Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Rozpad rodiny a ekonomická efektivita
Publikováno 11.09.2013 v kategorii: Postřehy

V souvislosti se ztrátou tempa našeho ekonomického rozvoje se správně připomíná, že jeho kořeny vězí v obecnějších dysfunkcích celého společenského systému, včetně krize zásadní instituce naší civilizace, kterou je rodina. Může mít ale tato krize skutečně nějaké dopady na ekonomické zdraví společnosti? Může Možná více a bezprostředněji, než si často uvědomujeme.

Rodina, a to i ve svém širším smyslu jako komplex úzkých mezigeneračních vztahů, má totiž zdaleka ne v poslední řadě pro své členy význam i v ekonomickém významu. Je pro své členy výhodná. Zde po staletí fungovala skutečná mezigenerační i vztahová solidarita, která vůbec nemá jen altruistické motivy.

Dříve se lidé snažili, aby měli co nejvíce dětí a aby je co nejlépe vychovali, i proto, jelikož to pro ně byla nejlepší investice do vlastní budoucnosti: jejich děti se pak k stáří postarali o ně. Mimo jiné i z podobného důvodu se lidé starali o své rodiče: aby poskytli příklad a morální závazek svým dětem. Manžel se staral o svou manželku také proto, aby ona mu zase co nejlépe pečovala o domov. A manželka o manžela pečovala i proto, aby mu umožnila co nejlépe rodinu zabezpečit. Podobně po staletí fungovaly i další rodinné vazby.

Na erozi rodiny měla nejdříve vliv individualizace společnosti, rodina přestávala být společenskou jednotkou, tou začali být její samostatní členové. Daleko více devastující dopad na rodinu měla ale kolektivizace společnosti. A rozpad rodiny naopak na společnost a její prosperitu.

Dnes je možné s jistou nadsázkou mluvit o tom, že kdejaká manželka je svému manželovi nevěrná – se státem. Manžel přijde domu unaven a na výplatnici toho moc nepřinese. Zato stát jí zaplatí školu, školku, jesle, přídavky, mateřskou, porodné a jiné benefity. Pokud manželka svého manžela opustí, stát je k ní dokonce ještě štědřejší, vlastně ji k tomu svádí. Manželka si při tom všem nemusí uvědomovat, že její „milenec“ jí platí manželovými penězi, penězi, které mu vzal na daních.

Manžel zase necítí již tak naléhavou potřebu se o rodinu postarat: stará se přece stát (ale za jeho peníze, což však není vždy evidentní). Vzájemná manželská vazba se tím oslabuje, její viditelná výhodnost se ztrácí. Výsledkem je nižší motivace o tyto vazby pečovat. Pečovat především efektivním fungováním na trhu, pracovat.

Děti také vidí, že studia jim platí ten velký dobrý strýček stát a ne rodiče. Proto k nim ztrácejí autoritu a autoritou, od které nyní očekávají vše, se stává stát. Když rodiče zestárnou, nemají děti pocit, že to ony se MUSEJÍ o své rodiče postarat. Nemusejí, od toho je přece stát.

Demotivující dopad pečovatelského státu se neprojevuje jen v rodinných vazbách, ale právě v efektivitě společenského systému. Nač se ohánět, když staré rodiče zajistí stát. Proč se snažit, když o manželku se postará stát. Proč se chovat hospodárně, když děti vystudují za státní.

Na společný stůl, že kterého mohou všichni brát dle libosti, se nikomu nechce přidávat ze svého. Je snazší si také brát, jako to dělají ostatní. A to se projeví poklesem bohatství, které na onom společném stole leží.

L. J.
Webdesign: Kabris|NET