Asi bych měl mít radost, že politická strana, kterou jsem v roce 1991 spoluzakládal, po devíti letech zase vyhrála nějaké volby, byť jen ty senátní na třetině území. Je tu ovšem pár skutečností, jež velí k jisté zdrženlivosti.

Tou nejméně důležitou je fakt, že jejím členem už dva roky nejsem. Mnohem důležitější je, proč ODS v toku času opustilo tolik dlouholetých a často významných členů. Nemám totiž pocit, že jak já, tak ti další, co odešli, jsme změnili své názory. Změnila se spíš sama ODS.

V roce 1991 jsme ji totiž zakládali na určitých principech, které pak po „sarajevském atentátu“ byly v roce 1998 vycizelovány do čtyř „poděbradských artikulů“. Vzpomínáte? Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných. 

Tohle všechno ODS více či méně opustila a svůj původní étos naředila nově přišedšími členy, pro které namnoze není největším politickým nepřítelem nikdo jiný než její zakladatel a první předseda Václav Klaus. A dorazila to nemastná neslaná reakce ODS na migrační krizi a islamizaci Evropy a její oportunní, neboť ve stylu „mírného pokroku v mezích unijních zákonů“, vztah k Evropské unii. Otcové zakladatelé odešli sami nebo byli odejiti a stranu nyní „zachraňují“ ti samí, co ji spolu s Nečasem přivedli na okraj politického záhrobí.

Zároveň ODS spolu s ostatními silami politického a mediálního mainstreamu naskočila na populistickou vlnu nálepkování všeho, co se nenachází uvnitř úzkého středového názorového koridoru, za extrém. Ladislav Jakl to vtipně a zároveň zcela výstižně nazývá „extrémním centrismem“.

Zdálo se, že svítá na lepší časy, když do ODS vstoupil Václav Klaus mladší a názorově ji trochu rozčeřil, což voliči ve sněmovních volbách ocenili největším počtem preferenčních hlasů. A reakce ODS? Klaus junior je za černou ovci a pražská ODS jej při první příležitosti, kdy chtěl být jejím místopředsedou, zařízla.

Co je největší bolestí české pravice, respektive stran, které se za pravici vydávají? Lidé obdobných názorů, kteří logicky patří k sobě, jsou rozeseti v různých uskupeních, často zoufale marginálních, zatímco v té „velké“ straně spolu působí lidé, jejichž názory se v mnohém popírají. To by za jistých okolností nemuselo být úplně ke škodě, jenže to by ty různé proudy musely mít také rovnoprávné postavení. A realita? Přestože uvnitř ODS je stále ještě poměrně velká skupina členů, kteří s mladým Klausem názorově souzní, ten je oficiálně marginalizován, respektive neoficiálně vykazován k Okamurovi do SPD.

Jiný příklad. Nabídku kandidovat v hlavním městě za ODS nedostane kupříkladu politicky zkušený, názorově pevně ukotvený, dlouholetý souputník zakladatele strany, nýbrž herec, jenž o politiku dosud ani nezavadil. Výsledek? Out jsou oba, zatímco levicový aktivista, jenž se rád na veřejnosti pomalovaný obnažuje, na koni, rozuměj v Senátu. 

Přes všechny výhrady to je dobře, že se ODS zvedá z popela, zvláště pak, pokud v jejím dresu vítězí osobnosti, jako jsou Jaroslav Kubera, Jaroslav Zeman či Martin Červíček, které svým názorovým ustrojením mají blízko k jejímu původnímu směřování. To, co mě vede k jisté zdrženlivosti, je ovšem obava, možná přímo jistota, že současná vůdčí garnitura ODS si senátní úspěch vyloží jako výsledek své skvělé práce a správného směřování.

Nic není vzdálenějšího pravdě. ODS je jen jednookým mezi slepými. Jistě, někomu se ve své současné oportunní, lehce pravdoláskovní podobě líbí – a nejvíc těm, kteří jí v minulosti nemohli přijít na jméno –, ale nemalá část pravicových voličů jí to tam hází spíše z čirého zoufalství. Respektive proto, že opravdová alternativa, jež by reflektovala jejich kritické názory a jejíž volba by zároveň nebyla promarněným hlasem, neexistuje. Prostě volba nikoli dobra, nýbrž pouze menšího zla.

Kdysi to tak nebývalo.

Zdroj