Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Doslov? V něm už přece žijeme.
Publikováno 15.07.2015 v kategorii: Publikované články

(Doslov ke knize Petra Žantovského Mediální manipulace a krize v České televizi v letech 2000 – 2001.)

Žijeme v době mediální. Co tato fráze vlastně znamená? Copak člověk v jistém smyslu nežil v „mediálním světě“ odjakživa? Copak vždy nežil v prostředí interpretací, manipulací a zkreslované reality? Ano, to jistě žil. Už od chvíle, kdy spolu s člověkem (nejspíše ve stejný den) vznikla abstraktní komunikace, člověk brzo poznal, že tato komunikace může sloužit k úplně jiným věcem než jen k předávání informací. Může sloužit i k předávání postojových vzorců, k přesvědčování, k získávání druhých pro své vlastní cíle.

Už první šamani a kmenoví čarodějové poznali, jak úžasným nástrojem je například strach a pocit viny. Pokud od svých bližních chtěli získat nějaké výhody, museli je nejdříve vyděsit, vnutit jim pocit, že duchové jsou pohněváni. A pohněvání jsou přece kvůli tomu, že lid porušil nějaká pravidla, to funguje nejlépe. Proto teď lidu hrozí hněv mocných sil. Ale z něj se prý lze vykoupit. Šaman v tom může být ochotným prostředníkem a pomocníkem, potřebuje ale oběti. A vystrašení „viníci“ jsou ti nejochotnější dárci všech možných statků.

Už první sociální struktury, první struktury moci musely těžit jak z hrubé autority, postavené na převaze síly, tak i z autority získané agitací, propagandou, ideologií, přesvědčováním a manipulací. Ale i v běžném interpersonálním kontaktu každý jedinec v rámci maximalizace svého profitu vědomě či pudově selektuje informace, které sděluje druhým, a modifikuje jejich podobu tak, aby vytvořil příznivé klima pro své zájmy.

Proč bychom tedy zrovna nyní měli mluvit o době mediální, když „všechno už tu bylo“? Protože nikdy v historii nebyl poměr mezi informacemi a obsahy získanými vlastní zkušeností a informacemi a obsahy získanými zprostředkovaně (mediálně) tak dramaticky nakloněný ve prospěch oněch zprostředkovaných.

V televizi se objeví zpráva o tom, že uprchlý chovanec psychiatrické léčebny se dopustil znásilnění. Zpráva je přítomna v intimním prostředí každého televizního diváka, u něj doma. A ohromná část žen od dívek po důchodkyně nabude přesvědčení, že uprchlí duševně nemocní násilníci jsou součástí jejich reality, jejich životního obzoru. Navzdory tomu, že v místě, které tvoří rámec jejich skutečného života, se takový případ nestal už sto let a sto let se nestane.

Žantovský k tomu píše: „Novináři jsou přesvědčeni, že jejich činnost jim dává právo zaplňovat média těmi obsahy, jež sami považují za vhodné. Jednoduše se tomu říká „dělat si vlastní politiku“, avšak tento přenesený výraz je nadsázkou jen velmi malou, protože o politiku skutečně jde: novináři mají dojem, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík“.

Cokoli marginálního se stane v desetimilionové populaci, může být vybráno a předloženo lidem jako součást jejich běžného světa. A to nemluvíme o věcech, které se staly jen ve fantazii reportérů a propagandistů. Lidé dávno nepoměřují závažnost jevů či událostí podle jejich pravděpodobnosti ve svém reálném životě, ale podle toho, jakou míru závažnosti oněm jevům a událostem přisoudí službukonající editor toho či onoho média.

Jenže pokud míra nasycenosti „pocitem“ závažnosti určitého jevu přesáhne jistou kritickou úroveň, stává se novou skutečností, stává se opravdovou realitou, kterou lidé vidí v očích těch druhých. A taková realita má už svou velice hmatatelnou motivační sílu, uvádí do pohybu společenské děje, mění priority, obrací hodnotové vzorce. To vše jsou fenomény, které jsou velmi dobře využitelné ve prospěch konkrétních zájmových skupin.  A ty tak budou mít vždy eminentní zájem, aby se podílely na „přetlumočení“ reality nepotkané vlastní zkušeností publika do „reality“ přijaté lidmi za vlastní.

Petr Žantovský patří mezi ty žurnalistické analytiky, kteří se těmto praktikám soustavně věnují. A má toho na práci dost a dost. Když dnes nahlédneme do novin nebo si pustíme publicistický pořad v rádiu či televizi, vidíme, že snahou o objektivní informace se už nikdo nezabývá. Žijeme v době permanentního a neskrývaného propagandistického tlaku, jehož cílem je vytvoření takových nálad ve veřejnosti, při kterých by mocným zájmovým silám prošly kroky, za jiných (propagandou nezpracovaných) okolností nemyslitelné a neobhajitelné. Má smysl se tedy vracet k nějaké jiné éře, když dnešek je úplnou školní ukázkovou laboratoří manipulace?

Petr Žantovský si evidentně myslí, že má. A já dodávám, že má pravdu. Vybral si totiž pro demonstraci nejkřiklavějších forem mediální manipulace tzv. televizní krizi z období přelomu milénia. Tehdejší krize kolem České televize přesáhla úrovní znásilnění reality, práva a novinářské poctivosti všechny do té doby představitelné hranice a je dodnes jedovatým pramenem, který otravuje českou žurnalistiku.

Žantovský ale nepíše jen o tzv. televizní krizi samotné. Píše o nás divácích, o nás, kteří si svým vnímáním a chováním o takovou manipulaci říkáme: „Tzv. televizní krize je naprosto exemplární ukázkou porušení všech zásad novinářské profesionality a mediální etiky, přinesla velice destruktivní a znehodnocující tendence do oblasti české žurnalistiky a ukázala, jak občansky nedospělá a tím pádem snadno manipulovatelná je značná část obyvatelstva.“

Možná už trochu zapomínáme, možná i rádi zapomínáme. Stránky této knihy nás ale velmi rázně probudí a vrátí do zoufalé atmosféry tehdejších dnů, kdy brutální lež vítězila nad argumentem, kdy právo ovládli „duchové“ a kdy se veřejnost i politická reprezentace nechala koupit a zastrašit gangsterskými metodami manipulátorů.

Petr Žantovský si dal práci a popsal tehdejší dění krok za krokem. Aktéry jmenuje osobně, přikládá konkrétní fakta a dokumentační aparát, zahrabaný mnohaletým prachem překrucování. Nehraje si na nestranného pozorovatele (i když by někdy větší odstup asi nebyl naškodu), ale dělí se s námi o svá tehdejší východiska.

Televizní krize pro něj nespadla z Marsu, Žantovský ji zasazuje do kontextu „dělostřelecké přípravy“ předchozích epizod boje o moc a ukazuje, že při televizní krizi nešlo o nic menšího než o přepsání výsledku voleb, o zpochybnění základů demokracie. Epizody mocenských bojů v 90. letech vedených prostřednictvím mediálních manipulaci předkládá Žantovský jednu po druhé ve vzájemné návaznosti a ukazuje jednotlivé manipulační metody, dávno popsané, ověřené a vyzkoušené, které při těchto pokusech ukousnout větší podíl na moci byly použity.

To je u této knihy jedním ze zásadních přínosů. Mnohé klasické až školní produkty mediálních manipulací zažíváme dnes a denně, jsou nám prezentovány jako běžný život, jsou nám předkládány jako samozřejmá prvoplánová mediální reflexe. Když si je ale s pomocí Žantovského vysvlékneme donaha a objevíme zadní část barevných kulis, všechny ty nastrojené mechanismy, táhla, plátna, prkna a kladky, už se nám mediální obraz vůbec nejeví jako prvoplánový a samozřejmý, ale právě jako rafinovaný produkt propagandy.

O to průhlednější se nám pak jeví všechny denunciační, agitační, mystifikační a dezinterpretační praktiky, které za tzv. televizní krize zažívaly svůj první zlatý věk (protože – jak se obávám –  uprostřed druhého takového zlatého věku propagandy žijeme právě nyní).

Autor správně vystihl i zdroj politické manipulace. Tím je politika sama, její slabost, její neúcta k mandátu, její neukotvenost: „Čím vice se politici médií bojí, tím větší jim dodávají sílu a tím znatelněji oslabují sami sebe, svou vůli stát pevně za vlastním přesvědčením, díky němuž je voliči do příslušných institucí zvolili. Selhání parlamentu ve věci České televize v zimě 2000-2001 bylo příznakem selhání celého systému neusazených demokratických procedur v zemi a především selháním osobností, od nichž si občané slibovali konstrukci a stabilizaci, nikoli likvidaci či oslabování demokratických procedur a návyků.“

Žantovský po líčení zápletek televizní vzpoury přikládá některé s časovým odstupem provedené analýzy tehdejších dějů, které nám vítězové televizní vzpoury zatajili. V ten moment ale jeho kniha končí. A kde je nějaké poučení, kde katarze, kde naděje? To už Žantovský neříká. Když už mne ale požádal o tento doslov, řeknu to tedy za něj: jaké rozuzlení byste chtěli?  Podívejte se na dnešní stav mediální krajiny! Podívejte se kolem sebe…
Webdesign: Kabris|NET