O České televizi si v Debatním klubu povídali dva muzikanti – Petr Štěpánek (jinak též spisovatel) a Ladislav Jakl (nyní ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause). Shodli se, že Českou televizí protékají nekontrolovaně velké peníze, nejvíce jim však vadilo příliš jednostranné zpravodajství. „Největší průšvih současnosti je, že jsme zavaleni jediným správným názorem a hustí to do nás za naše vlastní peníze,“ uvedl k tomu Štěpánek.

Jakl v úvodu připomněl, že v létě roku 1991 sepsal s kolegou Michalem Sedláčkem návrh zákona o ČT. „Říkali jsme si, že nejsme natolik významní a vlivní, aby se naše názory uplatnily. Ale platí jeden skoro až fyzikální zákon. Kdo na nějaké schůzi předloží nějaké usnesení jako první, má náskok. Což jsme udělali my. Skončilo to tak, že tento náš návrh adoptovalo Ministerstvo kultury a v podstatě ho opsalo,“ vzpomněl Jakl.

Zákon začal platit a podle něj vznikla Česká televize, byl zvolen první prozatímní ředitel. Stal se jím Ivo Mathé. Poté vznikla rada České televize, která zvolila řádného ředitele, jímž se stal opět Mathé. „Šlo o státní televizi. Máme pro ni sice různé eufemismy, ale když něco zřídí stát zákonem, určí působnost, veřejné financování a určí její vnitřní uspořádání a přidělí jí kmitočtové spektrum a majetek, toto všechno zákonem, kejhá jako kachna, chodí jako kachna, tak je to kachna. To znamená, když něco zřizuje stát, tak přes veškeré veřejnoprávní eufemismy, je to státní,“ vysvětlil. „Pouze je to na politickou moc napojené určitým polštářem, který ztěžuje okamžité objednávání si jakýchkoliv politických obsahů. A ne přímo, jako to bylo tehdy,“ ozřejmil.

A pak vysvětlil, proč si nepoložil otázku: „Nemáme tu státní noviny, nikomu nechybějí, stejně tak státní časopisy.“ Důvodů bylo více. „Nikdo nevěřil, že by se soukromý sektor tak rychle u nás etabloval. A že by bylo možné si některé funkce vysílání u něj objednat. Druhým důvodem bylo, že už to vypadalo, že krachne federace, a začala se rozhořívat debata co s takzvaným federálním okruhem. Podařilo se mi dosáhnout toho, že pro budoucí první soukromou celoplošnou nezávislou televizi u nás bude určen právě tento lepší program, bývalý federální, a ne nějaký náhradní, druhotný. Což chtělo tehdejší vedení České televize,“ konstatoval Jakl.

„Na všech mediálních konferencích, kterých se ale zúčastňuji stále méně, se neřeší zásadní otázky – jestli vůbec je potřeba něco takového, s tím ohromným rozpočtem, jestli to není zneužitelná věc, zda se na ní někdo neobohacuje, jestli tam nedochází k manipulaci v rukou úzké skupiny, která vůbec nemá žádný mandát, jenž by vyplýval z nějaké veřejné objednávky,“ upozornil.

„Jsem tedy vlastně takový spolupachatel. Ale tehdy jsem si říkal k těm zásadním věcem. Pak to jednou zrušíme, bude tady jenom privátní sektor. A u něj si teprve řekneme, co není schopen obhospodařovat, tak si u něj objednejme za nějaké peníze. Že to budeme řešit později. To jsem ale netušil, že nejpříhodnější a nejsvobodnější chvíle byla právě tahle. A že to bude už jenom horší, to mě ve snu nenapadlo. A je to jedno z největších rozčarování mého života,“ povzdechl si Ladislav Jakl.

Petr Štěpánek nastoupil do České televize nejdříve jako redaktor pořadu Politika pro každého, později přejmenovaného na Karle, přepni to. Záhy však odešel, neb ho zavolal Václav Klaus a přes moderování mítinků se stal tiskovým tajemníkem předsedy vlády. Moc ho to nebavilo, nevydržel zde dlouho. „Pak však přišla jiná výzva, vzpomněli si na mě poslanci. Měl jsem kromě České televize jistou zkušenost i z nově vznikajících malých regionálních televizi a byl jsem v roce 1994 zvolen do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,“ připomněl. Kterou shodou okolností spoluzakládal a byl nějaký čas jejím šéfem právě Jakl. „Druhý zákon, který jsme vytvořili s Michalem Sedláčkem, byl právě ten, na němž tato rada vznikla,“ dodal Jakl.

V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání působil Petr Štěpánek devět let. „Pak jsem byl slavně odvolán a popraven. Česká televize se na tom trošku spolupropagandisticky spolupodílela. Následně si na mě vzpomněla Topolánkova vláda a pět let jsem byl členem Rady českého telekomunikačního úřadu. Byl jsem jedním z těch, kteří české televizní vysílání digitalizovali,“ pochlubil se Štěpánek.

I špatné věci jsou schopné vývoje. Vyvíjejí se však vždy v horší

„Jak jsi dnes se svým dítětem spokojen?“ vznesl zásadní otázku Štěpánek Jaklovi. „Když si někdo stěžuje na Českou televizi a skuhrá – co vysílají a nevysílají, jak se tam lže každý den a rozpoutává se propaganda proti někomu a něčemu, že je to propagandistický nástroj, jako tomu bylo za bolševika, a že televizí protékají miliardy konkrétním zájmovým skupinám – z mého pohledu jsou to prkotiny, kterými se nezabývám. Protože o České televizi jako o každé zbytečné instituci platí jedna univerzální věta: I špatné věci jsou schopné vývoje. Vyvíjejí se však vždy v ještě horší,“ sdělil Jakl. Zakódovanost té špatnosti je podle něj v tom, že existuje něco nabaleno na stát a okupováno víceméně příživníky státu. „Co má možnost disponovat obrovskými penězi a propagandistickou silou v podstatě bez veřejné kontroly,“ doplnil Jakl.

Štěpánek si přisadil. „Česká televize má ve vínku, že není státní. Ale ona není naše. Když něco leží na chodníku, tak se toho někdo zmocní. Mám pocit, že Česká televize ponejvíce patří jejím redaktorům. Rada České televize je jen k tomu taková stafáž. Daleko více než zástupce nás, koncesionářů, funguje jako jakýsi obranný val těchto zájmových skupin,“ uvedl.

„Záměrně uvádím, že nikoli politických stran. Protože ve výsledku politické strany mají zájem na tom, aby to fungovalo vyváženě. Když je někdo nahoře, nemusí tam za dva roky být a otočilo by se to proti němu. Ponejvíce tedy neslouží nějakému politickému zadavateli, ale zájmovým skupinám. Protože jde do značné míry o peníze a vliv,“ domníval se Štěpánek. „To je pravda, ale není náhoda, že u nás notoricky jsou ty zájmové skupiny po celých 25 let spojeny s konkrétní zájmovou skupinou, která vidí svět velmi podobně,“ připodotkl Jakl.

„Kdyby někdo chtěl obhájit vlastní smysl takovéto z principu nenormální instituce, tak by musel obhájit její vznik od čistého stolu, ne říci, proč ji rušit. Měl by argumentovat, proč musí existovat. Na těch různých konferencích jsem často přečetl program za poslední dva dny – francouzská detektivka, italská komedie a říkal jsem – kvůli tomuhle? Toto přece může vysílat kdokoliv jiný. A nemusí se zřizovat veřejnoprávní instituce, kterou neumí a nikdy nebude umět nikdo kontrolovat. Někdo mi oponoval, ale kdo by vysílal tuhle službu a kdo v případě tohohle zase jinou. Je to stejné, jako by někdo říkal, že normální spektrum novin a časopisů není schopné plnit některé funkce, a proto musíme od lidí vybrat násilím peníze, zřídit něco jiného, na co lidé nebudou mít žádný vliv, jenom to budou muset platit,“ domníval se Jakl.

Jde o naše veřejné peníze a nakládá se s nimi neveřejně

Česká televize je rozdělena na dvě části. „Jedna je ta hlavní budova s dramatickou tvorbou a druhá, takzvaná OTN, objekt televizních novin. Pojďme se nejdříve pobavit o té velké televizi, kde se točí seriály a dělají televizní filmy. Když vezmeme v potaz to, jaká je migrace pracovníků veřejnoprávní televize do soukromých televizí a zase zpátky a dnes generální ředitel ČT je bývalý ředitel největší komerční televize Nova Petr Dvořák, je to ta samá branže, dělají se ty samé věci, Petr Dvořák si do ČT přivedl scenáristy,“ načal další téma diskuse Štěpánek. „Co se týče té fluktuace, v jednom rozhovoru jsem odpověděl na otázku, jak se z redaktora, který ještě včera dělal v komerční televizi, stane najednou za stejným mikrofonem, se stejným tématem v té reportáži veřejnoprávní, že asi víc mrká,“ vloudil se do rozmluvy Jakl.

„Myslím, že je to naprosto totožné, nahraditelné. V tomto sektoru nevidím žádný důvod, proč by se jeden televizní seriál měl točit za veřejnoprávní peníze a jiný za komerční. Když v zásadě je to nahraditelné mezi sebou,“ pronesl Štěpánek. „Je důležité dodat, že obrovská část rozpočtu té velké televize (nikoli tedy zpráv) se v České televizi neohřeje. Jen protéká a jsou jimi financované jiné projekty, třeba filmové. Když už někdo obhájí, že nějaký filmový projekt má dostat od filmového poplatníka násilím vybrané peníze, nechť to dělá orgán, který daňový poplatník přímo kontroluje. Ale tím, že tyto peníze projdou oklikou přes ČT, o nějaké kontrolovatelnosti a rozhodování o desítkách a stovkách milionů vůbec nemůžeme mluvit. A je to už čistě jen na osobní a kamarádské bázi,“ ozřejmil Jakl. „Domnívám se, že jde o naše veřejné peníze a nakládá se s nimi velmi neveřejně. Faktický přehled o tom, kolik peněz komu nateče, nemá ani rada ČT, ani její kontrolní komise,“ myslel si Štěpánek. „Být filmovým producentem, který horko těžko shání peníze na svoji zodpovědnost – když film nevydělá, prodělám kalhoty a budu mít dluhy – takže zvážím každý náklad, každý projekt. A vedle mě je člověk, který dělá úplně stejnou práci a toto vůbec vážit nemusí, protože získá 20 milionů dáreček od daňového poplatníka,“ porovnal Jakl.

