Rozhovor pro knihu Deset tisíc extremistů Jaroslava Smílka.
Rozhovor, kvůli kterému média udělala z Ladislava Jakla nacistu.
Publikováno 16.08.2012 v kategorii: Rozhovory

– Jak si vysvětlujete, že relativně malé skupiny různých falešných humanistů a bojovníků za lepší dnešky i zítřky téměř bezvýhradně ovládly náš politický a mediální prostor?

Jev, o kterém hovoříte, se zdaleka netýká jen naší země, ale prakticky celého západního světa. Mezi intelektuály vždycky patřil jistý proud těch mesiášů, kteří si myslí, že sami nejlépe vědí, jak vypadá dobro, a tuto svou vlastní představu dobra se pak snaží druhým lidem vnucovat. A existují dvě základní prostředí, kde se to těmito různými mesiáši a vlajkonoši dobra hemží – totiž prostředí univerzitní a prostředí mediální.

– Vyhovuje jim tedy mediální sféra z toho důvodu, že dnes tak silně ovlivňuje veřejné mínění?

Jistě, oni pochopili, že právě toto je v současnosti nesmírně důležité hřiště, kde se odehrávají souboje jejich světa, tedy světa dobra, se světem svobody. Já stojím na pozicích svobody, a proto je logické, že nemohu přijmout jejich vizi, kde dobro je něco, co se musí druhým lidem vnutit, protože oni nejsou údajně schopni sami skutečné dobro objevit a prosadit. Proto ho tito mesiáši chtějí napěchovat do zákonů a všemožných deklarací a usnesení v naivní představě, že stačí udělat jen toto, a dobro automaticky zvítězí.

– Ale přece jen se mi zdá, že například v Americe jsou média názorově pestřejší, a pomýlení fanatici dobra tam neválcují všechny ostatní…

Ano, je to tam však způsobeno mnohem větším mediálním trhem, takže se v Americe dostane i na menšinové názory, které mají své vlastní platformy, noviny a časopisy. My jsme naopak trhem velmi malým, a proto všechna velká média jsou téměř bezezbytku vyluxována oním levicově liberálním pohledem na svět. Ale jeho dominance je bohužel celosvětovým jevem, a jedním z jeho důsledků je i to, že naše západní civilizace zpochybňuje kořeny, na nichž vyrůstala, a to pochopitelně vede až k určité nebezpečné destrukci základních hodnot.

– Myslíte si, že je nějaká šance nastartovat rozumnou cestu zpět?

Kdybych si to nemyslel, tak bych nedělal to, co dělám. Já se snažím mluvit o těchto věcech, psát o nich, debatovat a vysvětlovat, a určitě v tom nejsem sám. A jsem přesvědčen, že kdybychom to nedělali, tak bychom zcela uvolnili prostor právě těm lidem, jimž vůbec nejde o věcnou debatu a diskusi, nýbrž jen a jedině o úplné ovládnutí mediálního prostoru a naprosté vytlačení každého, kdo má byť jen maličko odlišný názor na svět a jeho fungování, než mají oni. Tihle lidé nechtějí debatovat, oni touží po absolutním monopolu na svou pravdu, a kdo je proti, to podle nich není názorový oponent, nýbrž člověk, kterého je třeba z veřejné debaty vyloučit, kterého je potřeba co nejdříve zneškodnit naprostým zesměšněním a urážkami bez hranic.

– Dobrá, tak tedy nedat se, a hájit myšlenky a názory od rána do večera přes veškerou kanonádu, jakou tito fanatici dobra spustí. Máte ještě další aspoň trochu povzbudivou radu?

Snad ne ani tak radu, jako spíše výsledek pozorování okolního života. Tou nadějí je podle mě lidská osobní zkušenost. Spousta lidí, kteří vám budou žvatlat jalové fráze, přejaté z různých levicově liberálních médií, to dělají jenom proto, že mají pocit, že tak nějak se má zkrátka mluvit. Ale když budete se stejnými lidmi otevřeně hovořit o jejich skutečném reálném životě, tak najednou zjistíte, že tito lidé mají docela rozumné názory, na hony vzdálené těm původním, načteným a přejatým z médií. A v tom je jistá naděje, že tito lidé pak možná prohlédnou snahy různých levicových manipulátorů a vlajkonošů falešného dobra, a jakmile se začnou chovat podle svých vlastních reálných zájmů, tak budou mít o to větší šanci oněm manipulátorům utéci z nastražené lopaty.

