Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Jan Schneider: Když akademik ztratí glanc
Publikováno 01.08.2018 v kategorii: Ozvěna

Události a komentáře (Čt24) nabídly neobvyklý zážitek. Moderátor si k obligátnímu tématu ozvěn helsinského setkání Trumpa s Putinem pozval bostonského profesora Igora Lukeše a Ladislava Jakla, bývalého ředitele politického odboru Kanceláře prezidenta republiky z dob Václava Klause.

Podle Jakla byl poslední měsíc Trumpovým nejlepším. U Jakla, který má k Trumpovi řadu výhrad, si to tak trochu „vyžehlil“, protože konal v zájmu Spojených států – nikoliv ovšem v zájmu amerického mediálního mainstreamu. Ten, kdyby (podle Jakla) volil amerického prezidenta, nikdy by nebyl zvolen republikán – a kdyby ho volili Evropané, dopadlo by to (podle Jakla) stejně, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider..
 
Jakl zmínil jako pozitivní Trumpovy aktivity v rámci summitů korejského, G7, NATO i jeho výhrady k průběhu brexitu. Zejména pochválil Trumpovu schopnost se sejít s Putinem a řešit důležitou agendu. Na moderátorovu otázku, zda je v zájmu Spojených států, aby prezident stál vedle někoho, koho střídavě označuje za konkurenta či nepřítele, odpověděl Jakl zcela jasně, že „za všech okolností je dobře, když důležití lidé spolu mluví“, což se ostatně dělo za studené války a vždy to znamenalo krok dobrým směrem.
 
A moderátor spontánně přizvukoval. Pak se optal, zda Trumpovi kritici z řad zpravodajské komunity jsou součástí onoho „deep state“, který jde Trumpovi po krku? Jakl odpověděl, že neví, i když o činnosti proti zvolení Trumpa prezidentem svědčí uniklé maily příslušníků FBI, kde se o tom výslovně a nezastřeně píše. Jakl z toho soudí, že v podstatě jde o vnitroamerický boj o moc, a Rusko – svým zbrojním rozpočtem i ekonomickým výkonem marginální – slouží pouze jako záminka.
 
Na to ostře zareagoval americký akademik Lukeš. Prý byl pozván do pořadu, kde je nucen poslouchat „lži, nesmysly a výmysly“. Naproti tomu on uvedl vyjádření amerických vlastenců z řad americké zpravodajské komunity, nazývající Trumpa zrádcem a Putinovým agentem.
 
(Lukeš ovšem jaksi pozapomněl na jiná vyjádření jiných amerických vlastenců, například před agresí do Iráku, která byla později s hanbou jimi samými přiznána jako zgruntu nepravdivá, protože byli podvedeni americkou zpravodajskou komunitou!)
 
Moderátor Lukeše vyzval, aby tedy proti těm „lžím, nesmyslům a výmyslům“ argumentoval. Dočkal se dosti neuvěřitelného, neomaleného útoku ad hominem: Lukeš začal hovořit o tom, že Jakl nosí „koňský ohon“, z čehož by snad se měla odvodit Jaklova autorita mluvit o tom, co je dobré pro Spojené státy a pro celou Západní alianci – ?
 
To bylo silné kafe i pro moderátora, který ho napomenul, a opět vyzval k argumentaci. Na to americký akademik Lukeš nazval Jaklovu konzistentní řeč absurdní lží, vypůjčenou ze slovníku Kremlu, podle principu „dáme 4 minuty pravdě a 4 minuty lži“ a znechucený divák se radši půjde dívat na fotbal.
 
To pravil demokrat Lukeš, z čehož se můžeme dohadovat, že podle jeho gusta by bylo, kdyby mluvil pouze on, protože hovoří pravdu. Jediný argument proti Jaklovi však Lukeš neuvedl.
 
Z pořadu
 
Na závěr, byv požádán o nějaký pozitivní Trumpův rys, Lukeš řekl dva. Prvním je prý to, že až na jednu výjimku z Trumpova týmu odešli všichni seriózní lidé. Druhým je Trumpova neschopnost, takže se mu nepodařilo udělat „všechno to zlo, které jistě plánuje udělat“!
 
Celá tato divočina, při níž měl Lukeš co kontrolovat své emoce, a s rozzářenýma očima citoval „americké vlastence“, jimž projevoval důvěru až dětinskou (rozhodně však historií naprosto nepoučenou), měla zcela nekomponovanou dohru. V Událostech a komentářích totiž následoval rozhovor se sovětským / ruským kosmonautem, který ve vesmíru strávil dobu, počítající se na roky. Pointou byla vzpomínka na to, že už od dob nejstudenější války probíhá – až do současnosti! – rusko-americká vesmírná spolupráce!
 
A na tomto pozadí se najednou ta předchozí půtka dostala do jasných souřadnic. Pro Lukeše je dobré pouze cokoliv, co je nesmiřitelně kritické až nenávistné k Rusku, zatímco Jakl mluvil jakoby studoval u Miroslava Polreicha. 
 
Životním tématem tohoto veterána diplomatických a zpravodajských služeb je snižování napětí, ukončování konfliktů a navazování důvěry, a jeho dílem je příspěvek ke zlepšení americko-sovětských vztahů. Měl totiž prsty v tom, že se v roce 1967 v Glassboro sešel americký prezident Lyndon Johnson se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem. Od té doby se na „Spirit of Glassboro se odvolávají američtí prezidenti ve svých nejosvícenějších chvilkách, když se chlapsky setkávají s představiteli sovětskými a ruskými.
 
Akademik Igor Lukeš tak svým vystoupením nechtěně, ale naprosto dokonale ilustroval starý bonmot Gilberta Keitha Chestertona o tom, že akademická mysl odráží nekonečno a jest plna světla z toho prostého důvodu, protože se podobá kaluži: jest mělká a stojatá. Končí komentář Jan Schneider.
 
Webdesign: Kabris|NET