„I ve zpravodajství a publicistice kromě lhaní, manipulace, svévolného nastolování agendy na čísi objednávku jde také o peníze. Myslím, že to platí dodneška, ale před lety to bylo markantní. Když přišla soukromá televize na rozhovor, šlo o tři lidi. Kdežto u ČT přišli masér, psycholog, účetní, maskér, pomocník maskéra, vlásenkář a jeho pomocník, možná i právník, prostě celá řada lidí. Asi se v tomto smyslu něco v efektivitě pohnulo. Ale vždycky to budou takzvané měkké peníze, které nikomu nepatří,“ upozornil Jakl.

Neplatit koncesionářské poplatky a spojit Českou televizi a Český rozhlas

Před pár lety v rámci iniciativy eStát spolu s tehdejším europoslancem Kožušníkem Štěpánek vytvořil brožurku Efektivní média veřejné služby. „Zůstali jsme na půl cestě. Shodli bychom se na tom, že veřejnoprávní televize je zbytná instituce, že ji společnost ke svému životu nepotřebuje. Nicméně to je dnes neprohlasovatelné. Takže jsme vymýšleli, jak to udělat efektivněji, levněji. A jestli se mají platit televizní a rozhlasové poplatky. Dospěli jsme k závěru, že když je něco víceméně státní, tak za to má stát odpovědnost. A měl by to financovat ze státního rozpočtu a neměl by tahat daňovým poplatníkům z kapes další peníze. Navíc poněkud nemravným způsobem. Je pro všechny stejný, takže ti superbohatí platí stejně jako chudí,“ zdůraznil Štěpánek. „Dokonce je to tak, že jestliže údajně velká část prostředků ČT jde na financování třeba kulturních menšin, na špičkové umění apod. To jsou přece věci určené pro ty nejbohatší. Kdo chodí na opery a koncerty symfonické hudby? Ti nejbohatší. Kdo jim to platí? Ti, kteří se na to v té televizi vůbec nedívají,“ vypozoroval Jakl.

S myšlenkou, že by se neměly platit koncesionářské poplatky, obešel Štěpánek celé tehdejší politické spektrum. „Zajímavé bylo, že ti, kteří s nám souhlasili a naopak, se vůbec nedělili na nějaké pravolevé škále. Uvnitř ČSSD i ODS byli politici, kteří s námi souhlasili, i ti, kteří nikoli,“ zavzpomínal. V rámci efektivity Štěpánek s Kožušníkem navrhovali, že by se Česká televize a Český rozhlas měly spojit do jedné instituce. „Protože řada činností se dabluje, provoz by se zlevnil. Obešli jsme i manažery velkých stanic. Michal Hrabák (Rádio Impuls) a Michal Fleišman (Frekvence 1, Evropa 2) odhadovali, že by se dala ušetřit třetina prostředků, které jdou do ČT a ČRo, kdyby to byla jedna instituce,“ prozradil.

Existuje jeden správný názor na všechno

Štěpánek pak přečetl výrok Michala Jankovce z února 2015. „Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Na základě doporučení Evropské komise, která dovoluje veřejnoprávním médiím fungovat z daní nebo poplatků jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu tradic evropského humanismu a kritického myšlení. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako by byla součástí dnešního Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie.“

„Takže jsem konstatoval, že se nám vrátil ústavní článek číslo 4 o vedoucí úloze někoho. Myslím, že jsme narazili na největší problém České televize,“ řekl Štěpánek. „Už ani nezakrývají tu subjektivitu, rozvíjení propagandy za peníze všech. Už se nemluví o tom, že v debatě jde o hledání pravdy. Oni už ji mají. To jsou čistokrevná padesátá léta. Tady pravda je. A kdo by se zabýval hledáním něčeho, jde proti pokroku. Myslím, že v diskusi a pochybování o některých věcech je pravda. A jestliže nebudeme přemýšlet o směru, kterým jde naše společnost, a budeme si jen fandit a každého kritika šikanovat, tak taková bude naše současnost,“ domníval se Jakl.

Podle Štěpánka je to nakažlivé. „Tento způsob informování je vlastní nejen veřejnoprávní České televizi, ale nakazily se i jiné instituce, největší deníky. Dospěli jsme do doby, kdy existuje jediný správný názor na integraci evropských států, opoziční smlouvu, Klausovu amnestii a další. Což mi připadá naprosto šílené. Protože žádný ten názor není správný. Když už si tedy všichni platíme Českou televizi, měla by poskytovat stejný prostor nositelům nejrůznějších názorů,“ sdělil Štěpánek. „Největší průšvih současnosti je, že jsme zavaleni jediným správným názorem a hustí to do nás za naše vlastní peníze,“ uzavřel.

Zdroj