Lovaň, Belgie, 2018, archiv LJ



Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Marek Stoniš: Obhajoba Ladislava Jakla aneb Jak se pražské kavárně zdrclo sójové latéčko
Publikováno 29.03.2019 v kategorii: Ozvěna

Z prvních reakcí ke zvolení Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání:„Proboha, to snad ne.“ „Prosím, řekněte mi, že to není pravda!“ „Ten tam opravdu chyběl.“ „Ten Klausův zmrd?!“ „Dno.“

Profesionální pachatelé dobra v neziskovkách i mimo ně se při zjištění faktu, že byl poslanci do RRTV vysílání zvolen někdejší tajemník prezidenta Klause a dnes člen Institutu Václava Klause Ladislav Jakl, mohli opravdu pominout. V komentářích se objevovalo nekonečně mnoho obav a katastrofických předpovědí nad působením Jakla v Radě. Vybírám ty nejčastější:

– Chce vyhodit ředitele České televize Dvořáka a následně ji celou zrušit.

– Dělá to na zadání Babiše a Okamury.

– Je proti veřejnoprávním médiím a proti objektivnímu zpravodajství.

– Je podržtaškou Václava Klause.

– Jakl neúspěšně kandidoval do Senátu, tak se chce upíchnout jinde.

Jakl a mediální pravěk

Přitom je všechno jinak. V Česku byste totiž našli jen těžko kompetentnějšího člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. To vůbec není vtip.

Ladislav Jakl byl v počátku devadesátých let jako poslanec České národní rady za OF členem mediální komise a v prosinci 1990 prosadil pozměňovací návrh k rozpočtu, kterým bylo tehdejší státní televizi a státnímu rozhlasu odňato po padesáti milionech a tyto peníze rozděleny prvním vznikajícím soukromým rádiím a televizím. V létě 1991 Jakl spolu s poslancem Michalem Sedláčkem napsali zákon, podle kterého vznikla a dodnes existuje Česká televize.

O několik měsíců později napsal zákon o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Jakmile vznikla, byl Jakl jmenován prvním vedoucím tohoto úřadu. Tu instituci vybudoval na zelené louce, včetně zřízení sídla a přijetí personálu. Jakl navrhl fungující režim přidělování licencí a byl u přidělení všech dodnes platných licencí celoplošných televizí a rádií. Na téma soukromých a veřejnoprávních médií vystoupil na desítkách konferencí a napsal mnoho textů, publikovaných v odborných publikacích.

Můžete s ním nesouhlasit v jeho pohledu na roli soukromých a veřejnoprávních médií (já například s jeho kritikou jednostranného a manipulativního zpravodajství i publicistiky České televize souhlasím), ale těžko může někdo vyvrátit jeho kompetenci k členství v Radě. Už jen proto, že mediální zákony před tím, než se o ně ucházel, nemusel studovat ani si na ně pracně vytvářet názor, on je prostě psal.

Nevidím ani jediný relevantní důvod, proč by v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která je notabene kolektivním orgánem, nemohl zasednout člověk, jenž má vůči výkonu a obsahu veřejnoprávní služby jiný názor než samotní zaměstnanci média veřejné služby. Ba právě naopak.

Jakl a politika

A že je nominantem SPD? Autora těchto řádků těžko může někdo podezírat z podpory tohoto nesystémového politického spolku. Zpovídal jsem se za své kritické a někdy i jízlivé texty o jejím předsedovi Okamurovi a jeho divokých snech o zavádění přímé demokracie dokonce před soudem, dostal jsem od jeho příznivců desítky nenávistných reakcí a mailů (třeba o tom, že si mám dát pozor, až půjdu z práce domů) a nikdy bych tuto partaj nevolil. Což mi ovšem nebrání tvrdit, že pro české mediální prostředí je zvolení Ladislava Jakla do „velké televizní rady“ dobrou zprávou. Kdo si myslí, že je v Radě proto, aby „protlačil“ divné okamurovské nebo babišovské představy o nezávislosti médií, málo jej zná.

Jakkoliv chápu, že vykladači jediného správného vidění světa z Kavčích hor i údolí pod nimi mají kvůli němu teď velké mrzení.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET