Polské prezidentské volby přinesly nominálně nového prezidenta. V jistém smyslu ale spíše vrátily Polsku prezidenta starého, zatímco toho opravdu nového, který v Belvederu úřadoval posledních pět let, se rozhodlo odmítnout. Protože Andrzej Duda přes své mládí a politickou neokoukanost reprezentuje daleko více staré dobré Polsko, Polsko tradiční, Polsko hrdé na své kořeny. Takové, které dlouhá léta reprezentovali bratři Kaczynští.

Co tyto volby přinesou evropské politice? Přichází s nimi nějaká celoevropská změna? V tomto smyslu bych byl s hodnocením zatím velice opatrný. Jistě, Polsko je významnou evropskou silou a změna ve varšavském prezidentském úřadě nemůže nemít nějaké dopady na evropskou realitu. Podívejme se ale na jednotlivé aspekty ideového vybavení, které přicházejí s Dudou.

Ubere Polsko na rychlosti destrukce tradičního hodnotového systému, ubere na levicově liberálním úprku pryč od svých kulturních kořenů? Zcela jistě ubere. Ne kvůli síle kompetencí nového prezidenta, ale kvůli síle jeho mandátu, kvůli síle probuzené části veřejnosti, která mu pomohla zvítězit. A polská reprezentace nebude moci tuto novou skutečnost ignorovat ani při vyjednávání o těchto věcech na unijní úrovni.

Ubere Polsko na svém trendu být jistou lokální velmocí, ubere na svých ambicích mít od Bruselu, Berlína a Washingtonu volnou ruku nad celou nebalkánskou částí postkomunistické Evropy včetně Běloruska, Ukrajiny, Pobaltí, Česka, Slovenska, Maďarska a Moldavska? Zcela jistě neubere. Dnešní Polsko je přesvědčeno, že na dominanci v tomto prostoru má morální a historické právo a především aktuální sílu. Jak se to projeví? Především hraní vlastní zájmovou kartou.

Ubere Polsko na servilitě vůči Berlínu a Bruselu, vůči bezhlavému a zkázonosnému trendu evropské unifikace? Ubere. Dudu zvolily síly, kterým Buzkové, Tuskové a Komorowští připadají více jako agenti cizích zájmových sil než jako patrioti. A nejen to. S Dudou jistě přijde nejen silnější akcent na hájení vlastních zájmů na půdě unijních institucí, ale i na obranu demokratických principů při unijních rozhodovacích procesech. Zde všichni, kteří se nesmiřují s demokratickým deficitem unijních institucí, získávají (staro)nového, silného a sebevědomého spojence.

Ubere Polsko na své politice být americkou nepotopitelnou lodí v naší oblasti a na politice hájení amerických zájmů v regionu výměnou za americkou podporu v mnoha strategických oblastech? Neubere. Možná spíše naopak. Už proto, že jedna z důležitých polských zahraničně-politických doktrín staví na fikci, že věrnost Americe se vrátí, až bude Polsko potřebovat oporu při rivalitě s Německem. Nevrátí, protože USA se nakonec vždy i přes hlavu Polska se svými hlavními evropskými partery dohodnou a své nejvěrnější Poláky hodí přes palubu.

Ubere Polsko na vyostřeně nepřátelském a apriorně militantním postoji k Rusku? Neubere. Možná bude rezervovanější ve vztazích s momentálními vládci v Kyjevě, protože o těch si Polsko nedělá iluze a nemá zapotřebí se jimi nechat příliš kompromitovat (v tom bude Polsko poučenější než celá unijní reprezentace). To ale nic nezmění na částečně tradiční a částečně aktuálně taktické antiruské náladě polských elit. Tyto elity měly mnohokrát oprávněný pocit, že je v západoevropských metropolích neberou za sobě rovné a považují je jen za „jedny z těch Slovanů na Východě“. A Poláci bláhově věří, že přestřelené (tedy větší než oprávněné) antiruské postoje pomohou návštěvníkům kaváren v evropských metropolích rozlišit, že není východní rovina jako východní rovina.

Suma sumárum? Polsko se pohnulo správným směrem. Ale demontovat v čele evropských euroskeptiků bruselské babylonské věže hned tak nebude.

Psáno pro Newsletter IVK