Bývalý tajemník exprezidenta Václava Klause není jen vystudovaným žurnalistou , ale také muzikantem. Na Lidové konzervatoři se věnoval zpěvu. Lásku k hudbě v sobě našel už v útlém věku. Dnes je frontmanem big beatové skupiny Folimanka Blues, která nedávno oslavila dvacet let na scéně. O tom, že to umí Ladislav Jakl na rockové scéně patřičně rozjet se můžou fanoušci přesvědčit již v červnu na festivalovém vystoupení v Modré vopici v pražských Vysočanech.

Jste více jak dvacet let frontman skupiny Folimanka Blues. Co vás přivedlo k hudbě?

No to nevím. Asi prozřetelnost. Celý svět kolem sebe vnímám od dětství jako hudbu a přes hudbu. Ale k rockové muzice mě přivedli bratři. Jsem nejmladší ze čtyř bratrů a jako malé dítě jsem zažil bigbítové časy 60. let. Můj nejstarší bratr Mirek hrál tehdy na basu v legendární západočeské kapele These Days, bratr Václav se zas věnoval rockovému sběratelství a publicistice. Jen bratr Jiří hrál na akordeon a k bigbítu se moc neměl. U mne to bylo jasné od kolébky. V bigbítové zkušebně jsem byl poprvé v pěti letech a tuhle hudbu jsem vnímal úplně samozřejmě jako tu základní. Mí vrstevníci k ní přišli mnohem později jako adolescenti. Asi proto u mnoha z nich to vlasaté rockové období zase brzo skončilo s dospělostí, prací, rodinou. U mne trvá dodnes, i když těch vlasů už moc nemám. Ale všechny tři jsou docela dlouhé.

Jaký hudební nástroj je vám nejbližší?

Kupodivu bubny. Vše cítím přes rytmus. Jako levák jsem to ale neměl jednoduché, nikdy jsem nemohl zasednout za cizí bicí a něco předvést, musel bych vše přestavět. Takže jsem vlastně z nouze zůstal u kytary. A samozřejmě u zpěvu. Už jako dítě jsem chodil do pěveckých kroužků, poté jsem absolvoval Lidovou konzervatoř J. Ježka, obor zpěv. Zpěváci to mají bezva, ostatní se tahají s aparaturou, zpěvák sklapne hubu a má sbaleno.

Proč jste si vybral právě big beat?

Možná i kvůli tomu rytmu. Je pro mne přirozený. Občas mi leze na nervy, jak ti běloši hrají vše dopředu a blbě frázují. To my černoši nemáme. Ale ještě vážněji: big beat pro mě nikdy nebyl jen zábavou. Je to hodně silný výrazový prostředek, kterým se lze podělit o ty nejsilnější city.

Měl jste tehdy, resp. máte stále nějaké hudební vzory?

Je mnoho muzikantů a kapel které miluju a rád poslouchám, hlavně Led Zeppelin nebo Franka Zappu. Ale nikdy jsem se nesnažil hrát jako někdo. Ani bych to neuměl.

Kde hledáte nové invence?

Ony si najdou mne. Padají na mne spolu se životem, spolu s tím, co život přináší.

V červnu se objevíte na rockovém festivalu. Co jste si pro svoje fanoušky přichystali?

On je to spíš festiválek, abych nepřeháněl. Bude 18. června v klubu Modrá vopice ve Vysočanech. Kromě mé kapely Folimanka Blues tam zahraje kultovní kapela woodstockého stylu Mick Wathling Experience a virtuózní kytarové trio ze Slovenska Eugenius Charon, které tímto koncertem zahajuje své evropské turné.

Kde jinde budete v létě ještě vystupovat?

Bohužel nikde. Po Modré vopici zahrajeme 20. června ve Strakonicích a hned potom uděláme plánovanou změnu na postu pianisty. Protože jsme celé jaro nevěděli, jak dopadne hledání nového klávesáka, nemohli jsme nic plánovat. Ale už je vše vyřešeno, takže brzy se náš kalendář zase začne plnit, ale asi až od září, na léto už je pozdě.

Hrajete big beat. Přesto, jaký jiný žánr hudby se vám líbí?

Abych pravdu řekl, u rockové hudby si moc neodpočinu. Mám zlozvyk pořád poslouchat ty střeva a součástky uvnitř, jak to dělají. To je houby požitek. Zato nějaké prastaré blues nebo jazz, to je pravá relaxace. Poslouchám také soudobou hudbu, pokud možno co nejulítlejší. Ale stejně nejlepší recept na uvolnění je pro mne nějaká profláknutá klasická hudba. Tam moc nehrozí, že budu studovat, jak to ti skladatelé dělali, a nechám na sebe působit celek, jak se hudba má správně poslouchat.

Zdroj