Časopis Kontexty, kterého si vážíme, do kterého rádi přispíváme a který – ve složitých a nepříliš dobrých časech České republiky v polovině druhého desetiletí dvacátého prvního století a v době totální absence naší domácí vážné debaty na společenská témata – považujeme za mimořádný jev, se ve svém druhém letošním čísle věnoval tématu kultury a kulturní politiky.

Byly to články šéfredaktora Františka Mikše„Kulturní politika a její evropská a česká dilemata“ a Tomáše Drobného „Kultura na okraji politického zájmu“. Nepovažujeme je za okrajové a za nevýznamné. Proto se k nim cítíme potřebu vyjádřit. Polemizujeme s nimi, ale jde nám o podstatu věci. Velmi bychom si přáli, aby naše polemika nebyla chápána osobně. Nicméně, polemizujeme se dvěma konkrétními články, a proto jména autorů nemůžeme vynechávat.

Ač s názory v těchto článcích v mnohém nesouhlasíme, jsme rádi, že postoje autorů dávají dobrou příležitost k potřebné diskusi. Ostatně, rozumíme tomu tak, že redakci Kontextů o diskusi jde.

Vybíráme si jen to, co považujeme z obou textů za nejdůležitější. Nezmiňujeme to, s čím souhlasíme. Uvědomili jsme si to zejména v okamžiku, kdy jsme v následujícím čísle Kontextů (č. 3, 2015) s nesmírnou chutí četli článek F. Mikše „Obrana ženských tvarů“. Jeho mezinadpisy „Feminismus, falešný diktát stejnosti a homosexualizace módy“, „Umělecká zpupnost a agresivní subkultura“ nebo „Móda, homosexualismus a úprk před přirozeností“ nám mluví z duše. Už více než 10 let zdůrazňujeme zásadní odlišnost mezi „homosexualitou“ a „homosexualismem“ (stejně jako mezi „human rights“ a humanrightismem a třeba islámem a islamismem) a jsme rádi, že to někdo vidí stejně jasně.

Nejsme v žádném případě obhájci současné politiky České republiky (včetně vztahu dnešní politické garnitury ke kultuře), dokonce se skoro zdráháme přijmout sám termín „kulturní politika České republiky“. Souhlasíme s autory, že oficiální dokument Státní kulturní politika České republiky 2009-2014 je spíše „obecným slohovým cvičením než koncepčním textem, který by někdo z politiků a státních úředníků bral vážně“. Jsme přesvědčeni, že ho vážně nikdo nebere, snad jen kolem kultury se pohybující „kulturní představitelé“ (termín autorů) či na kultuře se přiživující lidé. To, že Česká republika nemá „čitelnou a srozumitelnou koncepci kulturní politiky“ (str. 21) nás ale netrápí a na rozdíl od autorů si už vůbec nedovedeme představit, že někoho může trápit např. absence „smysluplné strategie kulturního exportu“.

František Mikš to rozvíjí a říká, že „chybějí i praktičtěji zaměřené publikace o kulturních či kreativních průmyslech, deficit je pociťován v oblasti plánování, implementace a evaluace kulturní politiky, ale i na poli mezinárodní spolupráce a kulturní diplomacie, v oblastech strategického plánování a efektivního projektového managementu.“ (str. 22). Ptáme se, komu tyto věci chybějí? Kdo pociťuje deficit plánování kulturní politiky? Kde se vůbec tento termín v našem kontextu vzal? Opravdu je deficit tohoto typu tématem naší doby? Vadí nám příliš malé množství papíru popsaného frázemi o kulturnosti či o nutné kultivaci těch druhých za jejich vlastní peníze?

Nedovedeme si dobře představit, co by měl – i v ideálním případě – dokument o koncepci kulturní politiky obsahovat. Jakýsi odborný návod, jakýsi manuál, podle kterého má stát rozdělovat peníze? Nic takového podle našeho názoru nikdy vzniknout nemá a nemůže. Kulturní politika je především politikou a ta je věcí arbitrární, nikoli neosobně odbornou. Zacházení s veřejnými prostředky se nedá odosobnit, je vlastním obsahem politiky a demokracie.

František Mikš píše, že „odpovědná kulturní politika leží někde mezi extrémy, direktivním řízením na straně jedné a jejím ponecháním napospas chaosu a čistě tržním mechanismům na straně druhé“ (str. 24). My chaos a tržní mechanismy vedle sebe takto – jakoby rovnocenně – nestavíme. Trh považujeme za hlavní mechanismus bránící vzniku chaosu. Ke vzniku chaosu vede nepokorné a aktivistické direktivní řízení. Preferujeme neviditelnou ruku trhu před viditelnou rukou plánovače a „kulturního politika“.

V obou textech se sice vznešeně hovoří o kulturní politice, ale celý problém je v podstatě redukován na téma přerozdělování veřejných prostředků, ne-li dokonce jen na návrh předat rozhodování o směřování toků veřejných prostředků do rukou tzv. „představitelů kultury“. Nevíme, jak přišli autoři na to, že stát jiné lidské aktivity než kulturu podporuje, zatímco „kultura musí neustále čelit absurdním výzvám k utahování opasků a co nejvíce tržnímu chování“ (str. 22). Nejsme si toho vědomi.

Je to všechno opravdu jen – a jen takto povrchně – o penězích? My máme pocit, že politika grantů u nás kulturu spíše ničí. Necítí autoři Kontextů stejně jako my, že jsou granty stejně účinnou blokací autentické kultury jako politický nátlak? Politický nátlak dokonce možná vedl k větší motivaci k alternativní kultuře než daleko měkčí, na politické korektnosti a jistém kamarádšoftu bazírující grantový systém.

V přístupu autorů vidíme důvěru v přínosnost zásahů státu v kultuře a spolu s tím i přesvědčení, že je oprávněné lidem peníze brát a prostřednictvím osvíceného státu je na bohulibé kulturní účely dávat. O alternativě, že by bylo lepší lidem peníze ponechat a spokojit se s tím, že podporují či konzumují tu kulturu, kterou podporovat či konzumovat chtějí, autoři, zdá se, vůbec neuvažují. To by byl onen „chaos“ a „čistě tržní mechanismy“?

Asi se také předpokládá jakási přímá úměrnost mezi množstvím peněz vydaných na kulturu a rozsahem vytvořené kultury (a snad dokonce i mezi množstvím peněz a kvalitou kultury). Žádné takové jednosměrné a už vůbec ne lineární závislosti v realitě neexistují. Prostřednictvím většího množství peněz může snad vzniknout více produktů „kulturního zaměření“ (snad je intuitivně jasné, co tímto slovem chceme říci), ale nikoli „kultury“, tedy věcí hodných tohoto slova.

Autoři svými výroky naznačují, že jsou přesvědčeni o zásadním významu kultury pro smysluplnou existenci jedince i celé lidské společnosti, ale přes zjevnou nepostradatelnost kultury v lidských dějinách a přes několik tisíciletí trvající historickou zkušenost lidí s kulturou se obávají, že kultura bez osvícených státních „politik“ zanikne. V tomto smyslu jsme optimističtější než oni a v sílu autentické a autonomní kultury věříme více. A také věříme v autentičnost zájmu lidí o kulturu. Konec konců, dnes a denně kolem sebe vidíme, že u nás kultura ani dnes nijak nestrádá. Je jí naopak stále více (abstrahujme od otázky její kvality, tu posuzovat nechceme).

Naše dnešní polemika de facto navazuje na diskusi, kterou jsme v Centru pro studium demokracie a kultury v Brně vedli v dubnu 2010. Na první pohled to vypadá, že se za těch pět let nic nezměnilo. Je to stále stejná polemika, přetrvávající po celé čtvrtstoletí, které uplynulo od pádu komunismu. I osoby a obsazení se moc nemění. Ve své podstatě to však není debata o kulturní politice. Je to debata o celém našem polistopadovém vývoji. Je to spor o naše 90. léta, je to spor o pojetí svobody, liberalismu, parlamentní demokracie a v neposlední řadě i tržní ekonomiky (tomu se podrobněji věnujeme v jiných textech).

Je to debata i o tom, zda stačí sama svoboda, zda stačí otevření prostoru pro tvůrčí aktivitu lidí v jakékoli oblasti lidského konání (při vytvoření základního rámce pravidel tohoto konání) nebo zda svoboda v oblasti kultury potřebuje i to, aby byli její aktivní protagonisté hýčkáni a „pěstováni“ a aby byly z veřejných zdrojů – přednostně před jinými lidskými potřebami – uspokojovány nároky těch, kteří mají pocit, že uctíváni a odměňováni být mají, i když to někteří jiní, méně „kreativní a kulturně kompetentní“ (str. 26), dostatečně nechápou.

O tom jsme celých 25 let vedli zásadní spor. Prohrávali jsme často, ale teď máme strach, že se změnilo něco podstatného. Zastánci liberálních názorů byli vytlačeni zcela na okraj veřejné diskuse, jejich hlas je daleko slabší než dříve a v současnosti už vůbec nemají žádné zastoupení či alespoň zastání ve vrcholných politických orgánech země. Na rozdíl od nás, kteří to takto cítí (a kteří žádné státní dotace na své aktivity nedostávají), autoři Mikš a Drobný svými postoji, jakkoliv na první pohled kritickými, reprezentují názorový mainstream, s nímž fakticky souzní i současná vládní sféra (vůči níž se však oba autoři některými svými výroky ostře vymezují).

František Mikš píše, že „měli mnozí přední politici, nejhlasitěji reprezentovaní bývalým premiérem a prezidentem Václavem Klausem, tendenci hledět na sféru kultury s nedůvěrou a zcela ji vyjmout z oblasti státního vlivu nebo jej alespoň co nejvíce minimalizovat. To se odrazilo nejen v tom, že nikdy nevznikla ucelená koncepce kulturní politiky státu, ale také že byla kultura od počátku přehlížena, upozaďována a podfinancována, což se v průběhu dalších let ještě vystupňovalo“ (str. 24).

Podobné, zcela nepodložené mýty lze občas číst z pera krajně levicových aktivistů, ale v Kontextech překvapují. Kteří „mnozí přední politici“? Co znamená věta „hledět na sféru kultury s nedůvěrou“? Má nějaký doložitelný obsah? Je postavena na nějakém konkrétním výroku, postoji, rozhodnutí? Byla kultura u nás někdy „zcela vyjmuta z oblasti státního vlivu“? Jak? Kterým rozhodnutím? Jaký obsah má klišé „kultura byla přehlížena a upozaďována“? Je to jen citový povzdech, který nemá žádnou analytickou váhu nebo je to něco víc?

V žádném případě nemůžeme souhlasit s názorem, že se v naší současné realitě prosadil „český liberální koncept, který prakticky nenachází fungující protějšek nikde ve světě“ (str. 27). Za prvé, netušíme o jakém – v naší realitě fungujícím – liberálním konceptu pan Drobný mluví. Nevidíme ho kolem sebe. Přeregulace lidských aktivit státními orgány (na všech úrovních) je u nás enormní a neméně přísná regulace našich životů silou politické korektnosti a rozměrem bludů současného nezodpovědného a nepokorného postpolitického, postdemokratického a snad i postmoderního světa jsou ve svém důsledku velkou nesvobodou.

Za druhé, v tomto ohledu Česká republika není žádnou výjimkou. Ani v dobrém smyslu, ani ve špatném. Nepovažujeme-li ovšem za jakousi nespornou, následováníhodnou normu to, co se s protěžováním kultury, často ovšem jen pseudokultury, děje v dnešní západní Evropě. To považujeme za velmi špatný příklad.

Jsou nám cizí – ze západní Evropy přenášené – modely vztahu státu a kultury. Máme na mysli např. tamní státní podporu „dílčích kultur, vymezených například menšinovou sexuální orientací“ (str. 23). To explicitně podporovat považujeme za nesmyslné. Menšinová sexuální orientace je jistě – zcela logicky – běžným a respektovaným tématem kulturní tvorby, ale určitě není fenoménem vytvářejícím zcela jinou kulturu odlišnou od kultury heterosexuálů. Či snad chceme označit všechny poklady světové kultury, jejichž tvůrci měli náhodou menšinovou sexuální orientaci, za plody menšinové kultury? Absurdita tohoto přístupu je evidentní. A týká se veškeré debaty o menšinách, nejen debaty o této jedné menšině, kterou si někteří, zejména dnešní američtí emisaři ve světě, tak oblíbili.

