ROZHOVOR „Nenechal se životem vláčet, to on si rozhodoval, jak bude žít,“ říká o tragicky zesnulém Petru Kellnerovi Ladislav Jakl, člen a také zakladatel Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Námitky ohledně vazeb na Čínu odmítá: „To by nám snad mělo lichotit, ne? Že český vliv tak úspěšně pod jeho rukama expanduje.“ K Číně ještě Jakl dodává, že se země v poslední době neuvěřitelně otevřela a lidé tam žijí svobodněji než dříve. „Bylo by snad světu lépe v sousedství s bídnou Čínou uzavřenou za svou zdí?“ ptá se. Řeč přišla i na postavení Západu. „V jistém smyslu už Západ poražen je,“ shrnuje Jakl geopolitické změny v posledních třech dekádách.

Zemřel Petr Kellner. Byl jakýmsi symbolem porevoluční éry a nově nabyté svobody? Co znamenalo jméno Petra Kellnera pro vás?

Já jsem ho sice neznal osobně, setkal jsem se s ním asi jen dvakrát, ale určitě byl nejen pro mne více než pouhým symbolem. Byl hlavně člověkem. Velmi cílevědomým, koncentrovaným, pracovitým a přemýšlivým člověkem, odvážným hráčem i zodpovědným hospodářem. A také odolal pokušení natřásat se jako celebrita v reflektorech bulvárů, ale žil si svým životem. Nenechal se životem vláčet, to on si rozhodoval, jak bude žít.

Jak shrnout celosvětový význam Petra Kellnera? Čím mohl vadit? Velmi se hovoří o vazbách na Čínu…

Měl vliv a vazby po celém světě, nejen v Číně. To by nám snad mělo lichotit, ne? Že český vliv tak úspěšně pod jeho rukama expanduje. Když Baťa rozšířil své podnikání do nějaké země, získala snad dotyčná země vliv na náš život, nebo to bylo spíše přesně naopak? Když třeba Rakušané koupili náš největší finanční ústav, třásl se tam snad někdo, že se tím dostávají pod český vliv, nebo naopak stoupl rakouský vliv u nás?

Fyzik Luboš Motl se zamyslel nad smrtí Petra Kellnera z jiného úhlu. Mohla se mu prý stát osudnou rutina, se kterou vyjížděl za svým koníčkem na Aljašku. Co si o tom myslíte vy?

Já o tom vůbec nic nevím. Helikoptéru přece neřídil on. Neštěstí se vám může stát i doma v koupelně.

Co etický rozměr obchodu s Čínou, spatřujete v tom problém? A proč jej nespatřují třeba Němci, Francouzi a další?

Myslím, že obchodovat a mít i další vztahy s Čínou má hluboký etický rozměr. Přispělo to k otevření dříve zcela izolované země a ke zlepšení kvality života největšího počtu lidí na naší planetě za nejkratší dobu. Bylo by snad světu lépe v sousedství s bídnou Čínou uzavřenou za svou zdí? Mladí Číňané dnes žijí běžným západním způsobem života, což bylo před jednou generací nepředstavitelné. A to právě díky otevřenosti a oboustranné ochotě spolupracovat a obchodovat. Zkusme si my, kdo to pamatuje, uvědomit, jestli by se nám bývalo za socialismu žilo lépe, kdyby nás tehdy celý svět bojkotoval, kdyby se u nás za tu dobu neodehrála žádná světová sportovní či kulturní akce, kdyby tu nikdo neviděl žádný exemplář západního zboží. To by nám jako bylo líp? Podporoval tím někdo Husáka, nebo spíše přitažlivost západní demokracie v očích naší veřejnosti? Demokracie, svoboda i bohatství prosakují. Pokud mají kudy. Nechme je prosakovat. Udělá to svět nejen více prosperujícím, ale i bezpečnějším.

Jak vidíte úlohu Číny v budoucím světovém vývoji? Vybudovala si za poslední rok proti Evropě pozici, ze které nás může ekonomicky zválcovat?

Co by z toho válcování měla? Chce s námi férově obchodovat, na tom vydělá ona i my. Ale obchodovat musíme bez nepřátelských dětinských šprajců a truců.

V čem spočívá hlavní čínská výhoda oproti Evropě?

Je to společnost mladá. Nakročená kupředu. Mladí vidí, čeho se dá dosáhnout za deset let úsilí. Hledají cesty, jak co udělat, ne záminky, proč to neudělat. Ještě nestihli zpohodlnět.

Boj s uhlíkem je zvěrstvo. Je to hlavně útok proti chudým. My jsme svou civilizaci a dobrý život postavili na industrializaci, ale zbytku světa už to nechceme dovolit a rádi bychom z něj udělali romantický skanzen nebo kiplingovskou idylku. Boj s uhlíkem je ve skutečnosti bojem proti snaze chudších zemí žít lépe.

Objevuje se také poznámka, že Achillovou patou Západu může být bohorovné přesvědčení o vlastní převaze nad Čínou – morální, ekonomické, technologické. A zakopaný pes je přitom ve skutečnosti, že tyto premisy platily dříve, ale dnes jsou už pryč. Ve chvíli, kdy by skutečně došlo k nějaké formě konfliktu, by Západ zůstal v šoku a poražen. Jaký je váš názor?

V jistém smyslu už Západ poražen je. Svět už není monopolární, jakým byl po třicet let od zhroucení komunismu. Je dnes už multipolární, přinejmenším bipolární. A s tím se Západ musí smířit. Vícepolární svět ale přináší rovnováhu a je bezpečnější, žádný strom v takovém světě už neroste do nebe. V jiném smyslu slova ale Západ zdaleka poražen není a být nemůže. I nově prudce rozvíjející se země Západ potřebují, to za prvé. A za druhé: náš svět nikdo neporazí, pokud si podržíme svou kulturu a civilizační pilíře. Můžeme se porazit jen sami, pokud se o ně sami připravíme. Zvenčí nám je nikdo nevezme, to my jimi sami začínáme ke své hanbě a škodě pohrdat.

Co se týče technologické a vojenské převahy, nedávno jsme mohli zaznamenat zprávy o simulacích z dílny amerického letectva. Výsledky byly pro USA velmi znepokojivé, případná válka o Tchaj-wan by nejspíše skončila vítězstvím Číny. Sledujeme tedy v přímém přenosu nástup nové velmoci?

Taková válka nenastane, dokud nebude vyprovokována zvenčí. Ostrovní Čínské republice i pevninské Čínské lidové republice současné uspořádání vyhovuje. To jen zvenčí se to pořád někdo pokouší rozkutat, a destabilizovat tím svět. Nezodpovědně.

Západní civilizace, nebo alespoň její větší část, nezažila v posledních dekádách žádné výraznější těžkosti. Zatímco východ shazoval okovy komunismu, Západ v míru prosperoval. Může se z dlouhého období klidu a pohodlí stát v konečném důsledku nevýhoda?

Ono to lze ale vzít i za úplně opačný konec, s tím prosperováním Západu. Žili jsme tu v komunismu jako ve skleníku. O tom, jaké je venku počasí, co vše se mění, jsme věděli jen málo. A tak si mnozí z nás nevšímali, jak ultralevicový pokrokářský duch pomalu otravuje krok za krokem celý západní svět. Univerzity, média, politiku a nakonec i společnost včetně velkého byznysu. Pak se náš skleník rozpadl a mnozí z nás s úžasem zjistili, že tohle už není ten Západ, o kterém jsme snili. Západní rádcové nám sem jezdili přenášet, jak se to se soukromým vlastnictvím, svobodou jednotlivce či volným trhem nemá přehánět. A najednou jsme pochopili, že Západ mezitím, co my žili ve skleníku, zdegeneroval, zesocializoval. Paradoxně jsme byli před tou degenerací v onom skleníku trochu chráněni, myslím společensky, vztahově. Někteří z nás si ale ani po zbourání skleníku nevšimli, že ten nový Západ už není Západem. Stačí jim, že je geograficky na západě, i když už to není skutečný Západ. Západní svět sám sebe svázal neproduktivním přerozdělovacím a přeregulovaným systémem, upoutal si na nohy závaží kolektivismu a sociálního inženýrství. Ona tahle nemoc ale nakonec hlavně nejprve prostřednictvím velkých měst přeskočí i na dnes prosperující rozvíjející se nové ekonomiky, avšak než se tak stane, poměr civilizačních sil se úplně obrátí. A z kulturní nadvlády Západu se stane jen epizoda do učebnic příštích věků. A ony učebnice nejspíš nebudou psány latinkou. Bohužel. Měli bychom ten proces zaostávání alespoň trochu brzdit. Ale ne provokováním nepřátelství s druhými, ale snahou o odhození okovů, které jsme si sami z hlouposti nasadili.

Zdroj