ROZHOVOR S Ladislavem Jaklem jsme si povídali na křtu knihy Odhalujeme Putinovy lži. Jedná se o výběr zpráv, které vydává parodická tisková agentura Fejk ňůs, jejíž investigativní duo Jakub Unda a Anja Al-Shaabatová „odhaluje špinavé rejdy euroskeptiků, kritiků migrace a všudypřítomných Putinových agentů“. Tématem hovoru tedy byl humor, nadsázka a samozřejmě došlo i na Vladimíra Putina.

Ta knížka, kvůli které jsme se tu sešli, je postavená do značné míry na nadsázce. Máte dnes obavu o nadsázku a celkově o humor v této zemi?

Určitě ne. Nadsázka a sranda je jeden ze základních výrazových prostředků. Mimo jiné zbavuje strachu, odlehčuje, co je přetíženo. Ale samozřejmě není možné brát všechna témata jako srandu. Někdy toho samozřejmě může být i moc.

Já mám spíš trochu jinou obavu, než že by se vytrácela sranda. Mám pocit, jako kdyby nadsázka, karikatura a všechny podobné žánry začaly podléhat tomu, že si na ně někdo dělá monopol. Jako kdyby se sranda směla dělat jenom z některých lidí a z některých myšlenek.

Viděl jsem dokonce pohřbívání některých politiků, že prý to je údajně sranda. Ale pak jsou mediální miláčkové, proti kterým kdyby si člověk dovolil setinu této „legrace“, tak se zřejmě zboří svět. Takže lidé z té správné party tak trochu propadli názoru, že humor je jenom jejich nástroj.

Ono je to taky tím, že oni žádný jiný žánr než pošklebování neznají. Oni neznají analýzu, oni neznají reflexi, na věcnou polemiku si netroufnou, takže jim zbývá jenom pošklebování a zesměšňování.

A tak se pošklebujou. Ale já se vždycky strašně bavím, když můžu sledovat, jak jsou vykolejení, když někdo tu srandu namíří proti nim a jejich světu, jejich nezpochybnitelným idolům. Přece si nikdo nemůže dělat srandu z Havla, například. To se jim zastavuje srdce a tuhne jim krev v žilách.

Před lety se mě úplně vážně ptal nějaký novinář, že nějaké divadlo pořádá taškařici pohřbívání Václava Klause, tak jestli se na to půjdu podívat. Tak jsem mu řekl, že ne, ale až budou dělat pokračování s pohřbíváním Karla Schwarzenberga, tak že bych dorazil rád. Přál bych vám ho vidět.

Pošklebování a srandičky na ty, kteří si to v jejich očích zaslouží, to je něco úplně jiného. A v jejich očích je to správné. A pak když úplně stejný metr nasadíte na jejich miláčky, tak se pohoršujou, že nastal konec světa.

Takže já nemám obavu, že by vymizela nadsázka a sranda.

Použil jste termín, že je „přetíženo“. Myslíte, že v současnosti je tu „přetíženo“?

Tím termínem myslím něco speciálního. Pro současný stav světa nebo naši společnosti bych použil úplně jiné označení.

Víte, Češi jsou takový speciální národ, který má spíš opačný problém. Nám se nedostává patosu. A někdy by bylo spíš naopak třeba brát vážné věci a vážné hodnoty aspoň trochu vážně. Ale tam, kde je to povrchní, znakové, tak tam je ta sranda a smích namístě, aby tomu nastavil nějakou reflexní plochu.

Ta kniha, o které se bavíme, tak pojednává o Vladimíru Putinovi. Petr Štěpánek, který tu stojí vedle nás, nazpíval se svou kapelou písničku Za všechno může Putin. Je podle vás dneska právě Vladimir Putin a posedlost strachem z něj tou věcí, která si zaslouží nějaké zlehčení?

Tak hlavně ta knížka není o Putinovi, jen využívá ten mediální nimbus, který mu vytvořili.

Já jsem pro, aby se věcem přisuzovala přiměřená vážnost. Přiměřenost, to je to hlavní.

Jsou velké státy, které mají své zájmy, a hájí je. Je to očekávatelné, je to legitimní a podle některých vlastně i pochopitelné a legální. I když já mám občas pocit, že u velkých států je ta legalita překonaná pocitem legitimity. Prostě že máme právo to udělat a zase tolik nesejde na tom, jestli při tom naše tajné služby něco poruší.

V takovém světě žijeme, a žili jsme po staletí. Chci tím jen říct, že svět není nedělní škola. Ale my jsme si vybrali jednu konkrétní zemi, se kterou ani nesousedíme, a která má méně obyvatel než Brazílie, Nigérie nebo Bangladéš. A udělali jsme si z ní své životní téma, na kterém rozdělujeme lidi. To je úplně šílená fikce, a strašně křečovitá snaha, aby to bylo věrohodné.

