V poslední době je Česká republika kritizována za odklon od odkazu prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Podle Lídy Rakušanové je to škoda. Bouráme si totiž něco, na čem bychom měli stavět a podkopáváme si základnu aktivního občanství. Sám Václav Havel byl podle ní aktivním občanem. Obětoval tomu víc, než by většina z nás byla schopná. „Vytváří se tady atmosféra, že to bylo všechno zbytečné. To je problém, téměř katastrofa. Na druhou stranu vidím kolem sebe lidi, kteří si bourání odkazu Václava Havla nenechají líbit. To je nejdůležitější,“ míní Rakušanová.

Paní Rakušanová se mýlí, neboť si nemyslím, že se vytváří atmosféra, že všechno bylo zbytečné, spíše jde o nepochopení, že většina toho, co bylo slibováno se neuskutečnilo a že spousta věcí byla některými lidmi zneužita, dokonce páchali trestnou činnost, která zůstala nepotrestána. Jestliže si dospělý člověk uvědomí situaci, stav ekonomiky a financí v době tzv. revoluce a srovná ji se situací dnes,  musel by být padlý na hlavu, aby nepoznal vzniklé manko či deficit ve stavu státních financí. Stav společnosti, které se nedostávají finance na řadu potřebných věcí při vědomí, že byly rozkradeny elitami listopadu 89  z OF, disidenty a podobnými experty, není se čemu divit, že lidé jsou s výsledkem listopadu 89  krajně nespokojeni, přesněji nasraní!

O Havlovi se bavme

Ladislav Jakl na jednu stranu uznává symbolickou roli Václava Havla, nicméně bychom se o něm měli bavit a vzájemně se neumlčovat. „Není žádným sprostým činem se o jakékoli historické osobě normálně bavit, diskutovat, s něčím souhlasit, nesouhlasit, kriticky hodnotit. Mám pocit ale, že to na příští léta a staletí má být podle některých zakázáno. Už výraz, že se odkláníme od odkazu, budeme se nálepkovat, že je někdo renegát, odpadlík od té pravé víry. Václav byl člověk, byl jednu dobu života politik víceméně vyjmutý z běžné denní kritiky, to byla jeho tehdejší výsada. Nemyslím si, že by bylo třeba zpochybňovat tu jeho symbolickou roli, ale o komkoli bez výjimky se bavme, neumlčujme se a neokřikujme se.“

Pan Jakl má pravdu v tom, že není třeba V. Havla démonizovat a činit jeho osobu nedotknutelnou třeba jenom slovem na jedné straně, aby se na druhé straně zcela bezostyšně souhlasilo s házením vajec a byla veřejně urážena stávající hlava státu, ať už jsou důvody jakékoliv. Mimo jiné ty stávající důvody zdaleka neodpovídají způsobu odporu a jednání, které jsou vůči prezidentovi Zemanovi  dávány za vinu. Ti, kteří kritizují Miloše Zemana např. z vulgarity si neuvědomují vlastní ubohost a morální úroveň, když naprosto stejně nepřijatelným způsobem ostrakizují  stávajícího prezidenta. Ovšem říct křivé slovo o Havlovi (a že existuje řada důvodů  se o něm případně i neslušně vyjadřovat) tak je či by byl oheň na střeše.

Tady končí veškerá legrace.

Na slova pana Jakla velmi kriticky zareagovala Monika Pajerová. „Myslím si, že pan Jakl pobyl na Folimance dost dlouho a možná studuje pořád v Institutu Václava Havla. Nerozumím, co nám chce sdělit. Ale tady končí veškerá legrace. Po 25 letech nejenže se odkláníme od odkazu, my zpochybňujeme celou prozápadní, proevropskou orientaci země a máme prezidenta, který cestuje po světě, klaní se v Číně, nadbíhá ruskému Putinovi a místo toho, aby se zasadil za okupovanou Ukrajinu, tak vede řeči, že z nějakých byznysových důvodů my nemáme už hájit lidská práva?“ obula se ostře i do současné hlavy státu.

M. Pajerová má do jisté míry pravdu když říká, že tady končí veškerá legrace! Problém je , že se jedná o v nadsázce  „legraci“ v obráceném smyslu, než má M. Pajerová na mysli. Zatímco ona vyslovuje obavy z odklonu od odkazu, zpochybňování prozápadní, proevropské orientace, opak může být a je pravdou a sice, že se příliš znovu, bezvýhradně snažíme o rektální alpinismus jiné, tentokrát západní mocnosti stejně, jako tomu bylo dříve našemu bratru a příteli na věčné časy na východ od nás. Jako bychom totiž stále potřebovali nějakou pomocnou berličku, ideologa, učitele, ale hlavně dalšího diktátora, který bude určovat naše další směrování jak v politice, tak v ekonomice, kultuře, zkrátka ve všem. Jako by nám nestačily zkušenosti  s bývalým spojencem, musíme se zase na někoho vázat a být závislí.

To, že je nám slibována všemožná podpora velmocí, která je ekonomicky na samém dně, nad tím nikdo neuvažuje, protože jistá skupina našich lidí je omámena vidinou demokracie, svobody  a respektování lidských práv made in USA, nad čím se však normálnímu člověku zastavuje rozum. Tak špatnou paměť nemá snad nikdo, když lidé, inklinující k západní politice neberou v potaz a nevadí jim všechny válečné eskapády USA, tisíce nevinných obětí, milionové škody jen proto, že pod hlavičkou americké demokracie, svobody jsou jejich úmysly zcela a zásadně jiné: získat přírodní zdroje a suroviny, tedy ropu, plyn, zlato atd. To ovšem není výsledek agrese, to je výsledek přátelské pomoci, aby bylo jasno!

Monopol na pravdu?

Na otázku moderátora pořadu, proč se obrací k Miloši Zemanovi, když se právě věnují Václavu Havlovi, odvětila, že je to z toho důvodu, že nám tu po smrti Václava Havla zůstaly ty dvě otřesné figury opoziční smlouvy, Miloš Zeman a Václav Klaus, notabene placení ze stejných peněz pana Kellnera a PPF. A Václav Havel už tu není, takže se nemůže bránit.

M. Pajerová má značně svérázný, velmi zakořeněný názor, že jako účastnice demonstrace 17. listopadu (její poslání je však do jisté míry zpochybňováno, viz dále), má výhradní právo na pravdu jak v obhajobě Havla, tak v osočování prezidenta Zemana, kterého spolu s V. Klausem nazývá „otřesnou figurou“ opoziční smlouvy. Vůbec jsou pozoruhodné její nemístné a hodně morálně uvolněné projevy netaktnosti, pomlouvání, osočování, napadání a obviňování současného prezidenta.

Paní Pajerová by měla říct, zda ví o tom, že by za života a výkonu funkce prezidenta Václava Havla byly kdy na jeho osobu vedeny takové hrubé, urážlivé, netaktní a hluboce nespolečenské útoky. Není pochyb, že by odpověděla záporně, protože ani já si nepamatuji, že by kdy veřejně byla na V. Havla snášena taková smršť nechutných pomluv a urážek.  A nelze pochybovat, že by se našlo dost a dost důvodů, k podobnému jednání. Pak je otázka, proč nikdo ze současných významných osobností, intelektuálů, oplývajících morálními kvalitami (namátkou umělec M. Kocáb, nefachčenko M. Benda,  nejagilnější rektální alpinista a hochštapler  J. Štětina,  noblesní, životem unavený K. Schwarzenberg, profesor Putna, provokatér Laudát, zmatená slepice Langštádlová, rozumbrada Zdechovský a celá řada umělců  a intelektuálů, kteří nejenže neprotestují proti těmto nechutnostem, ale dokonce je výrazně podporují. Chtějí tím sice poukázat na morální nedostatky M. Zemana, chtějí jej odsoudit za jeho vulgárnost, ale také za jeho osobní názor a postoj k Ukrajině, Rusku, Číně atd.

Chtějí snad prezidentovi České republiky upírat právo na svobodu slova, vyjádření názoru a postojů jako hlavy státu? Chtějí snad prezidentovi kázat, co a jak má či nemá dělat? Toto považují dámy a pánové za demokracii, respektování lidských práv a svobod, které tak halasně zastávají v případech, že někde dodržovány nejsou? Je to největší ubohost, morální pokleslost a úpadek od dob tzv. listopadové revoluce .

Toto těmto lidem vůbec nedochází, zřejmě proto, že M. Zemanovi to prochází bez následků. Snad si tito ubožáci nemysleli, že M. Zeman padne na zadek, bude se omlouvat, prosit za odpuštění, resp. bude abdikovat na svou funkci? Za tento neúspěch byli pokáráni  velkým západním (ne)přítelem, co že si to Zeman dovoluje! Málo platné, řiťolezci se snaží, seč jim síly stačí, jen kýžený výsledek se nedostavuje! Je hodně trapné a pokrytecké od paní Pajerové, že poukazuje na nějaké platby ze strany pana Kellnera a jeho PPF, jakoby Václav Havel už dlouho před listopadem 89 nebyl bohatě placen západními  mocnostmi (USA, NSR, Francie atd.)

„Ale naštěstí jsme naživu my ostatní, kteří si ideály listopadu 1989 naštěstí pamatujeme, a já jsem ráda, když vidím dnes mladé lidi, že jsou schopní zvednout prapor a jít dál a říct, to není náš prezident,“ uvedla Pajerová.

Paní Pajerová je zřejmě hodně sebevědomá žena, její nadšení však nesdílím ne snad proto, že bych měl něco proti entuziasmu mladých lidí, ale proto, že je chválí, resp. současně vyzývá k odvaze nevychovaně a urážlivě (aniž by chápali celou záležitost v širším kontextu) vykřikovat, že M. Zeman není jejich prezident. Neberu nikomu osobní názor, ale názor, netaktně a netolerantně vnucovaný mládeži a podporovaný ze strany jejich např. učitelů, profesorů nebo jiných kapacit, je hodně, opravdu hodně pod úroveň a únosnou mez  intelektuála.

Démonizace nebo kritika?

Místopředseda KSČM Jiří Dolejš navázal na narážku bývalé studentské vůdkyně na protesty proti Miloši Zemanovi v den pětadvacátého výročí 17. Listopadu, když uvedl, že nežijeme v monarchii a nemáme nedotknutelného mocnáře. Politici podle něj jsou a mají být kritizovatelní, o tom je to občanství. „Myslím si, že polistopadové hlavy státu jsou kritizovatelné, z řady důvodů,“ konstatoval s tím, že se mu taky nelíbí neurvalý styl dnešního prezidenta ani jeho zkratkovitá a někdy zmatečná zahraniční politika, kdy se jednou se objímá s Porošenkem, aby se podruhé objímal s Putinem.

I zde mohu souhlasit s názorem J. Dolejše, že politici jsou a mají být kritizovaní, stejně tak i hlavy států. Nejde ale o to, zda kritizovat nebo ne, ale jak , kdy a kde kritizovat. Jinými slovy jakou formou, způsobem, při jaké příležitosti a v jakém prostředí by měla být kritika s respektem, slušností a na společenské úrovni  přednesena. Znovu připomínám, že v době výkonu postu prezidenta V. Havla by zcela jistě k takovým nechutnostem, jaké se odehrávají kolem M. Zemana nedošlo a nebojím se tvrdit, že sám Havel by s tímto způsobem kritiky nesouhlasil a jako takový by jej rázně odmítl. Jenže pro řadu lidí není Zeman Havlem a proto si neberou ani servítky při jeho kritice a odsuzování.

„Na druhou stranu bych ho nedémonizoval, nedělal z něj ruského švába, který vede naši zemi do pekel. Koneckonců, když na Národní třídě bylo poměrně hodně lidí, jsem schopen chápat, že červená karta je docela vtipná metafora, co si ti lidé mysleli, ale snižovat se na agresivní komunikaci, či dokonce házení předmětů, to si myslím, že v pořádku není. Kdo tohle koná, tak si myslím, že je v rozporu s tím, co si myslí o Václavu Havlovi, který nepochybně jako občan, představitel kultury i člověk, jenž v minulosti trpěl, se takhle nechoval. Jiná věc je role Václava jako prezidenta, tam k něm mám kritické výhrady,“ dodal Dolejš.

Zeman chce být středem pozornosti, neskákejme mu na špek, říká  Lída Rakušanová a dodává, že jí bylo líto energie, kterou vynaložili lidé v ulicích na demonstracích proti Miloši Zemanovi, protože to je údajně přesně to, co on chce. „Chce být středem pozornosti, chce být každý den na televizních obrazovkách, na titulních stranách novin a jediné, co se proti tomu dá dělat, je neskákat mu na špek,“ myslí si novinářka.
Zde je nutné podotknout, že paní Rakušanová si zřejmě plete dojmy s pojmy když se domnívá, že M. Zeman  chce být středem pozornosti, chce být každý den na televizních obrazovkách, na titulních stranách. Jednak bylo zcela na dobrovolnosti lidí, kteří vyšli do ulic a za další bylo od nich naivní si myslet, že jejich účastí donutí M. Zemana si „hodit smyčku“, abych jejich mise v ulicích byla úspěšná! Nevím co ji k takovému názoru vedlo  a chce se mi říct, že paní Rakušanová je blbá, ale nemohu, protože bych se dostal na stejnou úroveň, na které je ona sama. Tedy není blbá, ale v daném případě chytrostí  zrovna neoplývá, neboť jsem se domníval, že jako renomovaná novinářka toho umí nejen víc, ale že má také mnohem vybroušenější styl uvažování a logiky. Nemá!

Ladislav Jakl dokonce vlastní skořápku, která na Albertově trefila německého prezidenta Joachima Gaucka do spánku. „Mám ji doma v lednici. Příštím budovatelům muzea lásky a pravdy ji opravdu rád nabídnu, ze své lásky k pravdě,“ uvedl a pak se jal reagovat na slovaMoniky Pajerové, kterou označil za plamennou dámu a známou svazáckou funkcionářku, která byla do studentských aktivit nasazená, aby kontrolovala průběh 17. listopadu 1989. „Tak jenom jí bych chtěl říct, že když vyjmenovávala osoby zúčastněné na opoziční smlouvě, tak zapomněla na Václava Havla, který první opoziční smlouvu v roce 1996 sám vymyslel, připravil, zkonstruoval a schválil. Takže možná v tom výčtu měla být kompletnější,“ myslí si Jakl.

Možná bychom měli s lidmi mluvit…

Moderátor pořadu připomněl, že v této souvislosti provedl CVVM průzkum, ze kterého vyplynulo, že 33 % respondentů uvedlo, že se před listopadem 1989 mělo stejně či dokonce lépe. Lída Rakušanová to přisuzuje spíše nostalgii než odporu k současnému režimu. Protože například její generace má problém se přeorientovat na nový režim. Ta změna pro ni prý přišla pozdě a oni to těžko mohou dohnat. „Minulý režim nebyl nepochybně doba, kdy my starší jsme viděli, že sníh je bělejší a tráva zelenější. Prostě dnešní režim neumožňuje realizovat americký sen z čističe bot miliardářem. V oblasti politických svobod je lepší, v sociální otázce má co dohánět,“ uznal komunistický poslanec. Ladislav Jakl na toto konto uvedl, že sice není fanouškem současného babišovského režimu, ale pořád je to stav, který lidem jako je on s tím dovoluje něco dělat. Zatímco předlistopadový režim umožňoval jedinou věc – skácet režim. Monika Pajerová považuje „za zajímavé“, že právě Václav Klaus, který je zodpovědný za kupónovou privatizaci a faktické rozkradení země, titulem své knihy říká, že jsme „chtěli víc než supermarkety“. Co dál? Tohle je hluboká krize, možná nejhlubší od listopadu 1989 a možná je to příležitost nejenom zůstat na ulici a mávat červenými kartami, což musíme, protože Miloš Zeman je pro tuto zemi nebezpečný…  .

Zde musím vstoupit do diskuze a vyjádřit nesouhlas jak s L. Rakušanovou, tak M. Pajerovou. Paní Rakušanová se částečně správně vyjádřila o problému její (stejně jako mojí) generace se přeorientovat na nový režim, na druhé straně, za jistých okolností by ani pro ni nebylo těžké pochopit režim, který by vykazoval pozitiva ve srovnání s negativy minulého režimu. Ne že by se nic nezměnilo k lepšímu, ale zase toho nebylo tolik, aby to převážilo ty negativa nemluvě o tom, že ty zásadní pozitivní změny se týká jen omezené části občanů, neboť v  konečném výsledku půl milionu nezaměstnaných, jeden a půl milionu na hranici nebo pod hranicí bídy,  nedostatek financi v důsledku jejich rozkradení a rozprodejem výrobních prostředků  nemůže tuto generaci přesvědčit o tom, že jde o zásadní změnu k lepšímu.

Krize existuje

M. Pajerová se zase nechává unášet falešnými představami o krizi, notabene způsobené jakoby jen V. Klausem. Nepochybně má pravdu v tom, že krize existuje, ovšem v jiném skupenství, než ji vidí ona. Je to podobné, jako s názorem M. Zemana na válku na Ukrajině. On říká a tvrdí, že na Ukrajině jde o občanskou válku, což ukrajinská strana rezolutně odmítá a protestuje proti těmto výrokům  a M. Zeman je našimi aktivními přizdisráči bezohledně napadán, co že si to dovoluje říkat o Ukrajině! Znovu musím zdůraznit ubohost paní Pajerové s jejím názorem na potřebu mávání červenými kartami, což by bylo ještě únosné, ovšem tvrzení, že Miloš Zeman je pro tuto zemi nebezpečný je už hodně za hranou (i když není jediná, která to říká) a je to stejný nesmysl, jako bych tvrdil, že paní Pajerová je blázen a patří do blázince!

Podobné to je i s krizí, o které mluví M. Pajerová. Ta krize není ani tak politická, jako morální, etická a mravní. Od 17. listopadu se toho mnoho změnilo jak v politice, tak ve společnosti obecně. Každý soudný člověk  ví, o čem je řeč.  Přesto paní Pajerová má na mysli krizi v myšlení ve smyslu odkazu V. Havla a významu 17. listopadu 89.  Existuje-li taková krize, pak je to přirozený úkaz, neboť to jen potvrzuje, že listopadová revoluce zdaleka nesplnila naděje a očekávání všech občanů Výjimka potvrzuje pravidlo) nemluvě o tom, jaké nenávratné a nepostižitelné škody byly společnosti a občanům napáchány.

„…ale asi musíme vést debatu o tom, v jaké demokracii chceme žít, aby byla spravedlivá, aby se ta společnost dál nerozdělovala na ty, kteří bydlí ve velkých městech a chodí do pražské kavárny, a na ty, kteří bydlí na vesnici. Já jsem z vesnice a jsem na to hrdá. Možná bychom měli s lidmi zase mluvit, jako jsme to dělali v listopadu a prosinci 1989. Pak se teprve dozvíme, co lidé opravdu chtějí,“ míní Pajerová a dodává: „Jiří Dolejš je z těch osvícených komunistů a já jsem vždycky oceňovala jeho snahu stranu nějakým způsobem civilizovat, ale je potřeba tady připomenout, že za sebou máme dva totalitní režimy – nacismus a komunismus, a ten komunistický trval podstatně déle a na morálce nebo charakteru národa se podepsal strašlivým způsobem. Pořád čekám, že vy komunisté, vy osvícení mezi vámi, se jednoho dne omluvíte a řeknete to včas, aby se toho ještě vůbec někdo dočkal,“ ukončila debatu šťouchnutím do místopředsedy KSČM.

Na závěr jen malou poznámku.  Paní Pajerová si neodpustila tzv. šťouchanec do pana Dolejše s poznámkou, že čeká, kdy se jednoho dne omluví (představitelé dnešní KSČM) a řeknou to včas, aby se toho ještě někdo vůbec dočkal. Nezbývá mi než konstatovat, že chytrému napověz, hloupého trkni nebo také kopni! Asi je příliš zaujata jinými starostmi že ji uniklo, že omluva již byla dokonce několikrát ze strany představitelů KSČM řečena. Možná bude chybou vedení KSČM, že na to paní Pajerovou neupozornili. Je třeba jim to připomenout, aby se to znovu neopakovalo. (mezititulky red.)