Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Korupce krvavýma očima nebo suše analyticky?
Publikováno 21.12.2013 v kategorii: Publikované články

Jestli existuje žebříček nejfrekventovanějších slov v češtině, zcela určitě v něm několik posledních let boduje na předních příčkách slovo korupce.  Od bulváru po tzv. seriózní tisk, od televizního zpravodajství a publicistiky až po mýdlová dramata ze současnosti, tam všude vrací ozvěna na každé slovo stejnou odpověď: korupce.

S jistou nadsázkou lze říci, že můžete přijít do kterékoli společnosti uprostřed řeči a slovem korupce nic nezkazíte, naopak zcela plynule navážete na dosavadní téma, aniž byste měli tušení, o čem byla řeč. A to nemluvím o politice, o politických debatách, parlamentních přestřelkách, dehonestačních kampaních či lákání voličů.

Co se to s námi stalo? To se opravdu najednou necháváme všichni podplácet? Nebo jsme všichni začali dávat kolem sebe úplatky? Dokonce nám pravidelně strkají pod nos různé průzkumy (za jejich překlad do češtiny a doplnění hezkými grafy vás klidně mohou i nominovat na ministra vnitra), podle kterých občané považují korupci za hlavní problém doby.

Ty průzkumy jsou vůbec zajímavé. Měří (snad) sice pouze to, jak veřejnosti korupce vadí, jsou však vykládány jako zpráva o míře korupce samotné. A tak jsme si mohli v médiích přečíst, jak jsme na tom ve vnímání korupce špatně, jak jsme „klesli“ až někam k Burundi a Svazijsku. Až se člověk chce zeptat, jestli bychom na tom byli lépe, kdyby korupce lidem vadila méně.

Korupce je slovo nabité emocemi. Je nabité spravedlivým rozhořčením, jehož nositel ve svých očích vypadá poctivěji a zásadověji než ta všudypřítomná zkorumpovaná džungle kolem. A čím více emocí, tím méně vlastního obsahu. Možná by byl zajímavý průzkum, který by zjistil, co si lidé vlastně pod tím slovem korupce většinově představují. Patrně by vyšlo, že to je souhrnné označení pro „ty lumpárny těch lidí nahoře.“

Za této atmosféry není zrovna jednoduché podívat se na fenomén korupce střízlivě, analyticky, chladně logicky. Přesto se o to dvojice mladých autorů – ekonomové Pavel Ryska a Jan Průša – pokusila. Jejich dílo „Korupce: Ekonomie versus mýty“, kterou vydává Institut Václava Klause, je zásadně přínosné už tím, že autoři na fenomén korupce použili deskriptivní ekonomické instrumentárium, zbavené hysterického emočního a moralistního balastu.

Velmi by se ale mýlil ten, kdo by si myslel, že užití tohoto instrumentária vede k relativizaci korupce, k její nějaké legitimizaci, zlehčování či ignoraci. Je tomu přesně naopak. Průša s Ryskou právě díky zvolenému přístupu nacházejí nejen vlastní podstatu fenoménu korupce, ale i jedinou účinnou metodu její eliminace. A tou metodou nemůže být nic jiného, než zásadní omezení moci institucí, zásadní omezení přerozdělování i distribuce nejrůznějších privilegií. Veřejná moc, disponující širokými pravomocemi, je lákavým soustem pro nejrůznější zájmové skupiny, které se nakonec ke svému cíli dostanou bez ohledu na jakákoli kontrolní opatření.

K podobnému závěru došel i kolektiv autorů Institutu Václava Klause v letošní knize Česká republika na rozcestí, Čas rozhodnutí: „Korupce je trvale přítomným a v každém případě negativním jevem v každé společnosti, tedy i u nás. A není možné se s ní smiřovat. Jako společenský problém však není primárně problémem morálním, ale systémovým. Jako obecný fenomén není odstranitelná metodami represe a nalezením nějakých lepších lidí na odpovědné pozice ve státní administrativě, ale minimalizací rozsahu role státu v ekonomice a odstraňováním příležitostí, které možnost a eventuálně i potřebu korupčního jednání vyvolávají.“ (str. 103)

Autoři Ryska a Průša důsledně oddělují projevy korupce v soukromém a veřejném sektoru a správně vyvozují, že v soukromém sektoru je jediným nástrojem k eliminaci korupce důsledný výkon vlastnických práv. Tím v zásadě mohou s celou tématikou korupce v reálné ekonomice skončit a soustředit se na „černý trh s razítky“, tedy na obchodování se specifickým zbožím, kterým je rozhodnutí úředníka nebo politika.