Snaha o co?

Když chce někdo zavést diktaturu, tak potřebuje nepřítele. A potřebuje záminku k tomu, aby mohl utužovat řady. Tak bude hledat páté kolony, a tak dále.

Někde jsem četl nějakou vizi, co se stane, až se to Rusko skutečně podaří oslabit. Tedy kromě toho, že po pádu ruského režimu si USA, EU a Čína rozparcelují vliv na to obrovské území.

Bylo by pak nutné najít nějakého jiného nepřítele, aby to mohlo pokračovat dál. Já nevím, kdo to bude, jestli Indie, nebo něco úplně jiného. Ale něco to bude muset být, protože na nepříteli jsou tyto dystopie, neboli antiutopie, založeny.

Ono to bylo běžné už za komunistů. Ti jako argument proti kritice říkali: Ano, leccos není v pořádku, ale představte si, že pokud nás svrhnete, tak přijdou revanšisti, to bylo oblíbené slovo, a bude tady zpátky nacismus.

To si já ještě pamatuju, tento argument.

Mně šlo spíš o ten mediální obraz Vladimira Putina jako totálního čerta. Je to podle vás přehnané?

Pro mě opravdu Rusko a ruská politika není tématem. Je to zástupné téma, vždyť nemáme s Ruskem žádný spor. Ani územní, ani obchodní. Je to zajímavý trh…

Nemohou tam fungovat ještě emoce z doby před rokem 1989?

Ale možná dokonce ještě starší. Jasně, hlídejme si své zájmy před kýmkoliv. Ale jestliže se Rusko neocitlo v pekle, což se mu skutečně mohlo stát, a nějak se stabilizovalo, tak je to prostě znovu světový hráč. Někdo se s tím nesmířil.

Já bych hlídal naše zájmy vůči komukoliv. Ať je to velký nebo malý hráč, tak využívejme všech kontaktů ke svému prospěchu a mějme se na pozoru před aktivitami, které nám ku prospěchu nejsou. Racionálně, pragmaticky.

Ale za tím fangličkářským praporem a nálepkováním je v podstatě úplná prázdnota. Kolikrát jsem se chtěl zeptat těch, co mají plnou hubu putinování, proč je to tak přitahuje. Já sám musím přemýšlet, jestli jsem někdy sám od sebe v nějakém článku použil jméno Putin. Nikdy jsem necítil takovou potřebu. Jen když se mě ptají novináři, jinak nemám důvod se jím zabývat.

Žijeme v reálném světě, tak se potýkejme s věcmi, které nás trápí, se svými sousedy nebo s jinými hráči, tam kde máme zájem, tam spolupracujme, tam kde ne, tak si dávejme pozor. To je přece normální.

Já bych se ještě vrátil k tomu humoru, nebo obecněji k mezilidské komunikaci. Máte pocit, že se v poslední době v naší společnosti proměňuje způsob komunikace mezi názorovými oponenty? Třeba že humoru ubývá na úkor dramatičtějších prostředků?

Teď jsme ve vrcholné fázi budování nějaké centralistické říše, o tom jsem přesvědčen. K tomu, aby se z Evropské unie vybudoval centralizovaný superstát, k tomu je třeba ještě trochu více utáhnout šrouby. A zvlášť když se veřejnost v jednotlivých zemích bouří a dává o sobě vědět, tak se musí přitáhnout ještě více. A to období nadchází právě teď.

Já pro to mám označení „zostřená pravda a láska“.

Ale málo si uvědomujeme, že kromě nástrojů typu cenzury, čili postihování a bránění zveřejňování jiných názorů, máme ještě druhý nástroj. A ten známe všichni, kdo něco pamatujeme. Tím nástrojem je autocenzura. A co je zdrojem autocenzury? Strach. A z čeho pramení strach? Ze zastrašování.

Každý, kdo bude číst tyto řádky, ať se zamyslí nad sebou nebo nad svým okolím. Jestli náhodou nezná takový ten pocit „já vím, jak to je, mám svůj názor, ale svět se přeci nezboří a stojí mi vůbec za to se pořád s někým hádat“? Člověk si skutečně říká, jestli má pořád chodit do konfliktů, když mu to přináší jen rizika. Ať už třeba mezi přáteli ve společnosti, nebo v práci, nebo kdekoliv jinde. Takže dochází k tomu, že se se svými názory radši uzavírá do sebe. A to je samozřejmě reakce na zastrašování, které tu reálně funguje.

Proto si myslím, že je strašně důležité, aby alespoň ti z nás, co můžou, dali najevo, že se zastrašit nenechají. To je pro ostatní obrovské povzbuzení. Ale když to neudělají, tak si ti ostatní řeknou: Když to nedělá nikdo, tak proč bych si já měl pálit prsty?

Výsledek toho je, že se člověk se svými pocity a kritickými názory ocitne úplně sám.

Zdroj