Stále opakovaný výrok o podfinancovanosti naší kultury naznačuje, že autoři Mikš a Drobný západní Evropu s největší pravděpodobností za jistý etalon považují. My nikoli. Slovu podfinancování nerozumíme. Podfinancování vůči čemu? Vůči našemu přání? Vůči volání těch, kteří chtějí být – z veřejných zdrojů, tedy z peněz daňových poplatníků – financováni více než dosud? Vůči některým sousedním zemím? Výrok o podfinancování implicitně znamená, že někdo zná jakousi ideální výši výdajů na kulturu, ač nikdo takový být nemůže. Kdyby existovala nějaká objektivně určitelná výše financování z veřejných prostředků (u každého, veřejně uznaného účelu), pak bychom mohli zrušit volby, demokracii a politiku. Pak by „rozdělování“ mohl provádět nějaký naprogramovaný stroj bez zásahu člověka, tedy bez politiky. Je toto ideálem?

Tyto úvahy vybízejí k obecnější debatě, v podstatě však zcela bezcenné, zda je u nás kultury moc nebo málo. Jsme ekonomové, ale odmítáme stavět kulturu a ekonomické uvažování proti sobě. I neekonomové by mohli připustit, že je něčeho málo jen tehdy, když po tom něčem poptávka (zájem, chtění) převyšuje nabídku. Že je filmů, knih, obrazů, písní málo tehdy, když před biografy stojí fronty, když před knihkupectvími – jako za komunismu ve čtvrtek odpoledne – čekají davy nedočkavých čtenářů, když se zavírá jeden televizní kanál za druhým, protože není co vysílat, atd. To není zjednodušování či karikatura problému. To je pouze návrh nalít si čistého vína. Kultury není málo, když si začínající filmový režisér (ale asi i nezačínající) stěžuje, že nemůže sehnat peníze na svůj film. Normálně je tomu tak, že buď má peníze vlastní, nebo si půjčí. Třetí cesta je vždy sporná.

Nenastala-li v realitě – jakkoli definovaná – převaha poptávky po „kultuře“, resp. po jednotlivých produktech kultury, nad nabídkou, pak to musí znamenat, že si někdo jiný než konsumenti kultury myslí, že je kultury málo. Není tomu náhodou tak, že si právě toto myslí hlavně tzv. „představitelé kultury“? Čili lidé, kteří na drtivou většinu kulturní produkce dostávají „volňásky“? Nemyslí si to např. Tomáš Drobný, když říká, že se „motivace navštívit nějakou kulturní akci neodvíjí od existence přebytku v rodinném rozpočtu“ (str. 26)? Tuto větu nemůžeme přijmout. Všechno na světě, co je jakkoli vzácné, má hodnotu, a tedy i cenu. A je to proto naprosto nezbytně součástí rozpočtového rozhodování. Vyslovit tento výrok není žádným ekonomistním redukcionismem. Je pouze použitím přesnější ekonomické terminologie na oblast, která – zdánlivě – do oblasti ekonomického zájmu nepatří.[1]

Opravdu si pan Drobný myslí, že o rodinný, a jde-li o stát, o státní rozpočet, při úvahách o kultuře nejde? Že dělat tuto chybu je hokynářským uvažováním (jak říkával Václav Havel)? Že nejde o autentickou a plnohodnotnou volbu – jedince, rodiny, obce, státu – na co své peníze vydat? Tomáš Drobný asi sníodvěký lidský sen o životě bez rozpočtových omezení a o přenesení se kamsi do nirvány komunismu, kde bude každému dopřáno všeho podle jeho potřeb. Tento utopický sen se bohužel – nebo snad naštěstí – nikdy nesplní a před jednotlivci i celou společností vždy bude stát při alokaci omezených zdrojů volba priorit. To říci není zaslepeností ekonomů. To je jejich respekt k lidské přirozenosti.

Jednotlivec má přísně (přísněji než stát) definované své vlastní rozpočtové omezení a vybírá si přímo, sám. Vybírá si špatně? Buď tím, že dává na kulturu málo, nebo tím, že si z kultury vybírá i to (nebo především to), co není velkou a uznávanou kulturou? Velkou a uznávanou v očích „kulturních představitelů“? Možná, ale je to jeho volba, je to ona slavná, a pro nás téměř svatá, „private choice“. Chceme ji popírat? Chceme popírat žádoucí svobodu této volby? Chceme popírat právo člověka vybírat si špatně? Chceme mu opět diktovat? Máme jistotu, že víme lépe než on, co má dělat a co je pro něho dobré? Pro určité publikum asi klademe nepatřičné otázky. Děláme to proto, že máme v sobě – pravděpodobně naivní – pocit, že jsme si všechny tyto věci na počátku devadesátých let už jednou pro vždy vyříkali. Je smutné, že se čtvrt století po pádu komunismu, který věděl lépe než my, co je pro nás dobré, tato otázka znovu vrací. A právě v Kontextech.

