Pro člověka bydlícího v paneláku je nejhorší mít za souseda trénujícího bubeníka. Kde trénuješ?

Ještě o něco horší musí být soused, co předělává bytové jádro. Naprostou většinu své bubenické kariéry cvi­čím a zkouším ve Společenském domě v Hořovicích. Město poskytlo několik zkušeben ve sklepení nadšeným muzikantům, za to mu patří dík.

Kolik piv si můžeš dát, než ztratíš rytmus?

Párkrát jsem zkusil, co vydržím, a hrát lze absolutně do padnutí. Jen jde o to, kdo vydrží poslouchat nekončící sólo, ale tím většinou trpí kytaristé.

Jak ovlivní tvůj hudební výkon přítomnost krásných žen v publiku?

Ladné křivky jsou na koncertech vždy vítány, jednoznačně pozitivní záležitost.

Jaký má vliv na kvalitu muzikanta jeho politické smýšlení?

Myslím si, že politické smýšlení na kvalitu muzikanta vliv nemá. Spíš muzikantský život má vliv na politické smýšlení.

Co děláš, když už se ti chce uprostřed koncertu na záchod?

Mírná nervozita naprosto přirozeně vyřeší tento problém již před vystoupením. Nepamatuji se.

Kolik už jsi přerazil paliček?

Paličky nelámu. K bicí soupravě se chovám slušně. Ve studiu u Šikýře říkali, že jsem pokojový hráč, asi na tom něco bude. Na paličkách mi nejdříve odcházejí hlavičky, pak kupuji nové.

Jak dlouho bubnuješ?

Na bubny hraju už 20 let, ale začátky to nebyly jednoduché. Nejdříve jsem vlastnil jen paličky a bouchal do všeho, co mi přišlo pod ruku. Kopák půl roku nahrazoval vyřazený kufr.

Jak ses dostal k hraní?

K muzice jsem se dostal přes bráchu, se kterým jsem založil sklepní formaci The Sherry. Přes počáteční kotrmelce a přes první koncert v Komárově jsme se po roce vrzání přifařili k znovurozpadnuvší se skupině Hroší farma. Tam to teprve všechno začalo.

Proč hraješ právě na bicí, co tě přivedlo k tomuto nástroji? Umíš hrát i na jiný nástroj?

Na bicí hraju, protože se výborně hodí k base. Brácha tenkrát válel, hrál na ni jak na španělku a jeho pověstná „lámačka“ byla nepřekonatelná. Jinak mě naše děti vydrží poslouchat asi půl hodinky, když vytáhnu z kufru akordeon, nebo když začnu mlátit do rozladěnýho piana. Nic naplat jsou to znalci. Na kytaru zahraju asi deset akordů, což je dost málo, myslím.

Jsi samouk či máš nějaké hudební vzdělání?

Jsem převážně samouk. Půl roku mě trápili v lidušce Tuzarem, teprve dnes dokážu ocenit kvalitu této učebnice. Taky jsem dojížděl do rockové školy Come to jam, kde mě Oto Jarka zasvětil do učebnic Miloše Veselého, ke kterým se vracím dodnes.

Jaké byly tvé začátky? Založil jsi nějakou vlastní kapelu, nebo jsi byl nějakou angažován?

Posledních osm let spolu s kytaristou Honzou Jílkem zakládáme a rozkládáme kapely jak na běžícím pásu. V současnosti se scházíme dosti nepravidelně. S Petrem Spurným za klávesama a Tomášem Šebestou na basu připravujeme velkou věc, už dlouho, nechte se překvapit.

Jak jsi dostal do Folimanky Blues? Oslovili tě, nebo jsi je kontaktoval sám?

Úplně náhodou jsem se dostal ke dva měsíce starému inzerátu, že Folimanka Blues hledá bubeníka. Odpově­děl jsem, zajel ke Kelleymu, za 14 dní zas, pak zase a zase a najednou Akropolis.

Kde všude jsi bubnoval předtím?

The Sherry, Hroší farma, Cirkus Bude, Dubnička – Lahoda. Vše mě bavilo a baví.

Jsi spíš pasívní typ, který vzorně bubnuje tak, jak se po něm chce, nebo jsi tak trochu tvořivý typ, který dokáže i starší skladbu oživit svým pojetím?

Spíše bych se zařadil do druhé skupiny. Vždy jsem hrál autorskou muziku, kde to bez tvořivého přístupu nešlo. Taktéž je to i ve Folimance. Na daných základech, především na formě si hraju, co chci.

Hraješ dnes ve vícero kapelách?

V současnosti vystupuji krom FB se seskupením Dubnička – Lahoda. Jde o mého bratrance Zdeňka a režiséra Viléma Dubničku. Jejich někdy potrhlé, ale jindy vážné písničky doprovázím na bicí soupravu. Hrát s nimi je svátek, legrace, doporučuji.

Dá se v dnešní době uživit hraním?

Mám pár kamarádů, co se muzikou živí nebo si alespoň slušně přivydělávají. Rozhodně nezávidím. Je to dřina a častokrát se musí snížit k nepěkným věcem. O autorskou muziku většinou nejde. Trdlování na večírcích, svatbách a čtyřhodinové představení na zábavě je kategorie sama pro sebe. O to nemám zájem.

Máš nějaké bubenické vzory? A které?

Vzory nemám. K nikomu nevzhlížím. Samozřejmě je celá řada bubeníků např. Jojo Mayer nebo Dennis Chambers, kterých si vážím, ale nesnažím se kopírovat jejich tvorbu. Možná trocha inspirace.

Takže se nesnažíš se hrát jako oni? Snažíš se o svou vlastní cestu?

Nejvíc mě ovlivňují spoluhráči. Snažím se, nebo dosud jsem se snažil přizpůsobovat hru ostatním spoluhrá­čům. Bicí jsou sice rytmický, hlasitý, ale doprovodný nástroj. Až ve skladbách FB jsou momenty, kdy si bicí razí svoji cestu, neohlížeje se na nikoho. Kupodivu to funguje.

Existuje nebo existoval nějaký muzikant či kapela, nemusí to být zrovna tvůj vzor, se kterým by sis chtěl zahrát?

Rád si zahraju s každým, kdo mě muzikantsky obohatí.

K čemu by ses jako bubeník nikdy nesnížil?

Hrát na bubny paličkama s plastovejma hlavičkama.

Jaká je tvá obvyklá skladba?

Předehra – sloka – refrén – sólo – sloka – refrén – koruna. Úklon, dvě pivka a do pelechu marš.

Čeho bys chtěl v hudbě dosáhnout? Kde je tvá meta spokojenosti?

K mé spokojenosti stačí, abych hrál pro lidi a ne pro poloprázdný sál. Když jsou muzikanti v přesile, nedělá to dobrotu.

Podporuje tě rodina? Bere tvé hraní jako koníčka, nebo tě tiše trpí?

Rodina je mi velkou oporou, muzika ke mně neodmyslitelně patří a tak to vnímá i má rodina.

Jaký nejkurióznější zážitek máš spojený s hudbou nebo s bicími?

K nejkurióznějšímu zážitku rozhodně patří koncert ve squatu Milada. Přijeli jsme se zvukovou a světelnou aparaturou. Byť byl začátek plánován na 17. hodinu, mohli jsme začít hrát až po rozsvícení pouličního osvětlení. Ještě štěstí, že byl s námi elektrikář. Neopakovatelná atmosféra. Místňáci tvrdili, že k nim přijeli Pink Floyd.

Dají se na bicí balit holky, když sedíš až vzadu a není tě moc vidět?

Určitě to lze, ale nikdy jsem o to moc nestál.

Folimanka Blues.cz