Žižkov, 2018 – 2, archiv LJ

Na Slamníku, Praha 8.12.2026 Metro Music Bar, Brno 11.9.2026 The Stage Prague 9.6.2026

Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Výročí jako zbraň
Publikováno 04.11.2026 v kategorii: Publikované články

řipomínat si výročí, to je takový milý zvyk. Třeba výročí svatby. To je hezká příležitost si sednout, něco si nalít, zavzpomínat. Ovšem do momentu, kdy manžel na výročí jednou zapomene a někde se zapomene. To pak je výročí svatby už navždy zároveň výročím onoho zapomenutí se.  

Celospolečensky jsou ale výročí vnímána spíše jako zbraň. A někdy i těžkého kalibru. Zbraní ovšem může být ticho kolem výročí. Třeba na takové výročí 15. března 1939 si v médiích skoro nikdo ani nevzpomene už léta. Specificky je připomínáno výročí 17. listopadu, to si privatizovaly probruselské progresivistické aktivistické síly, zatímco pamětníci jsou od piety vyháněni.

Prezident republiky Petr Pavel trávil 17. listopad 1989 jen sto metrů od Národní třídy ve školicím středisku rozvědky československé armády. Určitě nám o svém tehdejším prožitku něco hezkého řekne. Třeba o tom, jak se tehdy o protikomunistických protestech v tehdejší televizi a rozhlase lhalo. No, to asi neřekne.

Pro připomenutí dění kolem elektronických médií si totiž už vybral jiné výročí. Jedenadvacátý srpen. Ten je v módě, protože je příležitostí připomenout surový vpád Rusáků. Korektní Pavel ale ví, že to byli Sověti všech národů SSSR, tak citlivě použil termínu „rusky hovořící“, který kupodivu neužívá v souvislosti s dnešními Ukrajinci. A tohle výročí ozbrojeného vpádu on naprosto nehorázně srovnal s dnešní krotkou debatou o financování ČRo a ČT.

Státem zřízená média podle něj prý dnes čelí tlaku, který je obdobou vojenské invaze z roku 1968. Jen je ten dnešní tlak ve srovnání s tehdejším „plíživější“. Během projevu před budovou rozhlasu v rámci piety k 58. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy doslova řekl: „Veřejnoprávní média dnes opět čelí tlaku na omezení jejich (gramaticky správně by bylo „své“, pozn. aut.) svobody a nezávislosti, byť plíživějšímu, než jak ji (správně asi mělo být „ho“, pozn. aut.) představovali rusky hovořící vojáci se samopaly.“

A zajímavé je právě to, že si jako paralelu k dnešnímu údajnému tlaku na rozhlas vybral zrovna tragické události z doby, kdy byl ještě bambíno. Ve vlastním životopise sice říká, jak mu tehdejší události později v mládí vysvětlili přátelé ze Sovětského svazu, ale mohl si přece vybrat událost, kterou si musí pamatovat daleko lépe.

Právě výročí 17. listopadu. V onom roce 1989 rozhlas také přece čelil tlaku. Během dnů, kdy Pavel coby rozvědčík vojsk Varšavské smlouvy také pevně stál na straně médií, připraven je bránit. Proti komu? Proti nám.

Dobře si pamatuji na podvečer 21. listopadu (to byl den, kdy byla demonstrace na Václavském náměstí poprvé ozvučena z balkonu budovy Melantrichu), jak se nás pár stovek z Václaváku (odkud naše chuligánské počínání hezky komentovala jedna dodnes aktivní hlasatelka České televize, kde dnes asi opět „čelí tlaku“) přesunulo kousek výš na Vinohradskou, a tam jsme do oken rozhlasu z protějšího chodníku řvali: „Mluvte pravdu, mluvte pravdu.“ Ano, i tehdy rozhlas čelil tlaku, našemu tlaku. Dokonce mu čelil za pomoci dvou tater s pískem zaparkovaných před vchodem. I tehdy stál Petr Pavel na té správné straně a jako příslušník ozbrojených sil čelil tlaku.

21. 11. 1989 se před budovou Československého rozhlasu na Vinohradech konala demonstrace. Zdroj: Archiv ČRo

V dalších listopadových a prosincových dnech roku 1989 čelil rozhlas tlaku dokonce i zevnitř. Vzniklo tam místní Občanské fórum, které vedli buřiči, například Karel Weinlich, Viktorín Šulc, Václav Musílek, Hynek Pekárek, Dana Czechová a Petr Marek. A ti tlačili na dosavadní struktury, aby se otevřely a přestaly vysílat jednostrannou propagandu. A struktury čelily.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 10/2026.
Webdesign: Kabris|NET