– A čím více bude rozumných a u širší veřejnosti známých lidí, ochotných se pustit do názorového souboje s falešnými humanisty, tak tím je dle mého názoru také větší naděje pro mediální pestrost a různorodost…

To jistě, ale na druhé straně musíme čekat, že jakmile se někdo rozumný a aspoň trochu veřejně známý vrhne do názorového ringu, tak ho největší média buď ignorují, nebo se mu snaží nasadit psí hlavu a udělat z něho naprostého kašpara či dokonce extremistu a nepřítele celého lidstva. Tak to nyní bohužel funguje, ovšem o to důležitější je se nevzdávat, a prosazovat se vší energií svobodomyslné názory.

– I proto jste se přidal k občanské iniciativě D.O.S.T., která si vzala na paškál takzvanou pozitivní diskriminaci, jež chce uměle zvýhodňovat různé skupiny obyvatelstva na úkor většiny lidí?

Byl jsem osloven iniciátory této názorové platformy, důkladně jsem si prostudoval jejich program a myšlenky a protože se mi zdály zajímavé, tak jsem je na několika veřejných akcích osobně podpořil. A je také pravdou, že jsem to udělal i právě kvůli zahuštění mediální scény, aby se v ní nepsalo jen a jedině o bojovnících za velké a láskyplné Dobro.

– Přešel bych teď k tématu různých podivných kampaní proti rasismu a extremismu, s nimiž se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Vy jste už po řadu let jedním z nejbližších poradců pana prezidenta Klause, a tak bych se Vás zeptal, jak se pan prezident dívá na tyto svérázné akce?

Už v devadesátých letech, kdy byl Václav Klaus premiérem, se mezi jinými věcmi dostávala do popředí problematika cikánského obyvatelstva a tady se názorně ukázalo, že existují dvě skupiny lidí. Byla spousta těch, kteří chtěli doopravdy pomoci a také pomáhali, a pak bohužel byla i spousta nejrůznějších parazitů, jimž šlo jenom o vytřískání co největšího politického kapitálu, kdy chtěli ukázat, že právě oni jsou nositeli šlechetného dobra. Václav Klaus se jednoznačně řadil do první skupiny, a ze srdce mu byly protivné všechny ty teatrální a deklarativní akce, jejichž skutečný efekt a účinek byl prakticky nulový. Nakonec, pokud chcete, tak mohu vzpomenout na jednu konkrétní akci, kde se to ukázalo velmi jasně a zřetelně.

– Poslouchám…

Minulý rok jsem byl už poněkolikáté na vzpomínkové slavnosti v Letech, kde stál za války sběrný cikánský tábor. Vloni tam poprvé přijel ve funkci ministra pro lidská práva i Michael Kocáb, a přestože byl hlavním hostem a čekaly na něj stovky lidí, tak přijel o půlhodiny pozdě a pronesl pár líbivých vět a frází. Potom pyšně prohlásil, že vymyslel jakousi deklaraci ústavních činitelů, kteří by se písemně svým podpisem zavázali, jak usilovně a ze všech sil budou bojovat s rasismem a extremismem. Já jsem si už tenkrát přímo při jeho krátkém projevu v duchu říkal, že to zase bude jenom takové prázdné šustění papíru, které vůbec nikomu konkrétně nepomůže, že to zkrátka opět zavoní či zasmrádne, jak se na to kdo z jakého úhlu dívá, a tím to také skončí. No, a když potom za pár dnů či týdnů tato deklarace oficiální úřední cestou připutovala i k panu prezidentovi, tak on ji odmítl podepsat s tím, že to není nic jiného, než další z řady prázdných gest a že pokud se neudělá nějaká skutečně užitečná práce v této jinak jistě choulostivé a problémové oblasti, tak je lépe podobné jalové a sebestředné výzvy ignorovat.

– A pokud se Vy sám podíváte například na nedávnou kampaň Helsinského výboru, jenž na letácích dost agresivně a drsně vybízela mladé lidi, aby nekupovali údajně neonacistické a extremistické oblečení, tak jaký z toho máte pocit?

