Leuven, Belgie, 2016


Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Protiproud vs. Svobodní. A Brusel se směje.
Publikováno 27.01.2014 v kategorii: Postřehy

Byl začátek února roku 1996. Pohřeb prezidentovy manželky Olgy Havlové. Davy lidí čekaly v dlouhé frontě přes celou Malou Stranu, aby mohly postát u rakve. Jeden katolický kněz (ten, co vypadá i mluví jako černokněžník) pak napsal do Lidových novin nadšený článek, že restauratéři a stánkaři, kteří nosili zmrzlým kondolentům zdarma horký čaj, byli vedeni asi úplně jinou neviditelnou rukou než neviditelnou rukou trhu.

Zareagoval jsem tehdy replikou, že obě tyto neviditelné ruce přece vyrůstají z jednoho těla. Kdyby mělo cenu debatovat s černokněžníky, mohl bych dodat, že termín „neviditelná ruka trhu“ nevymyslel nějaký přízemní mamonář a vulgární materialista, ale křesťanský filosof 18. století Adam Smith, a že ten termín má symbolizovat pokoru k neosobním spontánním společenským procesům a vědomí, že ve svobodném řádu není zárukou společenského blahobytu prvoplánový altruismus ale konání ve vlastním zájmu, které je zároveň nejlepší službou ostatním.

Proč jsem se do toho tehdy ale vůbec pletl? Protože mě už nejméně ta dvě desetiletí trápí vzájemné nepochopení mnohých ekonomických liberálů a mnohých lidí oddaných tradičním konzervativním hodnotám a víře. Tehdy i dnes mě trápilo a trápí, když někdo z víry vyvozuje obhajobu státního násilí jako jediného nástroje k prosazení dobra a štěstí. Tehdy i dnes mě trápilo a trápí, když se někteří libertariáni utvrzují v přesvědčení, že z péče o neutralitu pravidel plyne i neutralita každého z nás k dobru a zlu. Proto se nemohu s radostí dívat na spor, který se rozhořel mezi některými Svobodnými a kruhem autorů kolem národně konzervativní revue Protiproud.

Do jisté míry je to spor užitečný. Užitečný do té míry, do které vyjasňuje výchozí stanoviska myšlenkových směrů, které jsou naprosto legitimně v mnohém odlišné. Užitečný i do té míry, v jaké si obě strany jasněji srovnávají svá vlastní východiska právě ve vyhranění se k odlišnému. Je to ale zároveň spor v mnohém zbytečný a zničující. Vždyť obě strany by se od té druhé mohly v mnohém inspirovat a obohatit tam, kde jim ke kompletnosti kousek schází.

Zbytečný a zničující je tento spor i tam, kde nabývá podoby osobní nesmiřitelnosti a militantnosti. Zbytečný a zničující je tam, kde přehlušuje v mnohém společné ideje a společné cíle. Ač se to mnohým bojovníkům obou stran nezdá, společných ideových základů je mnoho. A symbolizují je právě obě ruce, vyrůstající z jednoho těla. Spojuje je vědomí, že není správné brát do svých viditelných rukou to, co má logiku mnohem vyšší, než se nám netrpělivým leckdy jeví. A společné cíle? Copak právě nyní není mnohem důležitější, než se vzájemně kádrovat, raději spolupracovat ve snaze uchránit lidskou svobodu a demokratické poměry před brutalitou bruselské socialistické moci?

Zbytečný a zničující je tento spor i tam, kde jde o prosté vzájemné nepochopení. A to jak v mnoha jednotlivostech, tak i v jedné věci velmi obecné a zásadní. Tou myslím rozmazanou argumentaci v momentech, kdy je třeba jasně precizovat, zda mluvím o jednotlivci, nebo zda mluvím o státu. Pokud je někdo velmi zdrženlivý k pokušení použít stát a jeho mocenské nástroje k prosazování některých hodnot, vůbec to neznamená, že je sám vůči těmto hodnotám neutrální a že je lidsky každodenně nehájí. A naopak: to, že někdo odmítá hodnotový relativismus, hned neznamená, že chce učinit ze státu beranidlo k prosazování všeho, co považuje za dobré. Pro začátek bych měl za ideální, kdyby napříště v každé polemice bylo jasně řečeno, kdy kdo mluví o sobě či o společnosti a kdy mluví o státu.

O jednotlivostech, kde vidím různost nikoli v principu ale v neporozumění, se příliš rozepisovat nebudu. Byl by to dlouhý seznam. Uvedu jen jednu za všechny. Spor o údajná práva homosexuálů.

Někteří libertariáni si myslí, že mít negativní názor například na registrované partnerství je projevem neúcty ke svobodě jisté části lidí. Jenže to je veliký omyl. Manželství (stejně jako různé formy registrace partnerského vztahu) je sice svazkem dvou stran, ale nikoli dvou partnerů, jak se asi leckdo domnívá. Je svazkem partnerů na straně jedné a státu na straně druhé. Je státní institucí, je nástrojem veřejného práva. Umím si představit důsledného libertariána, který bude požadovat odstátnění partnerských vztahů, tedy ponechání i manželství soukromoprávním smluvním nástrojům. Pokud ale chce libertarián naopak vytvořit novou privilegovanou veřejnou instituci: státem registrovaný svazek homosexuálů, pak je přinejmenším nekonzistentní. Prostě si nevšiml, že k naprosté svobodě v partnerských vztazích zcela postačí volnost žít podle soukromého práva. Registrované partnerství není formou legalizace soužití homosexuálů, to je legální i bez registrace. Registrované partnerství je formou etatizace, institucionalizace a privilegizace soukromých vztahů. A pokud s ním konzervativci nesouhlasí z morálních důvodů, jsou s konzistentními libertariány vlastně na jedné lodi.

Jistě by se našly jednotlivosti, kde vidím nepochopení i na druhé straně. Především tam, kde z požadavku ekonomického liberála na odstátnění tržních vztahů někteří konzervativci vyvozují distanci liberála od základních morálních kategorií. To je ale velmi nespravedlivé.

Tahle polemika visela ve vzduchu a jednou začít musela. Dobrá. Ať při ní ale teče více inkoustu než krve (obojí myslím pochopitelně obrazně). Vždyť obě ty neviditelné ruce vyrůstají z jednoho těla. Zkuste místo vzájemného boje společně zaútočit třeba na mě.
Webdesign: Kabris|NET