načež jsem se zhrozil já.

V tu dobu byly naším heslem demonopolizace, pluralita, svobodná soutěž. Státní média pro tu chvíli zůstala stranou pozornosti. Bylo jen nutno alespoň základně vymezit jejich právní postavení a pověření úkoly, aby zbytek prostorou mohl být dán k dispozici privátu. Příslušný zákon jsme psali s kolegou poslancem Sedláčkem v létě 1991. Následně jsme dali dohromady i zákon, jímž byla zřízena Rada pro vysílání, aby vůbec měl kdo vydávat licence. Ty dosavadní byly jen provizorní z rukou meziresortní komise u místopředsedy federální vlády Mikloška.

Privátní sektor se chytil tak rychle, až to bralo dech. Malinko tomu pomohla malá vánoční loupež z 20. prosince 1990, kdy na můj návrh Česká národní rada sebrala po padesáti milionech z rozpočtu Československé televize a Československého rozhlasu, a pak je speciální komise asi dva roky rozdělovala novým subjektům. Hodně nestandardní, ale skoro všechny kroky v tehdejším přerodu systému byly vlastně nestandardní.

Boj ČT a ČRo s konkurencí

Český rozhlas a Česká televize nás v dalších letech zajímala jen potud, pokud se obě instituce snažily různými schválnostmi blokovat rozvoj nestátního, nezávislého privátního vysílání. Jejich šéfové si mysleli, že privátní sektor bude jen takovým ornamentem, ale on je začal zásadně válcovat. Tehdy naše státní média propásla nejlepší příležitost přeformátovat strukturu svých programů a pořadů a koncentrovat se na oblasti, které soukromá rádia a televize zprvu neobhospodařovaly, protože to nebylo dost lukrativní. Ale místo toho, aby ČRo a ČT přijaly novou roli v nové situaci a dělaly právě to, co soukromý sektor dělat nechtěl nebo nemohl, začaly se se soukromým sektorem prát o sledovanost. A stejnými metodami jako on. Stejně lacinými, stejně plytkými, stejně populárními. Postupem let jsme se dostali do situace, kdy při listováním programy nepoznáte, zda se koukáte na privátní, nebo na státem zřízenou televizi, Stejná komerce, zábava, detektivky, estrády, velké sporty, kasovní trháky. U Českého rozhlasu se to týká hlavně muziky. Stejné tuctové povrchní šlágry jako na každém jiném kmitočtu.

A namísto toho, aby právě tohle začalo bít někoho do očí a do uší, veřejnost a poté i politici se soustředili na jedinou věc: na nekvalitní a tendenční zpravodajství a publicistiku. Což ta část politického spektra, kterým dlouhodobě jdou tato média na ruku, okamžitě označila za útok na jakousi nezávislost. Takže místo toho, abychom si uvědomovali, k čemu potřebujeme jiná než soukromá média, začali jsme se přít, který moderátor se choval nekorektně a kterého papaláše nepozvali do studia. Miliardy vyhozené na pořady, ke kterým přece žádná média zřízená zákonem nepotřebujeme, jako by nikoho nezajímaly. A nekalá konkurence privátnímu sektoru také.

Situaci jsme zdědili, nebyla výsledkem nějaké sofistikované koncepce ale pouze nedůsledných a opožděných reakcí na zásadně se měnící situaci. Původně monopolní média vyráběla a vysílala všechno, protože tu nikdo jiný nebyl. A když tu vznikla přirozená konkurence, nikdo se dostatečně nezamýšlel nad tím, k čemu že tato zbytková zděděná média vůbec máme a zda stojí za ty miliardy z kapes poplatníků. Prostě panoval zákon setrvačnosti doplňovaný malými korekcemi za pochodu. A když někdo nastolil otázku, zda by oblast elektronických médií nebylo dobré přizpůsobit době a zásadně ji koncepčně přeformátovat, byl zastrašován, okřikován, umlčován a přehlušován mohutným vzedmutím zájmových skupin, kterým dosavadní přežilý systém vyhovoval, protože z něj žili, nebo ho používali proti svým konkurentům v politické soutěži.

Zrušit zřízené

To se naštěstí změnilo až nyní, kdy jsme konečně přistoupili na to, že obě tyhle státem zřízené instituce státem zase zrušíme. Sláva. To to trvalo. Pozdě, ale přece. Zůstává tu však plný stůl následné agendy. A na tu přichází čas právě nyní.

1. Zůstávají v oblasti vysílání nějaké veřejné statky, které privátní sektor plnit nebude? Ustavíme při parlamentu odbornou komisi, a ta vypracuje výčet cílů, které v nově vzniklé situaci budou muset být dosahovány jinak. Až bude výčet hotov, vznikne na jeho základně veřejná zakázka (nebo více oddělených zakázek) na výrobu a odvysílání konkrétního počtu hodin jasně definovaných obsahů. Nejlepší nabídka vítězí.

2. Co s majetkem? Vydražit, prodat. Nejlépe po částech, pokud jsou funkčně oddělitelné.

3. Co s kmitočty? Vyhlásit na ně standardní licenční řízení.

4. Co s archivy? Sloučit s filmovým archivem nebo jinou institucí.

Je to hodně práce, co nás nyní čeká. Občas se v tomto smyslu užívá slovo „privatizace“, to ale není zcela přesné. Agendu privatizovat nelze, kmitočty podle stávajících pravidel také ne. A prodávat obě obří instituce vcelku také nejde. Sice pro vysílání potřebujete tak desetinu budov a vybavení, ale i ta desetina by někomu mohla zajistit dočasnou zásadní dominanci.

Zkrátka, jeden velký krok – zrušení ČT a ČRo – je za námi. Druhým krokem je – uklidit po nich. A to bude také fuška.

Děkuju za pozornost.

(Tento fiktivní futuristický projev jsem přednesl před 17 lety na mediální konferenci na brněnském výstavišti. Jedním z dalších účastníků panelu byl tehdy například pozdější prezident republiky Miloš Zeman https://www.idnes.cz/brno/zpravy/spek-toho-je-pro-novinare-skoda-rekl-v-diskusi-o-mediich-milos-zeman.A091112_153436_brno_aja)

Psáno pro časopis TO – 7/2026