Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Ladislav Jakl, Jiří Weigl: Proč Illarionov opakuje protiklausovské lži?
Publikováno 10.06.2014 v kategorii: Publikované články

Echo24 uveřejnilo 30. května pod názvem „Proč Klaus opakuje kremelské lži? Diví se Putinův kritik Illarionov“ rozhovor s ruským ekonomem a bývalým blízkým spolupracovníkem ruského prezidenta Putina Andrejem Illarionovem, který poté, co upadl doma v nemilost, nyní žije a působí v USA a šokuje svět antiruskou propagandou s bizarními mediálními prohlášeními o tom, že po Ukrajině je v ruském „hledáčku“ i Pobaltí a Finsko.

Protože jej, zdá se, česká média přesto pokládají za autoritu a arbitra v české diskusi o ukrajinské krizi a dávají mu prostor, aniž by jeho osobu a postoje jakkoliv kriticky hodnotily, považujeme za potřebné na obsah tohoto rozhovoru reagovat.

Mnoho na první pohled málo pochopitelných postojů se může stát zcela logickými, když je dáme do souvislosti s osobní historií a osobními zájmy. Učebnicovým příkladem jsou výroky bývalého Putinova ekonomického konzultanta Andreje Illarionova.

Byl členem Putinova prezidentského týmu, realizoval Putinovu hospodářskou politiku, hlásal Putinovu propagandu, naplňoval Putinovy politické cíle. Pak se ale s Vladimírem Putinem nepohodl a odešel do USA. Zde se stal žádaným zbožím. Po konfliktu s Putinem byl ochotný říci proti svému nedávnému zaměstnavateli cokoli a zároveň měl punc insidera, člověka obeznámeného s vnitřním fungováním Kremlu za prezidenta Putina.

Illarionov okamžitě zjistil, jaké postoje mu zajistí popularitu, které výroky ho v nové vlasti nejlépe uživí. A tak se příliš nenamáhá analýzou souvislostí momentálních dějů například na Ukrajině. Jeho noví donátoři by těžko chápali, kdyby se jim snažil vysvětlit, že věc není tak jednoduchá. Daleko raději uslyší potvrzení svých předsudků a zjednodušujících názorů. A Illarionov jim přesně tohle poskytuje.

Dobře pochopil, že vykreslení Putina jako nového uchvatitele Evropy od Finska po Balkán je přesně to, co od něj chtějí slyšet. On, který léta bral peníze za loajalitu k Putinovi, dnes neváhá sáhnout k jeho srovnání s Castrem či severokorejským režimem.

Na jednu stranu by bylo možné dívat se na Illarionovův životní příběh psychoanalytickýma očima jako na školní příklad zhrzenosti, která se ve své vypjaté podobě navíc vyplácí a skvěle tak spojuje příjemné s užitečným. Jenže tento jeho líbivý postoj má i své zhoubné důsledky. Podílí se totiž na klimatu, ve kterém vznikají rozhodnutí oficiálních tvůrců americké zahraniční politiky.

Pokud uvěříme, že na Ukrajině žádný problém neexistuje, že po svržení netvora Janukoviče kráčí celá země do ráje svobodného světa a pouze z Putinova Ruska nasazení teroristé tento postup vpřed maří, nutně se budeme v ukrajinské krizi špatně orientovat.

Získáme pocit, že postačí zatlačit na Rusko a ukrajinský problém zmizí. Jenže on nezmizí. Má své kořeny hluboko v dnešní Ukrajině, v její heterogennosti, ve spornosti způsobu, jakým přišly k moci současné ukrajinské elity, ve snížené loajalitě ukrajinského jihu a východu k centrální kyjevské moci, a to nejen z jazykových, historických či politických důvodů, ale také z důvodů ryze ekonomických a sociálních.

To vše musíme respektovat jako současnou danost, jako stav ukrajinské reality. Jen tak budeme umět nepřispívat k další tamní eskalaci, natož budeme schopni napomoci k nějakému stabilnímu řešení, které by zúčastněné zájmové supiny byly schopny akceptovat.

Tím se Illarionov nezabývá. Tím by moc bodů u těch, kdo chtějí slyšet jen jednoduché odpovědi, nezískal. Tak dokola opakuje své teze o externích (ruských) příčinách ukrajinského konfliktu.

Ostatně, aby dokázal, že jeho obrácení od Putinova kariérního experta v Putinova nepřítele bylo dokonáno, sahá k osobním útokům, u kterých doufá, že mu zajistí přízeň mediálního a politického mainstreamu.

Václavu Klausovi vyčítá, že prý hlásá Putinovu propagandu. Klaus prý opakovaně veřejně tvrdil, že Gruzie napadla v roce 2008 Rusko. Taková hloupost! Čtyřmilionová malá Gruzie prý podle Klause napadla 150milionového jaderného obra.

Jenže Klaus nic takového neřekl. Říkal jen to, co vědělo mnoho pozorovatelů, novinářů, diplomatů (včetně tehdejšího ambasadora USA v Gruzii). Totiž to, že velká čtyřmilionová Gruzie napadla maličkou osmdesátitisícovou Jižní Osetii. Tu Jižní Osetii, kterou ke Gruzii násilně připojil Gruzínec Stalin, tu Osetii, která se ale součástí Gruzie nikdy necítila a která od počátku 90. let usilovala o svou samostatnost, popřípadě o spojení se Severní Osetií. To Saakašviliho režim v prvním dnu Olympijských her zaútočil raketami grad, které se používají pro plošné bombardování, na spící panelové sídliště jihoosetinského Cchvinvali.

Konstatovat tato fakta nemá nic společného s postojem k Rusku nebo jeho prezidentovi Putinovi. Je to jen výraz respektu k pravdě a k tomu, že jednoduché propagandistické nálepky nikdy nepomohou porozumět jakémukoli problému.

Podobné je to i s Ukrajinou. Illarionov podsouvá Klausovi, že prý řekl, že Ukrajinci vyprovokovali Putina, aby se zmocnil Krymu. Takovou triviální pohádku ale nikdo neřekl. Pro Illarionovy vděčné posluchače je evidentně příliš složité popisovat, že obyvatelé Krymu měli autentické obavy z nového majdanovského režimu, který ostatně jinde na Ukrajině později ukázal, jak umí prosazovat jednotu země.

Je až nedůstojné, jak mohou někteří lidé z komplexu z vlastní minulosti a z touhy zavděčit se překrucovat fakta, napadat nositele jiných názorů a přemalovávat realitu. Jenže rozhodnutí, která budou motivována účelovými postoji lidí, jako je Illarionov, povedou jen k dalšímu utrpení v dalších a dalších krizích.

Ladislav Jakl, Jiří Weigl, 5. června 2014.

Publikováno na serveru Echo24.cz dne 5. června 2014.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET