Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Klinická smrt vlastnictví
Publikováno 24.01.2019 v kategorii: Publikované články

Co je tvoje, to je moje. A co je moje, do toho ti nic není. Tuhle průpovídku známe každý už od dětství. Zesměšňuje všechny, co si dělají nárok na to, co je ostatních, ale své si urputně drží.

O dnes vybydleném žižkovském domě, anarchisty a piráty přezdívaném Klinika, psal už každý. Nebudu předvádět svou verzi slohové práce na zadání hypotetické paní učitelky, jako to činí smečky jiných publicistů (a činí tak celkem pochopitelně, nic proti nim). Napíšu o svém konkrétním osobním zážitku s touto okupovanou vybydleninou spojeném.

Někdy v polovině září jsem před onou budovou natáčel propagační spot společně s místními obyvateli (zde).  Natáčení trvalo dejmetomu čtvrt hodiny. Za tu dobu ke vchodu přišli po jednom asi tři lidi, klepali a zevnitř jim vždy kdosi odemkl. Vešli dovnitř. Pak někteří zas vyšli a někdo za nimi zamkl. Pak vyšla ven dvojice, zamkla za sebou a s taškami v ruce odešla, asi nakoupit.

Na tom všem jsou zásadní ona slova zámek a klíč. To jsou přímo symboly vlastnictví. Dveře opatřené zámkem odpradávna ohraničují vlastní od cizího, držitelství klíče je znakem vlastnictví (nebo výhradního držení) toho, co je za dveřmi.

Jestliže ultralevicoví extremisté, kteří tuto budovu násilně obsadili a drželi, argumentují tím, že byla k nepotřebě a oni mají tedy právo ji využít, musí následovat otázka: kdo ji má právo využít? Jen vy, nebo kdokoli? Pokud jste vyměnili zámek a držíte klíče, pak se pasujete do role jistého kvazivlastníka, který rozhoduje, kdo a kdy dovnitř smí a kdo už ne. Jakým právem? Byli jste tam první? To jsme na Divokém západě? Zatluču kolík do louky a ta je odnynějška moje?

Jestliže svůj nárok budovu stavějí na základě teze o tom, že institut vlastnictví příliš fetišizujeme a že vlastnictví je třeba demokratizovat (což si lze představit tak, že dva si odhlasují, že jim patří večeře toho třetího), jak je možné, že si sami přivlastňují výsadu obdobnou výsadě vlastníka: výhradní držitelství klíčů? Neměly ony dveře na „Kliniku“ být otevřené pro všechny?

O několik dnů později skupina těchto klininářských extremistů přišla napadat předvolební petiční stánek na Náměstí Míru. A tak jsem se tam jedné klinické dívenky rovnou zeptal, že pokud jejich nárok budovu užívat plyne z toho, že barák zrovna ležel ladem, jestli tam mohu i já s přáteli přijít a udělat si tam třeba přednášku. A ona na to: že tam může každý, kdo dodržuje pravidla a českou ústavu. A já: ta přednáška byla by proti feminismu. A ona: a proč proti feminismu? A já: no to bych vysvětlil na té přednášce. Bezelstně nakonec reagovala, že takovou přednášku bych tam teda mít nemohl zde.

Proč to vše píšu? Obhájci oněch klinických případů používají jako argument, že vlastnictví samo je sporné, a zvláště státní, a zvláště pokud majetek není zrovna užíván, a že z toho plyne právo veřejnosti takový majetek užívat. Právo veřejnosti? Tedy kohokoli? Ani náhodou. Jen právo samozvaných držitelů klíčů a té správné ideologie. 

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET