Etal – bizarní rock
Publikováno 07.01.2010 v kategorii: Hudba

jakl_etalNemáte představu, jak ETAL bolí. Ne pouze tu část kapely, která tak jednou za dva tři roky vyžene pavouky a myši z futrálů svých nástrojů a na první zkoušce se ptá nejen co to je za písničku, ale i co to je za mamlase za pianem. I ta část kapely, která to léta s jinýma kapelama mnohokrát měsíčně ve sklepních zkušebnách i po pódiích bigbítových hospod mydlí a huláká ostošest, najednou kouká, co to je za blbý rytmy a melodie, to se fakt nedá hrát. ETAL, to je muzika vzniklá v hlavě, ne s hudebním nástrojem v ruce. Pak se teprve (se střídavým úspěchem) prostrkává na svět skrze ruce a nástroje muzikantů. Proto je tak hrbolatá.

Proto taky ETAL nemůže hrát víc než párkrát za pětiletku. Častěji se to vydržet nedá. A to navzdory tomu, že poslední reinkarnace ETALu už byly bez těch desítek pomocníků, divadel, výtvarníků a celého toho bláznivého show, jen v takové skromné klubové podobě. Ještěže ETAL používá tak divné rytmy, intervaly, stupnice a harmonie. Když někdo něco zahraje blbě, nemůže to nikdo nezasvěcený poznat. Snad.
Kapela o sobě léta říkala, že je alternativní nebo taky minimalistická. Něco na tom je. Ale ETAL není tak úplně alternativní. Alternativní je možná k dechovce, country nebo metalu. Jinak je to prostě bigbít, jen trochu ulítlej. Trochu dost. Minimalistický ETAL také úplně není. Původně měl být víc, ale znáte muzikanty. Stát půl hodiny v pozoru a brnkat tři tóny furt dokola, to jim moc nevoní. Tak si tuhle přidají tónek, tu brnk, tu ťuk navíc. I v absurdním divadle si herec – když se režisér nedívá – občas šlehne nějakýho realistickýho hamleta. A to je placenej. ETAListi už míň. Takže výsledná podoba je kompromisem na hranici únosnosti, kterou jsou i otrlí ETAListi ještě ochotni trpět.
Projekt se v palici vylíhl v dubnu 1985. To jsem hrál s kapelama Hokr a Ucho, ale uvnitř se rodil styl, kterej potřeboval k realizaci svoji kapelu, v rámci uch a hokrů to nešlo. Jenže dejte dohromady partu muzikantů k projektu s temnou perspektivou. Tak přišel nápad. Průtokový ohřívač. Prostě by si to muzikanti zkusili nezávazně. Jeden by se naučil tři čtyři písničky, druhej dalších pár, sestava by se měnila a pomalu krystalizovala, jak by to oběma stranám vyhovovalo. Bylo to myšlený tak, že se to zezačátku bude jmenovat L. J. (jako já) et al. Tehdy jsem dělal ve zdravotnickým časopise. Tam se v literatuře používalo zkratky et al. pro text, kterej dělal někdo s kolektivem. Jméno, a pak et al, jako „a kolektiv“. A jak by si sestava sedala, mělo se to postupně měnit na L. J. etal, L. J. a ETAL, ETAL a L. J. a nakonec ETAL bez L. J., protože už by měl svý jméno a žádnýho L. J. by k propagaci nepotřeboval. Vývoj byl ale nakonec rychlejší. V květnu 1985 byl už hotovej velkej kus repertoiru, zčásti psanej zároveň jako muzika ke hře Divadla v uvozovkách. Od června zkoušejí muzikanti, většinou si to včas rozmyslí, dělat srandu s ETALem není žádná sranda. Pod hlavičkou ETALu se poprvé hrálo, věřtenevěřte, v červenci v hale Slavie pro stovky dětí, ale spíš normálnější písničky L. J. než čistý ETALismus, škoda dětí. Mezi průchozími muzikanty uvízl v srpnu kytarista Jirka Čágo Lorenc (kdysi dávno předtím s L. J. v takovém bluesovém triu). V září se chytá další budoucí stálice, tehdy basák, dnes syntezátorník Martin Černý. Těsně předtím se ohřál v Uchu.
Od listopadu nejdřív nestabilní, od ledna 1986 stabilní další opora – bubeník Zdeněk Cimmerman, co se chvíli předtím ohřál v Hokru. V prosinci 1985 ETAL bez rytmiky (no to byl minimál!) nebohým kupujícím na vánočních trzích na Kubáni. A to už byly kusy, co se hrají dodnes. V lednu 1986 v Cíli na Zahradňáku se už hraje Hřebík a podstatná část budoucího stálého programu. Bez bubnů, ty stály na pódiu s cedulkou, že bubeník se pro nemoc omlouvá. Krev v hlavy nechtěla stříkat, tak jako náhradní efekt přišel pád i s židlí. Jenže na novou kytaru zn. Yamaha. Díra jak od sekyry. No a v únoru premiéra v kompletním složení na jakési přehlídce na Barče. Naolejovanej Bejček mlátil do kolejnice, krev stříkala, no prostě už fakt ETAL. A to není nostalgie, nahrávka existuje. Vzápětí zájezd s Dr. Maxem do Chvaletic, na pár týdnů existence to šlo.
ETAL je v tu dobu doma na Vartě – jak to zní, tak to vypadá. Kulturák někde mezi Jižňákem, Měcholupama, Petrovicema a Japonskem. Skoro studiový demáč se točí v divadle u Cimrmanů, mezi kulisama hospody na mýtince. Je to tam slyšet. Černý odchází v dubnu na vojnu, nahrazuje ho už navždy Jirka Pšák, kterýho rok předtím nahradil Martin v Uchu. V červnu památný soustředění na chalupě ve Volyni. A připravuje se velký projekt. Mamutí výtvarné show, s divadelní sekcí, prostě velkej blázinec. Mezitím např. v září na Homolce s Hokrem, Pepka s asi 120 takty tónu á, kdo viděl, nezapomene. V listopadu na Vartě premiéra programu Hřebík. Podílelo se na tom skoro třicet lidí, Obří hřebíky, plachty, mraky rekvizit, performance, bludiště, divadlo. A plno, v tom zapadákově! Při reprízách už to šlo dolů. A kluby: Prosek, Cíl, Eden, Rokoska, Strahov. Litochleby. V únoru 1987 semifinále Objevu rocku, to byly, milé děti, takové soutěže.
A v březnu 1987 památná Malostranská beseda. Zeptáte-li se na ni muzikantů, riskujete ránu pěstí. Tam snad nebyl takt bez průseru. No, a pak začaly problémy. Žádnej velkej průlom, únava, žádná muzika pro pohodu, pevné aranže, to ETAListy štvalo. A pak taky péče kulturní fronty. Říkanky typu „více kaprů než candátů, víc kandidátů než mandátů,“ nebo třeba „Nové Strašecí Nový Jičín, o novém myšlení jak prase kvičím,“ dělaly potíže, ale nakonec se to vždy nějak uhrálo. Kupodivu víc vadil projev, kostýmy, atmosféra, nezvyklý projev. Skvělá produkce na přehlídce u Jaurisů v květnu skončila zásluhou paní inspektorky Křížové (co asi dělá dnes?) zákazem. Čágo si bere kvádro, představuje se policejnímu náčelníkovi jako kulturní referent zřizovatele ETALu (OKD Praha 10) a mámí podpis k dopisu, že policajti narozdíl od vyjádření Křížové žádné nemravnosti neviděli. Policajt, co tehdy zasahoval, kouká na Čága a říká náčelníkovi: no byl tam takovej nahatej, v řeznický zástěře, no hotovej cvok, ale žádný velký rušení pořádku to nebylo. To jsou věci, kýve hlavou Čágo bez řeznické zástěry a objednává si u náčelníka další kafe. No k popukání. Ze stejného koncertu černé pásky na očích na fotkách v Tribuně jako mravní zkáza mládeže Jižního Města.
Čágo pauzíruje, místo něj zkoušíme pár kytaristů, včetně sympatického slepce a k tomu Slováka Štefana. L. J. jde v říjnu na vojnu, bez něj kapela na nějakých přehrávkách (milé děti, to byly takové komise, zkoumající kapely a rozhodující, kdo a za kolik může hrát před lidmi) znovu získala souhlas k hraní, ale k čemu to, že. Na vojně jsou nebozí Maďaři, Slováci a Cikáni otravováni i repertoirem ETALu. V listopadu 1987 odskočení do Prahy na další semifinále Objevu rocku.
Po návratu v listopadu 1988 přehrávky II. třídy lidových hudebníků – v komisi Radim Hladík, chudák, i ten musel poslouchat Pepku.
Místo Čága přichází Jirka Špalek, po dlouhé odmlce koncert v březnu 1989 na Chmelnici s V.Z. Vrací se Martin Černý, už coby pijanist. Jdem do prvomájového průvodu. Nevinný, jen mírně provokující transparent „ETAL zdraví glasnosť“ zůstává u policajtů ve Školské i s nosiči. Koncert v Litochlebích, zas péče kulturní fronty. A pak v květnu ve Futuru s OZW, přišli i ti spoluzatčení ze dvorku ve Školské a hned věděli, o čem ten ETAL je. Dramatické přehrávky v Cíli pro zřizovatele, jako hotovej soud. Těžce nám pomohli pánové kulturní činovníci Kašpar a Papež. Hraní Slunečnice, parník, v říjnu opět postup v Objevu rocku do semifinále. A do toho Listopad.
Po něm Rokoska (semifinále), Petynka, Novodvorská, Rokoska (finále). V únoru 1990 premiéra Rockového sendviče, to byl vždy ETAL s nějakým hostem ve Futurumu. Zimní stadion v Nymburce (s Oceánem, Vítkovci a Lucií). Na majáles před plným Staromákem. Světlé chvilky, ale krátké. Riegrovy sady a opět Staromáky předvolební, taky Rokoko, Knapárna (takový obrmejdan u Nejdku). V listopadu dokonce Lucerna, představte si, ale skoro prázdná.
Pak nějaké nahrávání, koncert v květnu 1991 na parníku, to bylo velmi vypečené. Po další pauze pak už přišel první Rockový účet L. J. v květnu 1993 v Dopravních podnicích a pak koncert s Hokrem a s Folimankou Blues v září 1994 v Chebu. V červnu 1995 smíchání šesti písniček ve studio Sono, tři z nich vyšly na CD Radiohity.
Od té doby je Etal spící Golem, probouzený jen jednou za čas k velké příležitosti. Velkolepě třeba oslavil fiktivní desáté narozeniny v květnu 1997 ve Futuru. Fututum zabalené do novin a elektická pila na pódiu vyhazující pojistky, to bylo pro undergroundové fajnšmekry. V říjnu 1997 v Chebu byl opět takový malý účet, ale se vším všudy, spolu s Hokrem a Folimankou, v listopadu 1997 koncert v Neratovicích na festivalu v rámci městských slavností, pak až v květnu 1999 v Lucerna Music Baru na Rockovém účtu L. J. číslo dvě a v květnu 2000 v chebském Ozzy baru, který nedlouho potom museli zbourat.
Nejpovedenější akcí byly asi fiktivní patnácté narozeniny v lednu 2002 ve Vagonu. Převleky, rekvizity a celkový projev jsou zárukou, že každý divák tam pořízeného divadla se musí počůrat smíchy. A posledním vystoupením staré éry byla účast na třetím Rockovém Účtu L. J. v Roxy v prosinci 2004.  Asi nejlépe připravená akce, bohužel basák Jirka přišel velmi indisponován. Měsíc nato umírá bubeník Zdeněk.
ETAL byl oživen až při příležitosti koncertu na jeho počest, nazvaném Cimrfest, v únoru 2009 ve Vagonu. Za Zdeňka přichází Jirka „Buddy“ Kolman, uvidíme, jestli mu to vydrží. V květnu se hraje v Chebu a v prosinci na Rockovém účtu číslo 4. To už vypadá skoro na comeback..

Cimrfest 2009 ve Vagonu! Kde kdo tam natáčel a zde jsou nějaká videa.

Video Etal 1 (otevře se v novém okně)

Video Etal 2 (otevře se v novém okně)

Video Etal 3 (otevře se v novém okně)

_____________________________

Nefungují videa? Potřebujete Windows Media Player.

BANDZONE.cz/Etal

Fotogalerie fanoušků a členů ETALu:


Webdesign: Kabris|NET