S Ladislavem Jaklem jsme si povídali nejen o jeho nové knize textů, rozhovorů a komentářů Z Hanspaulky o svobodě, kterou právě vydává Institut Václava Klause. Ale i o tom, jak se změnil politický střet a o co v něm jde nebo proč se dnes cítí být konzervativnější než před třiceti lety.

O čem je Vaše nová kniha, je asi jasné ze samotného názvu – o svobodě. Co v ní ale čtenáři budou hledat marně, co v ní nenaleznou?

Nenajdou v ní mé soukromí, nenajdou v ní mé pivo, nenajdou v ní mou muziku. Ale bez toho, čím žiju ve svém soukromí, bez svého piva a bez své muziky bych se určitě díval na svět jinak a určitě bych i jinak psal.

Jsou toto pro Vás atributy svobody? Nebo co si pod pojmem svoboda představuje Ladislav Jakl? A změnilo se nějak toto vnímání v průběhu let od roku 1989?

To jsou spíš atributy mé osobní spokojenosti a pohody. Svoboda pro mne znamená totéž, co pro kohokoli jiného. Možnost jít za svou vlastní spokojeností a pohodou. A protože jsme každý jiný, přináší každému spokojenost a pohodu něco jiného. A k tomu potřebujeme svobodu jít svou vlastní cestou za svým vlastním štěstím, aniž by nás někdo násilím nutil jít po cizí cestě a aniž by nám někdo násilím vnucoval svou představu o našem štěstí. V tom se nic nezměnilo od stvoření světa.

Tak ještě jinak. Řekl byste, že nám dnes někdo vnucuje tyto své představy o našem štěstí více, než tomu bylo například v době Vašeho poslancování před 30 lety? Z Vaší knihy to na mne působí tak, že ano. Čím to je?

Na začátku 90. let jsem i já propadl pocitu, že teď už bude svobody jen přibývat. Měl jsem radost z každého odhození dalšího a dalšího břemene regulací a zákazů. Vůbec by mě nenapadlo, že za pětadvacet let bude vše naruby a že každý den budou omezení a zákazy naopak přibývat. A už vůbec mě nenapadlo, že se touhle dobou budu bát i o svobodu slova.

Vidíte někde nebo v něčem naopak naději? Třeba v nějakém segmentu našich společností, když budu mluvit šířeji o Západu jako celku, protože se to asi netýká jen nás…

Bude to znít jako slovíčkaření, ale naději paradoxně vidím právě v tom utahování šroubů posledních let. Dokud měli kolektivisté pocit neochvějné převahy, nechali nás povídat, co jsme chtěli, ve stylu: ať si plácají, my máme moc. Ale to, že začali boj proti svobodě slova ve stylu umlčování samizdatů a štvavých vysílaček, je důkazem, že stoupenci svobody jim nahánějí reálnou hrůzu. Jen je nechme, ať se bojí.

Vy jste ve veřejné diskusi často radikální a provokativní. Trump, Farage, Johnson, Salvini také nejsou žádnými vychovateli z nedělní školy a prolamují krustu dusivé politické atmosféry poměrně úspěšně. Být jen „drsný“ ale asi nestačí, ne?

Mým cílem není být provokativní. To by bylo moc prvoplánové. Provokativní se leckomu zdají mé názory, protože z nich nijak neslevuji a protože se ve své ostré podobě zdají být často vybočující z dohodnutého klidně plynoucího diskursu. Lidé jsou často zvyklí na velmi úzké spektrum svých oblíbených názorů a cokoli odlišného vnímají jako skřípání nehtů o rezavý plech.

Je ještě něco co Vás při přípravě knihy, řekněme, překvapilo? Nějaká tendence, kterou jste si dříve tak neuvědomoval a vyjevila se až v takto koncentrované podobě Vašich textů z posledních let?

Určitě nejsem sám, kdo je bláznivými pokrokářskými vylomeninami překvapován každý den. I texty v této knize prozrazují, jak se témata mění. Už nám nejde jen o ekonomické svobody, už nám jde o kulturní a civilizační přežití. O naší budoucnosti rozhodne to, zda dáme přednost dobru, nebo svobodě. Já jsem pro svobodu a o cizí dobra nestojím.

Asi byste tedy souhlasil s tvrzením, že se politický střet dosti redefinoval. V řadě klasických liberálů, mezi něž Vás počítám, to probudilo dříve netušené konzervativní reflexy. Cítíte se být dnes konzervativnější než na počátku 90. let?

To cítím, i když zpětně odhaluju, že mé někdejší postoje byly už tehdy o dost konzervativnější, než jsem si sám tehdy myslel. Ale i tak, hlavně poránu, na sobě jistý posun vnímám. Je to dílem stárnutím, dílem pocitem akutního a sílícího ohrožení. Šílenství pokrokářů tak zběsile akceleruje, že nám nezbývá, než se také radikalizovat. Jinak budeme pro ně jen materiálem ke zvrhlým sociálně-inženýrským experimentům.

A dá se tomu vyhnout, nebo si tím budeme muset projít? Jistým způsobem se dá říct, že znovu.

Vyhnout? Na to je pozdě. Za chvíli mi bude šedesát. Nevím, čeho se v tomto smyslu ještě dožiju. Horších časů zcela určitě. V těch už jednou nohou jsme. Ale jestli zažiju zas lepší éru, to nevím. Někdo z čtenářů mé knihy však určitě.

Filip Šebesta

Newsletter IVK, léto 2019