Od roku 1993 jsem žil v domnění, že má vlast je definičně demokratickým státem, demokratickou svrchovanou republikou. Je to koneckonců dáno i naší ústavou, její preambulí i prvním odstavcem článku 1, který zní: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“
Měl jsem za to, že žiji v zemi, jejíž ústava poskytuje základní rámec pro fungování demokratických mechanismů a pro jejich ochranu. A že smyslem politiky a politické soutěže je naplnit tento rámec konkrétním obsahem podle aktuální vůle lidu.
Politické soutěže se účastní různé politické strany a ideové směry. Když vyhraje koncept sociální demokracie, naplní (do příštích voleb) prostor vymezený ústavou svou politikou sociálně demokratickou. Když vyhraje křesťanská demokracie, naplní rámec svou politikou křesťanskodemokratickou, když občanská demokracie… a tak dále. Ústavním rámcem je demokracie a jejím obsahem jsou různé aktuální politické akcenty.
Koncem demokracie ale je, když se konkrétní a obvykle dočasný politický obsah ztotožní se samotným rámcem. Tím se jiné politické obsahy dostávají do autu a jsou mimo, ne-li dokonce protiústavní. A podle toho se s nimi i zachází.
Tak tomu bylo v ústavě z roku 1948, kde se pro jistotu již v preambuli uvádí, že „My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“ Komunistický politický koncept „lidové demokracie“ tak přestal být pouhým dočasným obsahem ústavního demokratického rámce, ale stal se definičním znakem rámce samotného. Podle takto zúženého rámce se jiný politický koncept než ten, který chtěl budovat stát jako lidovou demokracii, změnil z konkurenčního ideového směru v rámci politické soutěže na směr útočící na podstatu samotné ústavy.
Když ústava z roku 1960, která s některými změnami platila vlastně až do konce roku 1992, prohlásila, že socialismus je již vybudován a můžeme tedy lidovou demokracii jako ústavní rámec vyměnit za sám socialismus, ocitly se mimo ústavnost všechny politické, společenské a ideové směry, které se nehlásily k socialistické demokracii.
Nová ústava, platná od roku 1993, žádné takové zúžení ústavního rámce explicitně neobsahuje, a tak jsem si žil v domnění, že tento rámec lze svobodně naplnit různými demokracii respektujícími myšlenkovými a politickými koncepty. Které to budou a v jakém poměru, o tom budou rozhodovat každé volby.
Myslel jsem, že žiji v demokracii bez přívlastků. Ale to jsem se asi spletl. Za našimi zády kdosi ústavu potichu přepsal. Za našimi zády kdosi pokoutně napsal ústavu novou, která je sice tajná, ale o nic méně závazná. Stali jsme se liberální demokracií. Liberální demokracie – stejně jako sám liberalismus – bývá interpretována a definována velmi vágně, o to je to ale horší.
Ano, existují v různých zemích liberálně demokratické strany, některé se tak i nazývají a ostatně i v naší nedávné historii nesly některé politické strany ve svém názvu sousloví „liberálně demokratická“. Už ze samotného termínu „politická strana“ je zjevné, že je tím myšlena část celku (partaj, party, část), čili jeden z možných demokratických myšlenkových směrů. A že žádná strana nemůže mít monopol, jinak samo slovo strana pozbývá smyslu.
Ale přesně to se u nás dnes stalo. Jaksi nenápadně – především od loňského roku – používají s naprostou samozřejmostí mainstreamoví politici a jejich spřízněná média obratu „liberální demokracie“ jako nikoli označení jednoho z možných způsobů, jak (dočasně) naplnit náš demokratický ústavní rámec politickým obsahem, ale jako označení samotného našeho ústavního rámce. A společnost na to mlčky přistupuje. Aniž kdy nějaká liberálně demokratická strana u nás získala ústavní většinu a vnutila svou politiku zbytku společnosti jako součást závazných pravidel.
Proč se tak stalo? Demokracie ve své svobodné volné šíři současným vládnoucím elitám nevyhovuje, je pro ně nebezpečná. To by totiž mohl ve volbách vyhrát i někdo jiný, že. To by pak někdo ve svodném politickém diskursu mohl prosazovat třeba myšlenky národně demokratické nebo konzervativně demokratické. A to tedy ne, křičí unijní i náš domácí establishment. Nebýt liberálem, ale třeba konzervativcem, to sice zatím není trestné, ale asi by být mělo.
Pokud se někde politické soutěže účastní jiné než levicově liberální myšlenkové koncepty, měly by podle dnešních elit být nikoli pouze poraženy v politické soutěži, ale měly by být přímo z této soutěže vykázány jako mimoústavní nebo dokonce protiústavní. A pokud by dokonce nějaký takový směr v některé zemi demokraticky zvítězil a pokoušel se demokratický rámec legitimně naplnit obsahem, k jehož realizaci dostal mandát, je nutno takovou zem vyloučit z „demokratické“ rodiny coby neliberálního odpadlíka.
Jak se mohlo stát, že si mlčky zvykáme, jak demokracie má už jen jeden povolený (liberální) obsah? Nechali jsme si pod nosem uskutečnit státní a ústavní převrat, měnící samotné základy naší demokracie? Podle všeho ano.
Jenže demokracie a liberální demokracie není totéž, stejně jako akt a pietní akt není totéž. Buďme demokracií. Ne socialistickou demokracií. Ne lidovou demokracií. Ne liberální demokracií. Různé politické a myšlenkové směry mají právo hrát na politickém hřišti o svůj úspěch. Ale žádný z nich nemá právo hřiště vlastnit.
Ladislav Jakl, 3. srpna 2017.