Média nás učí, že podstatou korupce je úplatek. A do značné míry tuto interpretaci přejímá i naše trestní právo. Jde tedy o oblast, ve které se právo zřetelně a stále více rozchází se zdravým rozumem. Průša s Ryskou se na této křižovatce neztratili a sledují cestu zdravého rozumu.

Ten jim říká, že úplatek je jen doprovodným znakem zločinu. A tím zločinem je nutně vědomé suboptimální rozhodnutí veřejné autority. Tedy vědomé, zištně motivované rozhodnutí poškozující nás všechny coby “podílníky” na státu. A právě tato újma je skutečným problémem, skutečným zdrojem společenské nebezpečnosti.

S jistou nadsázkou se můžeme ptát, kde je „mrtvola“ po „vraždě“ spáchané uplaceným fotbalovým rozhodčím. Tou je porušení pravidel fotbalu, pravidel, která si stanovili lidé, kteří chtějí hrát fotbal. Trest tedy logicky může dát pouze subjekt, který tato pravidla vydal, fotbalový svaz. Proč tedy nasazení policejních odposlechů, soudy a vězení? Pokud nenalezneme suboptimální rozhodnutí s obecným dopadem, nemůže být řeč o „mrtvole“ a tedy ani o „vraždě“. Maximálně o nezdaněný příjem.

Autoři si také kladou podobně provokativní otázky, aby při jejich zodpovězení spolu se čtenáři jasně nasvítili podstatu problému korupce. Jen tak lze problém rozložit na „součástky“ a oddělit od sebe motivaci ke zločinu, sám zločin a jeho podstatu a také způsob jeho maximální možné eliminace.

Autor těchto řádek docházel na schůze vládního poradního sboru o korupci. Jeho členy byli jak zástupci vládní byrokracie, tak i bezpečnostních složek. Skoro polovinu pak tvořili delegáti různých aktivistických sdružení (státem dotovaných), které dodávaly další a další nápady na zavedení lepší kontroly úředníků, podrobnější pravidla pro zadávání zakázek či pro vyšší motivaci udavačů ve státní správě. Všechna tato opatření mohou vést leda k tomu, že veřejné instituce z alibismu raději nevydají rozhodnutí žádné, popřípadě se sám proces vydávání tohoto rozhodnutí silně prodraží. O zbytnělé moci státu, postavené na spletité regulační a přerozdělovací legislativě, zpravidla nepadlo ani slovo. Myslím, že je to pro celou společenskou debatu kolem fenoménu korupce docela příznačné.

Ryska s Průšou si na několika místech knihy všímají i toho, proč se problém korupce stal tak oblíbeným veřejným tématem. S různou měrou explicitnosti i oni říkají, že se stal substitucí politiky, a to substitucí vědomou a úmyslnou. Akcentováním problému korupce se politické i mediální elity mohou zcela vyhnout vlastním politickým tématům a tím je „uklidit“ z nasvíceného pódia zcela mimo zájem a kontrolu veřejnosti.

Cílem je, aby se o zásadních politických tématech, čili o vztahu státu a jednotlivce, o míře svobody, o hranici mezi soukromým a veřejným, rozhodovalo mimo demokratické instituce, nebo se už nerozhodovalo vůbec, aby se tak petrifikoval současný stav věci. Lidem se tím vnucuje pocit, že daleko důležitější je debata o tom, jak lze vyššími postihy či lepší kontrolou ušetřit na tom či onom projektu, než debata o tom, zda jde vůbec o projekt, který je hoden veřejných peněz a nástrojů veřejného práva.

Pokud budeme na korupci pohlížet chladným analytickým zrakem, jak nám nabízejí ve své knize Pavel Ryska a Jan Průša, možná nám pak zbyde čas a síla věnovat se i samotné politice, dosud tak opomíjené.

L. J.

(Předmluva ke knize „Korupce: Ekonomie versus mýty“, P. Ryska, J. Průša, IVK, Praha, 2013)

Webdesign: Kabris|NET