Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl: Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?
Publikováno 18.07.2017 v kategorii: Publikované články

Dramatika Josefa Topola jsme si velmi vážili. I proto nás tolik mrzí neuvěřitelné věty jeho syna Jáchyma v rozhovoru pro Salon Práva (22. června). S těmi musíme naopak velmi nahlas vyjádřit silný nesouhlas.

Míra povýšené arogance, ne-li pohrdání lidmi dosahuje u něho a u lidí jeho životního okruhu – troufneme si říci pražské kavárny – mimořádné úrovně. Je v tom trochu poněkud opožděného a už vůbec ne originálního (a autentického) hraní si na lidovost – „pořád umím s lidmi z okraje mluvit! V zapadlých krčmách mimo Prahu zažívám velké štěstí, protože tam nikdo neví, že jsem spisovatel“. Je v tom také nemalá namyšlenost a „nárokovost“ na povinnost společnosti starat se o spisovatele. Období psaní své nové knihy charakterizuje takto: „Bylo to děsně namáhavé, hlavně zajistit ty praktické věci okolo, živobytí například“. Citlivý člověk by věděl, že si všichni lidé musí zajištovat své živobytí. Nikdo z toho nemůže být vyjmut.

Pan Topol přiznává, že přestal pít. „Rozehnívalo mi to duši… soustředil jsem se na zjasnění“. Čeho? Svého díla? Svého pohledu na svět? Přesto dělá děsivě silácká negativistická zobecnění a soudy: „českej venkov je prolitej“. Je to sociologický výrok založený na empirickém zkoumání, nebo aprioristický odsudek velkého umělce na základě výlučně vlastní zkušenosti? Velkého umělce, který dokonce prý zná i venkov polský, ukrajinský a běloruský. „Ve východním Polsku jsou chlapi v jedenáct dopoledne fakt namol, leží tam bezvládně na ulici.“ Opravdu je to tak?

Jeden z nás nedávno projel skoro celé východní Polsko. Nikoho tam na ulici ležet neviděl a upravenost měst jako Rzeszów, Zamośč, Lublin nebo Kielce jim můžeme jen závidět. Rozvoj i těch nejposlednějších vesnic je ohromující.

Podle pana Topola je dobré, že to u nás takové jako v Polsku není. My „máme usekané extrémy, nějak to prý souvisí s biedermaierem“. To je opravdu originální názor. Topolovi „už to stačilo. Na chlast mi umřel brácha, spousta kamarádů“. To je výpověď o nás a naší době, nebo o něm samotném?

Svou polemiku píšeme hlavně kvůli jeho výroku, že se za komunismu styděl za to, že je Čechoslovák. „Komunistické Československo bylo ubohá zakomplexovaná země buranů.“ To považujeme za výrok zakomplexovaného člověka. To je urážka celých generací občanů naší země, jejichž se cítíme být součástí. Tím pan Topol bohužel nekončí. Dodává: „moc jsme se nezměnili. Když dneska řeknu v cizině I am from the Czech Republic, tak se stydím před každým, kdo o nás něco ví“. Opět děsivá zakomplexovanost.

Takovéto výroky o své zemi a o lidech v ní, ostentativní stydění se za svou „zakomplexovanou zem“ a za „ty burany“ před úžasným okolním světem, k němuž se touto rádoby hlubokou reflexí chce Topol přiřazovat, jsou hloupé a neoriginální. Jsou typickým postojem českého zakomplexovaného lokaje, který si neustále hlídá, jak o něm smýšlí „vrchnost“ ze zahraničí. Jenom na zahraničí mu záleží, pro ty kolem sebe má jen pohrdání.

Je to stále totéž – lživé a kýčovité sypání si popela na hlavu a flagelantství, které u nás tak falešně kvetlo v jistých kruzích po listopadu 1989 a z něhož většina normálních lidí už dávno vyrostla. Mysleli jsme, že všechny ty bláboly o naší všeobecné morální devastaci komunismem a úžasných morálních altruistech, kteří nám přicházejí ze Západu pomáhat, už dávno vzaly za své. Ukazuje se, že tomu tak není. Znovu s nimi přicházejí zejména ti, kteří si za komunismu nárokovali nemalá privilegia a kteří mají pocit, že se jim jich v dostatečné míře nedostalo ani teď.

Komunistický režim nás omezoval téměř na každém kroku. I v těchto podmínkách se ale lidé snažili, jak jen to šlo, vydobýt si kousek svého vlastního štěstí a dělat něco dobrého a užitečného. Všichni emigrovat nechtěli. Chtěli být součástí své země i v dobách nedobrých. Někdo o své štěstí usiloval ve větší konfrontaci s režimem, někdo alespoň za jeho zády. Nebylo to lehké, ale šlo to. Každý to dělal posvém, leckdo možná úplně jinak, než třeba ten, kdo se narodil do pražské umělecké rodiny. To je pro elitáře těžké pochopit.

Člověk i tehdy poznával, že nejcennější, co na světě má, jsou lidské vztahy. Není náhodou, že mnohé z oněch dob přetrvaly dodnes. Život v bezpečí těchto vztahů ale často vedl k tomu, že mimo ně panovala nedůvěra, v některých případech hraničící si s ošklivením těch, kdo do těchto uzavřených okruhů nepatřili. A toto ošklivení si jiných leckomu zůstalo dodnes. To je pro nás jediným možným vysvětlením Topolových postojů. Věty v jeho rozhovoru asi nejsou určeny „ven“, tedy obecné veřejnosti. Jsou určeny směrem „dovnitř“, příslušníkům vybrané společnosti elit, kteří si podobnými pohrdavými odsudky „těch ostatních“ vzájemně dodávají pocit výlučnosti a utvrzují se ve svých pravdách. Burani přece pravdu mít nemohou.

Z Jáchyma Topola čiší odpor k druhým, on se normálních lidí přímo štítí. Není případem člověka, který má druhé rád i s jejich případnými slabostmi. On si připadá jako velikán mezi trpaslíky.

Naštěstí je dnešní česká společnost sebevědomá a věří si. Nenechá se elitářskou smetánkou znechutit. A to je dobře, i když se to panu Topolovi mladšímu nelíbí.

Ladislav Jakl, Václav Klaus a Jiří Weigl, publikováno na serveru Novinky.cz v rubrice Salon, dne 13. července 2017.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET