Byť domácí politiku nemusím, někteří lidé mi v ní od poloviny března chybí. Třeba dnes již bývalý šéf politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, dlouhovlasý třiapadesátiletý rocker Ladislav Jakl (53). Ne snad, že bych se bezmezně ztotožňoval s jeho názory, kromě toho mám Deep Purple raději, než Led Zeppelin. Každé mediální vystoupení Ladislava Jakla mě ale vždy pobavilo. A takřka pokaždé donutilo zamyslet se. A o tom by to asi mělo být.

Aktuálně se řeší další comeback vašich tolik oblíbených Led Zeppelin. Další jejich velký stoupenec Michal Pavlíček mi před lety prozradil, že když slyšel naživo trápícího se, Planta, trpěl?

Plant má potíže s hlasivkami už od konce 70. let. Dobře ho chápu, ve stejnou dobu jsem kvůli těžkému úrazu hlasivek shodil deset kilo a skoro úplně ztratil hlas. Od té doby musím pořád myslet na to, jak se z toho při produkci vylhat. Úplně v krku cítím, co zažívá. A mám pocit, že díku tomu více s hlasem pracuje. Neteče mu jako voda, pořád nad každým tónem musí přemýšlet, neustále ho musí on-line tvořit, než že zmáčkne knoflík a spustí osvědčenou rutinu. Ale hlavně, o to vůbec nejde. Pro mě jsou Led Zeppelin otvorem, kterým na náš svět přišla opravdová krása. Možná to sami nikdy nepochopili. Stačí je vidět třeba na předávání Kennedyho ceny a člověk by jim dal pusu. Prostě s nimi pokaždé přichází cosi mimořádného. Je to více než muzika, víc než hudebnické schopnosti. Sám nevím, jestli by byl jejich comeback hudebním přínosem. Já bych z něj ale zklamán nemohl nikdy být, protože nemám očekávání, že budou hrát jako dříve. Pokud vylezou spolu na pódium a zahrají, tak prostě budou, a to mi ke štěstí stačí. A když nevylezou, jsou tu s námi stejně pořád.

Vylháváte se a dumáte nad tím, jak co obejít pouze v případě vlastní hlasové indispozice, nebo této strategie využíváte i v jiných oblastech života?

To snad ani ne. Tam necítím takový evidentní hendikep. Já jsem byl v mládí na svůj hlas velmi pyšný. Když jsem o něj přišel, byla to pro mě hrozná ztráta. Po letech mi někdo přinesl starou nahrávku se zdravým hlasem a já se úplně zhrozil. Byl to nafoukaný manýrismus ve stylu, koukejte, co v tom krku mám. Ztráta hlasu mě naučila více přemýšlet o projevu a při tom kličkování mezi indispozicemi hledat jiné výrazové možnosti. A vlastně jsem tak nakonec víc získal, než ztratil. Možná i v životě to tak bývá, že nějaký limit člověka poučí, kde jsou zásadnější hodnoty. Ale na obcházení problémů jsem nikdy nebyl stavěný, jestli to bylo myšleno takto.

Jak vysvětlit termín kličkování mezi indispozicemi? Jak velké úsilí tento druh slalomu vyžaduje?

Termínem kličkování určitě nemyslím vyhýbání se problémům. Spíše se za ním skrývá hledání jiné cesty, když je přímá zazděná. Úsilí to pochopitelně vyžaduje. A schopnosti? Hlavně jednu: neztratit při kličkování původní směr.

V poslední době jsem nabyl dojmu, že zazděnou přímou cestu neobcházíte, ale místo do mříží tlučete hlavou o zeď. Jde o to, jestli ji rozbijete?

To mi dal do vínku básník Neruda, který svou nejslavnější báseň začíná mým jménem. Jakl vové bijem o mříže! Ale ne. Ten váš dojem nejspíše vychází z toho, že některé překážky jenom vypadají jako zeď. Ale praštíte do nich hlavou a on to byl papundekl.

Zjišťujete často s pomocí vlastních limitů, kde jsou zásadnější hodnoty?

No jejej! Každý den mi připomene nějaký můj limit. Dávno dobře vím, že život není oceán, ale rybník, jehož druhý břeh se blíží. A že některé věci už prostě nikdy nebudou, nikdy se nestanou. A že některé věci nikdy nestihnu nebo nedokážu. Pak člověk zjistí, že nejcennější je to, co má pořád na očích. To není z nouze ctnost, fakt ne.

V Radio Beat jste se nechal před pár lety slyšet v tom smyslu, že Jimmy Page je největší osobností rockové historie. Tušíte, na adresu kterého kytaristy velmistr Page řekl: „On je asi fakt nejlepší?“

Tuto jeho větu neznám, tak budu hádat. Techniku neobdivoval, nebyl do ní zažraný. Ale pokud měl pocit, že má sám technické limity, pak mohl například myslet Roberta Frippa. Ale pokud myslel někoho, kdo byl pro něj inspirací, mohl mít na mysli některého z černých klasiků chicagské školy. Ale když se ptáte, určitě  jde o někoho jiného.

Překvapuje vás, že měl na mysli Jeffa Becka?

No, to vlastně ani ne. Dobře se odedávna znají a ve Zvětšenině jsou dokonce spolu na pódiu s Yardbirds. Beck je génius kytary. Podle mě měl Page na mysli jeho originalitu. Jeff Beck udělal vždycky všechno jinak, než by člověk čekal. Page je určitě klasičtější, ale je to klasika vyzrálá a plná srdce, jestli si takovou sentimentalitu mohu dovolit.

Nabyl jste snad někdy dojmu, že nemáte právo na sentimentalitu?

No, často. Často jsem bral do ruky ohnivý meč a likvidoval vše přeslazené kolem sebe i uvnitř. Určitě jsem při tom posekal i něco pěkného. Snad jsem v tomhle udělal nějaký pokrok a za sentiment se už tak nestydím.

Není generace těch, kteří vyrostli na Led Zeppelin, zatracena. Před více, než čtyřiceti lety si dali skvělý předkrm, poté přišly přesolené polévky, špatně upečené maso, moučník nic moc…

Myslím, že lze vycházet z kořenů a přitom hrát originálně a současně. Nesrovnávejme pořád někoho s někým, prostě poslouchejme…

To o poslouchání myslíte obecně, nebo pouze v případě Led Zeppelin? Nabyl jsem dojmu, že pro mnoho našich spoluobčanů představuje poslech bolestivou proceduru?

Každý má svůj kód, něco jako mřížku. Nebo klíčovou dírku. A když je sdělení kódované jinak, máme tendenci ho odmítat, místo snahy ho pochopit. S tím se musí každý člověk potýkat denně. No, a někdo víc.

Dokážete flexibilně kódovat podle úrovně osoby, se kterou se snažíte vést diskusi?

No, snažím se. Jinak bych se nemohl cítit doma v tak odlišných prostředích. Ale hodně často se mi to nepovede. Často se mi zdá, že srozumitelněji už to říct nemůžu. To ale jen podléhám klamu, že ten druhý je naladěn na podobném kódu. Ale to právě vůbec nemusí být. A pak se rozčiluji, že mi nerozumí. Přitom to může být i moje vina.

Existují sdělení, s jejichž „rozkódováním“ máte velké problémy?

Ne, ne. To vůbec nesouvisí se sdělením, s obsahem. Kód závisí na vnímání, myšlení a komunikaci každého člověka. Často máme pocit, že naše vnímání, myšlení a komunikace jsou jaksi univerzální, všeobecně platná a pochopitelná. Každý člověk si ale nese své kódy a nenapadne ho, že jsou často nesdělitelné. A že pokud se lidi chtějí domluvit, musí je zahodit a zkusit větší míru obecnosti.

Na základě nadšené odpovědi na úvodní otázku jsem nabyl dojmu, že na rozdíl od klasika ruské literatury Gorkého nevděčíte za vše, co je ve vás dobrého, knize, ale Led Zeppelin?

Pro mne Led Zeppelin určují estetiků vnímání. Je to pro mě důležitější, než znalost jejich repertoáru nebo dokonce životopisů. Já tomu prostě věřím. Věřím, když Plant sám sebe přesvědčuje, že ho nebolí, co mu ta baba provedla. A přitom každý vidí, že to bolí strašně.

Myslíte si, že je ve vás hodně dobrého?

Myslím. Myslím, že jsem se naučil lidi nesoudit a brát je se vším všudy.

Po Led Zeppelin máte to dobré.  Kdo může za to špatné ve vás?

Mí rodiče. Zdědil jsem po nich příliš talentu a to mě v mládí vedlo k ohromné pohodlnosti a trestuhodné ležérnosti. Dodnes si vyčítám, že jsem se nikdy nenaučil soustavné pracovitosti.

Není mi dost dobře jasné, jak jste mohl při absenci soustavné pracovitosti vycházet více, než desetiletí s profesorem Klausem, který proslul svou systematičností a notorickou pracovitostí?

Tím chci říct, že nejsem tak pracovitý, jak bych si sám přál. Ne, že bych byl obecně líný. To bych fakt asi u Klause nepřežil. Takže neříkám, že nejsem vůbec schopen soustavně pracovat. Jen říkám, že tohle není zrovna vlastnost, ve které obstojím sám před sebou.

O bývalém prezidentovi hovoříte jako o Klausovi, o tom současném jako o Zemanovi. Máte problém s akademickými tituly, případně s oslovením pan?

Panování je taková berlička pro některé televizní moderátory, kteří jsou líní pamatovat si křestní jména. A tak jeden z nich panuje úplně každého, dokonce jsem od něj slyšel i výrazy „pan Hitler“ a „pan Stalin“. Tituly nepěstuji a panování také moc ne.

Máte další vlastnosti, díky kterým máte problém obstát sám před sebou?

Ale jistě, celý kopec. Jsem na sebe dost přísný, možná i zlý, v mnoha jednotlivostech. Co se týče obecnějších trvalejších věcí, které na sobě vidím kriticky, pak třeba to, jak jsem lajdácký na své zdraví.  Ale většinou si vyčítám právě nedostatečnou pracovitost. Měl jsem se toho naučit a odpracovat asi stokrát víc. A v dalších případech nejde zrovna o vlastnosti, ale spíše ty jednorázové případy, u kterých dobře vím, že jsem se měl zachovat lépe. Ale tak to má asi každý.

Hodláte tyto vlastnosti alespoň minimalizovat, nebo jste se smířil s jejich existencí?

Nikdy jsem se nesmířil. K tomu mi asi chybí věk a pokora.

Před časem jsem sledoval vaši debatu na ČT 24. Nabyl jsem dojmu, že i docela hezká moderátorka veřejně právní televize ve vás vidí zloducha a vy si to docela užíváte?

Ne, to jsem si neužíval. Poctivě jsem se jí snažil něco vysvětlit. Ale podle jejího výrazu měla asi jasno předem. A hezká není docela, ale docela dost.

V čem spočívá vaše motivace účastnit se „debat“, jejichž moderátor má předem jasno?

V naději, že jasno třeba nemají ti, co takovou debatu poslouchají.

Z toho mi vychází, že jste zastáncem rčení, podle kterého umírá naděje poslední?

Vždy mám pocit, že se člověk má snažit i ve zdánlivě marných situacích. Ale je zároveň třeba zbavit se pošetilosti v tom smyslu, že stihnout a dokázat se dá vše, stačí vyvinout patřičné úsilí. To už pak hraničí s pýchou nebo neschopností reálného úsudku. Život není oceán, ale rybník, a na druhý břeh je vidět, jak už jsem řekl.

Máte jasno v tom, co už nikdy nestihnete nebo to nedokážete?

Hm, jedna z těch věcí je natolik citlivá, že si ji asi raději nechám pro sebe.

A co byste chtěl ještě stihnout? Třeba vařit dobré pivo, k čemuž se po odchodu z hradních služeb chystáte?

No, to určitě. Tohoto cíle se rozhodně nezříkám a už jsem pro něj leccos udělal. Víte, mám jednoho dobrého kamaráda a ten razí heslo „ukázaná platí“. Lidi často zbytečně dávají nevynucené sliby, dokonce i sami sobě. Nebo žvaní o velkých plánech někde v hospodě. Ale máloco takto vyřčeného se dotáhne. Raději budu dotahovat, než směle papírově plánovat.

Při jedné televizní debatě se vašemu hradnímu kolegovi, vicekancléři Hájkovi možná podařilo vysvětlit paní moderátorce Jílkové a paní senátorce Gajdůškové, že pokud člověk není pravomocně odsouzen, je na něj potřeba pohlížet jako na nevinného. Můžete se pochlubit s podobným počinem?

Tohle je zrovna jedno z mých velkých témat. Nejen konkrétně u amnestie. Třeba i u výchovy dětí. Někoho nespravedlivě nařknout je strašná křivda. Vždycky raději věřím a nechám se zklamat, než nevěřím, abych se náhodou nezklamal.

Nemrzí vás jako spolutvůrce, že jste se na rozdíl od bývalého prezidenta Václava Klause nestal účastníkem gigantické pitomosti, jak pan ministr Kalousek pojmenoval úsilí 28 senátorů, kteří chtějí v souvislosti s amnestií zažalovat profesora Klause z velezrady?

S amnestií není povinné souhlasit. Někdo by ji nedal nikdy a nikomu, dalších sto lidí by se ji představovalo ve sto variantách. Někdo by kritizoval jeden aspekt, jiný zas něco jiného. Proto i tato konkrétní má své kritiky. Ale vytahovat kanón velezrady je pošetilé, pokrytecké, účelové a nesoudné. A také sebevražedné, protože to otravuje celé společenské klima a na to dojedou i žalobníčci.

Považujete názor ministra Kalouska ohledně gigantické pitomosti za přehnaně razantní?

Víte, každý má svůj slovník a argumenty, nikdy jsem neměl potřebu půjčovat si cizí. Já to řeknu jinak: demokracie je založena na tom, že lidi jsou voleni podle svých názorů a zásad. Nemůžeme jim pak vyčítat, když ve funkci dělají to, co odpovídá jejich pohledu a ne našemu. Stejnou materii lze v politice uchopit mnoha různými způsoby. A s nimi pak můžeme nesouhlasit, polemizovat s nimi a jakkoli je kritizovat. Demokracie ale končí tehdy, když někdo jiný názor nebo odlišný výkon funkce, který neodpovídá jeho představám, začne zakazovat, postihovat, vylučovat či prohlašovat za nepřípustný, nelegální, nepatřičný. A tak je tomu i u této žaloby. Zcela chápu, že v dotčených momentech by stěžovatelé rádi viděli jiný postup. Jenže oni dávají najevo, že jiný postup než svůj považují za zakázaný a hodný potrestání.

Lze na základě logiky odvodit, že pokud je někdo účastníkem gigantické pitomosti stává se gigantickým pitomcem?

Já nemám potřebu šermovat expresivy.

Na druhou stranu prezident Zeman vás na Hradě nechce, senátorům nestojíte ani za žalobu…

Víte, já Zemanovi nic nenabízel. Tak těžko může něco odmítat. A žaloba senátorů není žalobou ve trestněprávním smyslu, ale ústavním. Takže se může vztahovat jen na prezidenta. Pro mne jim ale jistě zůstane něco vřelých slov. Akorát že ne z očí do očí. Před časem jich několik odmítlo jít se mnou na toto téma debatovat do televize.

Myslíte si, že z vás jde strach? Pamatuji si na jedny otázky Václava Moravce, kdy jste s tehdejším ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem debatovali přes zeď, neboť jste nebyl vpuštěn do stejného studia.

Jó, to se musíte zeptat těch dotyčných. Asi se skleníkové květinky bojí přirozeného počasí.

Jak se těšíte na život rockera mimo Hrad? Najednou budete obyčejný Jakl…

Těším moc. A slibuji, že nikdy v životě nebudu „obyčejný Jakl“, nebyl jsem jim ani dříve.

Sejde se kdy silná hradní trojka Klaus, Hájek, Jakl na pivě?

No, to já ani nevím. Byl bych celkem pro, ale v této disciplíně by mi asi moc nestačili.