Netrivializujeme si tento problém. Ekonomové už před dávnou dobou pochopili, že jejich vědní disciplína musí reagovat na to, že moderní svět není zcela atomizovanou společností a že si lidé nad jedincem a rodinou vytvářejí různé vyšší entity – pro jednoduchost obce a stát (vynecháme-li novou entitu konce dvacátého století, nadstát v podobě Evropské unie) – a že tedy kromě private choice musí probíhat i public choice, veřejná volba.

Pánové Mikš a Drobný s tímto nesmírně užitečným pojmem neoperují, vystačí jim subjektově neorientovaný termín „kulturní politika“. Ekonomové přišli v této souvislosti ještě s pojmem public good, veřejný statek. Převeďme debatu do tohoto jazyka a – i když nás to tolik netrápí, protože si myslíme, že je u nás kultury více než dost – zabývejme se hledáním toho, co z kultury je veřejný statek a co statek soukromý. Jinak se nikam nedostaneme. „Kulturní politika“ státu, kraje, města, obce by měla podporovat jen to, co je společenskou uzancí či legislativní normou vybráno za veřejný statek. Začněme o tom takto mluvit.

Jednou cestou je pokusit se v kultuře vymezit konkrétní veřejné statky (např. my jsme za ně v 90. letech považovali Národní divadlo, Národní galerii a Českou filharmonii s plným vědomím toho, že to v každé konkrétní chvíli nemusejí být nejlepší divadla, galerie či orchestry země – byly však pro nás zárukou jisté kontinuity). Touto cestou se pravděpodobně stane, že se mezi veřejné statky nedostane živá kultura a že se budou veřejné prostředky vydávat jen na minulou, historií prověřenou kulturu a na provoz národních kulturních institucí. V té živé kultuře se veřejné statky hůře definují.

Nebo je možné se tvářit tak, že je veřejným statkem kultura sama (nebo asi spíše kulturnost a kultivovanost), a proto se chovat tak, že z každého veřejného rozpočtu – obce, města, kraje, státu – vydáme něco na kulturu, abychom doplnili eventuálně nedostatečnou soukromou poptávku po kultuře. Konec konců, tak se to nemalými částkami dnes a denně v naší zemi děje.[2] Je to praktické a pohodlné, umožňuje to nevyžadovat obhajobu každé rozpočtové položky důkazem, že jde o veřejný statek. Neuráží nás to, ale tento paušalizující přístup „kulturní představitelé“ považují za nedostatečný.

Nejsme žádnými extrémními libertariány, kteří by dávání peněz z veřejných rozpočtů na kulturu vylučovali. Víme však, že to musí být součástí explicitního rozpočtového rozhodování, v němž se – na politické, demokratické bázi – volí priority. Nároky na rozpočet mimo oblast kultury jsou totiž neméně legitimní. Kultura nestojí nad nimi. Kdo má posoudit optimální velikost a strukturu těchto výdajů? Kdo má provést onu veřejnou volbu? Pro nás je kánonem, že to nemůže být nikdo jiný než demokraticky zvolené orgány – obecní či krajská zastupitelstva a parlamenty. Nejsou-li to tyto orgány, jsou to – jakkoli bohulibě se tvářící – nikomu neodpovědné nátlakové skupiny, prosazující své vlastní zájmy, nikoli zájmy veřejné.

Ve veřejné debatě musí být hájen pestrý vějíř rozdílných zájmů a priorit. Žádnou část nelze vyjmout, učinit ji nedotknutelnou a na veřejné debatě nezávislou. Tato debata je samou podstatou politiky (a demokracie). Občas je každý člověk v pokušení říci, že ta či ona oblast „patří … k nejvíce zanedbávaným oblastem“ (str. 21), ale nikdy nesmí vydávat toto své hodnocení, své přání, tuto svou představu o prioritách, za objektivně existující jev, jak to dělají tito autoři Kontextů. Jaké jsou ještě ony další nejvíce zanedbávané oblasti? Soudnictví? Sport? Životní prostředí? Zdravotnictví? Sociální oblast? Věda? Školství? Infrastruktura? Dopravní obslužnost? Tedy vlastně vše? Nebo jen kultura? Vědět to nikdo nemůže, může se „jen“ podílet na demokratické, politicky organizované debatě o společenských prioritách.

Pan Drobný to chce právě naopak. Aby neznásilňovali tvůrčí svobodu, musejí podle něho „držitelé politické moci“ (lidé jeho typu rádi mluví – poněkud z vysoka – o moci, ač jsou to jím samým volení „jeho“ zástupci) „sami omezit svoji moc vzešlou z voleb, a to tak, že část rozhodovacích pravomocí předají do rukou odborným grémiím a komisím“ (str. 28). To je neuvěřitelná formulace. Předpokládáme, že debata není o složení poroty na výstavě či festivalu. Autor má jistě na mysli politické rozhodování o rozsahu a struktuře prostředků na kulturu. Připustit jeho názor, znamená připustit postdemokracii, resp. nedemokracii. A korporativismus, který je opakem demokracie.

Velmi nás – už nikoli nejmladší, tedy lidi proživší komunistický režim v dospělém věku – zlobí marxiánská terminologie, jako je např. používání termínu „kulturní nadstavba“. Rozumí pan Drobný „svému Marxovi“? Stejným směrem míří jeho rozhořčení nad tím, že podle jeho odpůrců „na kulturu musí nejdříve něco zbýt z bohatství, které vyprodukuje ekonomická sféra“ (str. 25). Ne, slovo „zbýt“ je záměrnou manipulací. Nikdo z nás to nikdy neřekl. Existuje volba – soukromá nebo veřejná – priorit a preferencí, ekonomové by řekli hledání mezního užitku toho či onoho.

Nechceme poučovat učebnicovými pravdami. Mezní užitek litru vody je pro libovolného člověka (a jeho život) daleko větší než zhlédnutí posledního filmu toho či onoho slavného režiséra. Mezní užitek druhého a třetího litru určitě také, ale padesátého? Někdo může dát přednost umýt se čistou vodou než navštívit premiéru, jiný nikoli. To není nadsázka, ani zjednodušení. O této volbě to všechno je. Není to tak, že zlí, nevzdělaní a nekulturní ekonomové podceňují kulturu. Pouze ji zařazují mezi legitimně si konkurující – o náš čas a peníze – vzácné statky. Ekonomický přístup není vulgárním účetnictvím. Je o volbě, je o trade-off, je o principu „něco za něco“. Není inkarnací „liberálního dogmatu o minimalistickém vztahu státu a kultury“ (str. 25). Ekonomové mají kulturu stejně rádi jako neekonomové.

Není přece možné, aby si pan Drobný své údajné oponenty zvulgarizoval do podoby primitivních a přízemních materialistů, kteří na rozdíl od něj nedovedou pochopit hodnotu vysokého umění. Mezi řádky nám vzkazuje, že on se řadí mezi vyvolené, kteří mají pochopení pro potřeby kultury, na rozdíl od zbytku nekulturní masy, které je třeba i proti její vůli brát peníze a dávat je na účely, které by si dobrovolně nevybrala. Je mu dobrá jen jako množina nucených sponzorů jím vybraných kulturních hodnot, popřípadě jako materiál určený k výchově či převýchově. Jenže má-li mít někdo moc lidem peníze brát a určovat jejich nové adresáty, musí k takovému zacházení mít mandát. A mandát zde neznamená nic jiného, než povinnost hájit zájmy těch, kteří dotyčného mandátem pověřili. A to hájit nejen zájmy, které se týkají kultury.

Žádného rozumně uvažujícího ekonoma nikdy nenapadlo chápat kulturu „jako nástroj růstu ekonomické prosperity“ (str. 26). Dokonce by vůbec nemluvil o nástrojích růstu prosperity. Nikdy by neoznačoval kulturu za „nerozumnou investici“ (tamtéž). Zdroje ekonomické prosperity však hledají ekonomové jinde – v činorodosti a aktivitě svobodně jednajících lidí.

Tomáš Drobný přichází s další pozoruhodnou myšlenkou: „Představa, že stát se nemá podílet na financování umění a kultury, může za určitých podmínek poukázat na úspěšné modely státu a kultury v anglosaském prostředí. Jenže typicky české provedení nerespektovalo jak fakt, že hranice malé země ve střední Evropě neomývá několik moří, tak skutečnost, že kultura je v tomto modelu financována z velké části z daňových odpisů bohaté části společenské elity“ (str. 27).

Nabízí se hned několik poznámek. Čí je ona představa, vůči které se autor takto vymezuje? Kdo ji kdy postuloval a jakým rozhodnutím nebo návrhem? Prosazoval u nás opravdu někdy někdo tezi, že „stát se nemá podílet na financování umění a kultury“? To opravdu někdo někdy řekl? Kdo? Proč pan Drobný nejmenuje, proč necituje?

Jaké „typicky české provedení“ této představy má na mysli? Kdo, kdy a jak u nás typicky česky v praxi realizoval představu, že stát se nemá podílet na financování umění a kultury? Není to jen aprioristická fabulace? (Poznámka o tom, že jakési údajné provedení této absurdní představy u nás nerespektovalo fakt, že nemáme moře, je asi dobře ukrytým žertem.)

Uvědomuje si jeden z autorů Kontextů, když mluví o daňových asignacích, že daňové asignace (kterým říká „odpisy“) jsou specifickou metodou podílení se státu na financování veřejných statků? Stát je touto cestou uznává – na konkrétně vyjmenované účely – a o to se mu snižuje prostor pro financování jiných veřejných statků. Rozhodně to tedy není forma uplatnění koncepce, že se stát nemá podílet na financování umění a kultury. Naopak, touto cestou se na něm podílí. Problémem s asignacemi není jakýsi náš údajný nedostatek osvícených, kulturně založených bohatých elit, ale to, že jde o velmi sporný hybrid mezi soukromým a veřejným financováním, kde dotyčný donátor sám – bez rozhodnutí demokratické instituce – rozhodl o tom, co ve stanoveném rámci je veřejným statkem a na co mají nepřímo doplácet poplatníci, kteří takové rozhodnutí ovlivnit nemohou a musí jen ze svého doplnit do státní pokladny právě asignacemi pro jiné účely sníženou část daňového výnosu.

Nejsme obhájci státu a moci úředníků. Ale víme, že když je stát, musí být i úředníci. Proto nemůžeme přijmout, když Tomáš Drobný chce peníze, ale nechce „výkaznictví“, když nechce „byrokratické standardy a zásady manažerského řízení“ (tamtéž). Jak by veřejné peníze do kultury přicházely? Jako jakýsi automatismus? Jako loterie? Jako ono pověstné shazování peněz z helikoptéry?

Nejde nám o politickou polemiku. S naší dnešní politickou garniturou nijak nesympatizujeme, ale všímáme si výroku pana Drobného, že podobu české kultury „nemohou určovat současné politické elity“ (str. 27). A nejen to. Protože od těchto elit se podle něho nedá očekávat nic, a protože nestačí „výměna politických představitelů“, musí nastat „výměna (proměna) jejich voličů“ (str. 28). To už jsme tady bohužel zažili. Snaha vyměnit nikoliv pouze politiky, ale i voliče, ukazuje na nebezpečný pocit výlučnosti a na nedostatek respektu k demokratickým zásadám. A bez nich nelze úspěšně prosadit žádnou změnu politiky, ani té kulturní.

[1] Slova hodnota, cena či rozpočtové rozhodování používáme ve velmi obecném významu, vůbec nemusí jít o jejich peněžní vyjádření. Ekonomie je vědou o obecných principech lidského rozhodování, není vědou o investicích v energetice či o další podpoře Řecka.

[2] V roce 2009 vydal u nás veřejný sektor na kulturu 28,3 mld. Kč a v roce 2013 34,6 mld. Kč. To nejsou malá čísla. Pro zajímavost ještě uveďme, že z toho bylo jen 7,7 mld. z ústředních vládních institucí, a téměř 27 mld. z „místních vládních institucí“ (jak to naše statistika nazývá – tedy z krajů, měst a obcí). Z Evropských strukturálních fondů přišlo jen 380 milionů, tedy něco přes 1 %.

Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl

Publikováno v časopise Kontexty 4/2015, září 2015.

Zdroj