Při žádném obrození nelze vracet čas zpátky. Lze jen znovuobjevit, znovupřipomenout a obnovit mnohé z toho, co překryl čas, nedostatek péče a ochrany a také mocné vlivy odjinud. Ale při obrození vždy nutně vznikne nová kvalita, odpovídající nové době. Jen napojená na pramen živé vody, který jsme v minulých časech neopatrně zakryli.
Nechceme se zbavit vnějších inspirací ani všeho dobrého, co nám vývoj a úsilí mnoha lidí v nových časech přinesly. Jen nemusíme nechat zdevalvovat vše pozapomenuté jen proto, že to není zrovna dost moderní.
No, dost bylo suchých slov, je čas přejít k pivu. S pivem je to dost specifické. V české kotlině se pivo pije už nejméně tisíc let. Ale přemýšlel někdo o tom, jaké to pivo bylo, či spíše: jaká to byla piva? Nyní za klasické české pivo považujeme ležák, ale to je moderní průmyslový pivní styl, vzniklý před kratší dobou, než třeba telegraf. Takže takový Josef Dobrovský žádný ležák znát nemohl.
Po staletí se u nás pila piva úplně jiná. Kvašená svrchně, tedy při normální pokojové teplotě. Byla zakalená, ve středověku téměř nechmelená, v některých obdobích silně převažovala piva pšeničná. Když pak od druhé poloviny 19. století spolu s průmyslovou revolucí nastala i revoluce ležáková, tak se díky své vhodnosti k masové tovární výrobě zakrátko stal ležák dominantním pivním stylem téměř po celém světě. Ale jen v jedné zemi se stal stylem monopolním. U nás. Do začátku dvacátého století tak u nás nepřežil ani v jednom z mnoha set pivovarů alespoň některý ze stylů, které pil třeba Karel Hynek Mácha.
Jisté obrození k nám přišlo až před nějakými dvaceti lety paradoxně spolu s další revolucí, která přitom začala v 70. letech v Americe: s revolucí v podobě nástupu ohromného množství mikropivovarů, nových pivních stylů či stylů oblíbených v jiných zemích. A právě díky těmto „novotám“ mnozí pivaři poprvé okusili piva svrchně kvašená, jaká tu po staletí bývala doma. A fungující pivovary se vrátily do městeček, ba i vesnic.
Pominu některé pokusy o retro piva (například „renesančního“ piva, které vyrobil vynikající sládek František Richter), protože jsou zaprvé spíše hypotézou toho, jak někdejší piva u nás kdysi vypadala, a zadruhé jsou to rarity, ne nějaká vlna. Proto jsou paradoxně pro inspiraci k jistému návratu staré české pivní školy vhodná piva, která se dnes produkují v malých pivovarech v Německu, myslím piva typu, kölsch, altbier, märzen, keller bier, bavorské pšenice či wienna lager. V tomto případě nejde o žádné cizáctví, naopak, tato piva jsou pozůstatkem stylů, před dvěmasty lety produkovaných u nás.
Ale pozor: nezavrhujme ani „moderní“ ležák. Pokud ještě před 10 – 12 lety na přehlídkách mikropivovarů převládaly ležáky, bylo to spíše proto, že sládkové většinou žádný jiný pivní styl neznali a tedy ani neuměli. Jestliže se dnes české mikropivovary k ležákům po éře ejlů naopak vracejí, není to už z neznalosti stylů jiných, ale naopak: umějí dnes ležáky dělat na nové, vyšší úrovni, jež více podtrhne přednosti, které český ležák nese.
Kromě všech těchto forem pivního obrození je ale k dispozici každému z nás ta forma nejdůležitější: vrátit se od domácího popíjení lahvového u televize k popití v pospolitosti. Ještě před deseti lety jsme byli jedinou zemí světa, která měla vyšší spotřebu sudového piva než lahvového. To už bohužel neplatí. Lidé i u nás už jsou línější, méně společenští, pivo stále dražší. A navíc do toho přišly morové rány v podobě EET, regulací, inspekcí, zákazu kouření…
Ale copak se tím necháme znechutit? Popít pivo s přáteli je přece daleko víc než si osamotě vychutnat i tu sebevětší lahůdku. Vraťme se do hospod, vraťme se k čepovanému. To by bylo to pravé české národní pivní obrození. A když budou překážky příliš veliké, našinec si přece umí poradit. Stažením se do ilegality. Máme tu klubovny hasičů, myslivců, fotbalistů, sehnat domácí výčep je dnes snadné, sud piva také. Tak obrodíme se?
Psáno pro My