Začnu trochu zeširoka. Víte, asi byste těžko hledal člověka, který by mohl být méně oprávněně nařčen z nějakých rasistických tendencí než já. Moje maminka je Polka, já jsem adoptoval cikánské dítě, ze srdce nesnáším předsudky, nepřeposílám nikomu cikánské vtipy, dokonce ani ty, na kterých je kus pravdy. A taky se zamýšlím nad tím, jak je vůbec možné, že v minulém století zvítězily dvě hrůzné ideologie, které se přeměnily do reálných politických režimů, se vší tou ukrutností, nad níž dodnes mnozí kroutí nevěřícně hlavou. Ono nejhorší na tom bylo, že to obludné zlo nepáchali žádní netvoři s vlčími tesáky, ale i docela obyčejní tátové od rodin, protože podlehli kolektivním náladám a svým předsudkům. A jestli už možná v relativně poklidném devatenáctém století bylo zaděláno na brutální režimy, co zvítězily o pár desítek let později, tak si musíme klást otázky, zda i dneska tu nejsou jisté zárodky pro možné hrůzy v blízké či vzdálenější budoucnosti. Tím jsem chtěl říct, že v žádném případě nezpochybňuji debaty a diskuze o možném ohrožení demokracie, ba naopak. Jenomže je tu jedno nesmírně důležité ALE.

– A sice?

Ale to by to muselo být myšleno skutečně se vší vážností a poctivostí k sobě i k druhým lidem. Bohužel, mnoho „bojovníků za dobro“ se naprosto vědomě a účelově zaměřuje jenom na vnější stránku věci, na tu viditelnou slupku, a tak tu máme všechny ty zuřivé kampaně a štvanice. Jednou proti tričkům, podruhé zase proti koncertům a různým srazům, a tak dále a tak dále. Přitom oněm lidem, co podobné zátahy či kampaně organizují, vůbec nejde o opravdový boj proti nějakému nebezpečí a ohrožení demokracie. Jim jde pouze a jedině o to, aby demonstrativně ukázali, že jsou lepší než ti, na které ukazují prstem.

– A přitom je třískají hlava nehlava, obrazně řečeno…

Zhruba před rokem jsem uveřejnil jeden blog, nazvaný „Nechte je zpívat. Nácky i pankáče.“ Bylo to v čase dvacátého výročí listopadové revoluce a já jsem viděl v televizi záběry, jak policajti vyvlékají z jakési hospody rockové muzikanty i jejich fanoušky z publika a pak je nemilosrdně cpou do připravených antonů a vezou kamsi k výslechu. Nu, já si původně mylně a naivně myslel, že to jsou záběry staré dvacet roků, abych hned následně v šoku zjistil, že jde o věci staré pouhé dva dny.

– Dost smutná vizitka naší současnosti, ne?

Podle mého nejhlubšího přesvědčení není žádný důvod, aby policie zase znovu šmírovala muzikanty, nasazovala jim štěnice do sálů a kontrolovala jejich texty, jestli nejsou závadné a nebezpečné, to je téměř skandální. Ti kluci sice někdy zpívají nebetyčné voloviny a pitomosti, ale zavírat za to?! Opravdové nebezpečí pro demokracii číhá někde jinde, a navíc si vezměte, jak jsou policejní zásahy selektivní. Stačí projít se Karlovou ulicí v centru Prahy a pomalu z každého krámu tam na vás vybafne tričko s masovým komunistickým vrahem! To nikomu nevadí? Asi ne, je to přeci taková hezká fotka…

– Hm. Neradostné truchlivé. A soudy vám pak napaří podmínku jenom za to, že na sobě máte nějaké naprosto nevinné triko se žralokem či pár obyčejnými písmeny. Prý je to oděvní značka oblíbená mezi nácky, a tak máte holt smůlu, i kdyby vám to nevinné tričko zakoupila babička k svátku.

Soudy, to je bohužel takový stát ve státě a značná míra svévolnosti tam někdy vede k rozsudkům, nad nimiž pak člověk nevěřícně kroutí hlavou. Ptáte se, co s tím? Inu, jednak využít všech možných opravných prostředků, které náš právní řád nabízí, a potom je dobré si uvědomit, že ani soudci nežijí ve vzduchoprázdnu a většinou jsou poplatni obecnému mínění, prezentovaného hlavně prostřednictvím velkých médií. Takže to znamená snažit se o co největší propagaci myšlenek svobody, bojovat s milovníky falešného pojetí dobra velmi usilovně, vytrvale, nedat se zastrašit a vytlačit na okraj mediální sféry. Pak se to veřejné mínění bude postupně měnit ve prospěch zdravého rozumu a lidské přirozenosti. Já sám bych strašně nerad žil ve světě umělém, sterilním, omyvatelném a šedivém, protože lidé vždycky byli, jsou a budou pestří a mnohotvární. To je potřeba mít pořád před očima, jakmile se člověk pustí do názorového souboje s majiteli pravdy.

Webdesign: Kabris|NET